Ilustrační foto FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
KOMENTÁŘ / „Senioři se stavem světa už vůbec nic nezmůžou, říká Marta Kubišová.“ Tak zní titulek rozhovoru s legendární zpěvačkou, který vyšel na Seznam Zprávách. Podle mě ale naopak zmůžou. Když přijmou svůj podíl na nutných úsporách, které stav světa vyžaduje. Ale kolik jich je?
Jsou momenty, kdy jako novinář hořce lkám nad koncem pro média legendárních časů, kdy inzerenti přinášeli do redakcí vagony peněz, a redakce si mohly dovolit objednávat průzkumy! Ale snad tento text inspiruje sociology, a oni položí tu otázku za mne. Neumím si představit, jak mizivý podíl důchodců, kteří by podpořili moratorium na růst důchodů, u nás je.
Socialistické předsudky a odsunutí starých (a nehezkých) lidí mimo kamery médií a především reklamních agentur vytvořily zcela mylný obraz, co by měl člověk v důchodu být. Jako by důchodci senioři (a invalidní důchodci jako já) měli opouštět svět a společnost, místo aby – jak to bylo v historii vždy – jen postupně povolovali tlak nohy na plynovém pedálu své práce.
Jedním ze základů fungování zenových klášterů je heslo „den bez práce je jako den bez chleba“. Všichni pracují denně – včetně opata, ale čím je kdo starší, tím méně se na té zahradě s motykou zapotí. Takže už jen sám koncept „zaslouženého odpočinku“ je mylný. Ten nastává až v hrobě, nikoliv po pětašedesátce (můj věk nároku na starobní důchod) či po prodělání blbé nemoci, která člověka invalidizuje nadosmrti (také můj případ). Takže všichni moji známí „v důchodovém věku“, které vídám, v závislosti na věku pracují. Byť třeba mají už jen jednoho či dva klienty. A ti, kteří pracovali fyzicky, jen trochu přesedlali na něco v rámci řemesla, co už nevyžaduje velkou fyzickou sílu a výdrž.
Příklad – mistr sedlář už jen kreslí na kůži, vyřežou to a sešijí mladší. Znám samozřejmě i takové, kteří důchod (invalidní či starobní, z hlediska přijetí rezignace je to jedno) přijali jako možnost nic nedělat. S těmi se však nevídám, protože buď urychleně umřeli, anebo mentálně vyhasli před mihotavým světlem televizorů a monitorů s okny sociálních sítí.
Senior, který nepřijal rezignaci, ale často není nutně plně existenčně závislý na penzi. Nebude – protože není tak hamižný – s kalkulačkou stokrát přepočítávat, kolik by měl, kdyby dostal to, co mu Babiš slíbil a Babišem kontrolovaná sněmovna nedala do zákona, a nebude chápat zrušení (nejen) Babišových valorizací jako křivdu a zradu vlády Petra Fialy, protože on má nárok! Desítky důchodců, které znám, to mají opravdu jinak. Společnost, politici a často i média ale chápou důchodce jako jednolitou masu dementních osob, které opravdu nezajímá nic jiného než peníze. Je to nesmysl.
Pokud někde v Praze vyvede občan Čadu výtržnost, poškodí to v Česku pověst obyvatel celé vnitrozemské západní Afriky, protože o žádném jiném Západoafričanovi nikdy nic jiného nečetli. Když vstoupí čtyřicátník do tramvaje a vříská tam dementní stařec, zapamatuje si ten čtyřicátník ze všech cestujících v důchodovém věku jako reprezentanta důchodců právě toho gentlemana s Alzheimerem. Ano, samozřejmě, část důchodců trpí lehkou poznávací poruchou (subdemencí) nebo rovnou některou z mnoha a mnoha typů demence. Jsou nejviditelnější ze starých, v hromadné dopravě a obchodech s potravinami bývají nejčastějšími aktivními vyvolavateli střetů a křiku, ale nejsou to reprezentanti důchodců.
Generalizovat, že jsou takoví všichni důchodci, je stejné, jako generalizovat názory na mladé na základě zkušenosti s uživateli pervitinu. Tak, jako bývají nejvíce ze starých vidět staří s demencí, tak z mladých jsou zase nejnápadnější mladí na perníku. Často podobnou konfliktností, jakou vykazují ti staří s demencí.
Běžný – míněno zdravý, bez demence – důchodce či senior je úplně normální člověk. Má zachovalé kognitivní dovednosti, a tak, jak se mu v průběhu života formovaly politické názory, má (často velmi zralý) názor na důchody. A je-li pravicový, tak je konzistentně pravicový i nadále. Důchodci jsou součástí společnosti, a mají na ni – ač si paní Marta Kubišová myslí opak – svůj vliv, stejně jako mladí.
Ti, kdo už redukovali svůj podíl na realitě na nadávání na výši penze, rozhodně nejsou všichni důchodci. Nevím, kolik jich je, ale sociologové by mohli zkusit to zjistit. Ale jsem si prakticky jist, že důchodců, kteří si myslí to samé jako já, může z těch dvou a půl milionu být několik stovek tisíc. Protože i důchodci bez demence chápou, že přišla doba uskrovňování, protože peníze stát potřebuje na zbraně proti ruské hrozbě a jaderné elektrárny. A že by se valorizace důchodců měla na pár let zmrazit.
