Z řady míst můžeme nyní slýchat, jak je Švédsko dobrým příkladem, když i při tak velkém náporu, kterému musela země čelit během migrační krize, zvítězily „standardní“ demokratické strany a Švédští demokraté posílili jen o pár procent. Pro jiné zase byly volby překvapivé tím, že podle jejich mínění vlastně nakonec nic převratného nepřinesly.

Švédsko je na tom podle různých ekonomických ukazatelů velmi dobře. Má nízkou nezaměstnanost, pyšní se vysokým HDP a v posledních letech se mu povětšinou daří hospodařit s přebytkovým státním rozpočtem. Někdo by se proto až mohl zeptat, jestli je vůbec na místě se švédskými volbami zabývat více, než kterýmikoli jinými, když se severské zemi daří tak dobře? Já myslím, že rozhodně ano. Zohledňovat pouze ekonomické faktory totiž znamená uvažovat podobně jako marxisté, jen s obráceným znaménkem.

Volební výsledek totiž není žádným velkým důvodem k poplácávání se po zádech z toho, že populistické nebezpečí bylo zažehnáno. Nic z toho všeho, co jsem psal, totiž nic nemění na skutečnosti, že švédské volby rozhodně můžeme počítat do kategorie těch přelomových. Ukazuje se, že přítomnost a úspěch Švédských demokratů nemůžeme brát jako nějaký krátkodobý voličský výstřelek, ale jako součást dlouhodobého trendu.

Proevropské strany zvítězily, ale….

Někteří považují výsledky za důvod k radosti z toho, že v celkovém součtu hlasů zvítězily proevropské síly. Ano, z hlediska aritmetického je samozřejmě pravda, že by v součtu tyto strany stále získaly jasnou převahu. Nic to ale nemění na skutečnosti, že volby ve Švédsku znamenaly i posílení pozic stran brojících proti EU, a to jak na pravici, tak i na levici. Zapomíná se na to, že ve švédském parlamentu je vedle Švédských demokratů, kteří žádají vypsání referenda o odchodu z EU, i tzv. Levicová strana. I ta se staví odmítavě ke členství v EU a nyní získala 7,9 %, čímž o dvě procenta polepšila. V součtu tedy čtvrtina švédských voličů volila protievropsky. Je to o zhruba sedm procent více než minule a jejich hlas můžeme stěží úplně ignorovat. Budou se někteří opět radovat z vítězství proevropských stran, pokud dojde k tomu, že obě zmíněné strany opět posílí „jen“ o dalších pár procent?

Jen tak pro okraj, zmíněná Levicová strana měla do roku 1990 v názvu slovo komunistická. A ano, kdyby někoho zajímala její minulost, v době Stalinovy vlády stála strana neochvějně na straně Moskvy. Sovětskou linii hájilo její vedení i v roce 1956, kdy SSSR potlačil maďarské povstání. Od sovětského vlivu se strana odstřihla až v 60. letech minulého století, kdy se přiklonila k tzv. eurokomunismu, tedy o něco „umírněnější“ a „nesovětské“ formě komunismu.

Pochybná tajnost volby

Zaznamenáníhodných momentů, které by neměly uniknout naší pozornosti, by se ale dalo najít více. Nyní bych ale rád udělal drobnou odbočku od hodnocení samotných výsledků. Většinu lidí u nás, a to rozhodně nejen letos, zarazil zvláštní průběh hlasování ve Švédsku. Zvykem u švédských voleb totiž je, že si lidé vybírají ze zřetelně označených (velké barevné logo strany) hlasovacích lístků, které jsou veřejně vystavené. Díky tomu ostatní mohou jasně vidět, koho dotyční volí, což samozřejmě může narušovat tajnost hlasování a bránit tomu, aby lidé volili dle svého svědomí.

Jaké důsledky může mít taková praxe ve velmi konformistické společnosti jakou Švédsko je, není třeba dlouze vysvětlovat. Praxe byla zcela pochopitelně kritizována volebními pozorovateli, kteří upozorňovali na případy „rodinného hlasování“, kdy šlo za plentu i několik členů rodiny najednou. Členům volebních komisí bylo vytýkáno, že v takových situacích nezasáhli.

Michael Aastrup Jensen, dánský liberální politik, který už dříve sloužil jako pozorovatel u voleb např. v Rusku a dalších východoevropských zemích, byl zjištěním, že ostatní mohou vidět, pro koho dotyčný hlasuje, šokován. Upozorňoval také na to, že aktivisté kandidujících stran před volebními místnostmi nabízeli lidem lístky své strany. Jeho hodnocení průběhu voleb proto bylo zcela pochopitelně velmi ostré – dokonce prohlásil, že během všech svých předchozích pozorování u voleb, nikdy neviděl nic, co by se blížilo tomu, jak nedemokratické ve skutečnosti byly volby ve Švédsku.

Pozvolný úpadek Sociální demokracie

Při pohledu na výsledky všech voleb, které se konaly ve Švédsku v jeho novodobé historii, zjistíme, že nedělní volby byly kromě jiného pokračováním pozvolné eroze podpory sociálních demokratů. Sociální demokraté jsou nepochybně stále jednou z nejúspěšnějších stran na světě a jak už bývá v posledních více než 100 letech dobrým zvykem, opět zvítězili, tentokrát s náskokem devět procent před středopravicovou stranou Umírněných.

V kterékoli jiné zemi by to byl pro podobnou stranu určitě důvod k oslavě. Jenomže Švédsko je mekkou všech příznivců silného a štědrého sociálního státu, kde Sociální demokraté v době své největší slávy mezi 30. a 90. lety minulého století pravidelně dosahovali více než 40% podpory! Výsledek kolem 28 % hlasůpro ně tedy znamená historický neúspěch. Poprvé od roku 1920 se stalo, že švédská Sociální demokracie obdržela méně než 30 % hlasů.

Migrace ovládla volby

Důležitým tématem voleb byla vedle zdravotní péče, vzdělávání či životního prostředí právě migrace – Švédsko přijalo v roce 2015 více než 160 000 žadatelů o azyl, což bylo tehdy nejvíce na počet obyvatel, pokud pomineme Maďarsko.

Migrace je obecně dlouhodobé téma, které se stalo politicky relevantním v posledních několika letech, což už jsem ostatně zmiňoval mnohokrát. „Normální“ strany bohužel nebyly schopné zareagovat na to, že téma se začalo stávat pro voliče důležité. Do nedávné doby panovala na švédské politické scéně prakticky jednomyslná shoda na prospěšnosti imigrace a politiky multikulturalismu. Vzniklé situace dokázali umně využít Švédští demokraté, kteří pohotově zaplnili díru na trhu.

S růstem počtu imigrantů ale přišly problémy s jejich začleněním do společnosti, které nebylo možné dále ignorovat. Podrobný popis všech problémů by přesahoval rámec tohoto článku, ale rozhodně není od věci zmínit několik nejpalčivějších problémů.

Nejpalčivější problémy současného Švédska

1. VZRŮSTAJÍ ANTISEMITSKÉ NÁLADY

Mezi ty nejvíce znepokojivé s ohledem na události z minulého století patří antisemitismus, který je silně přítomný zejména mezi imigranty z muslimských zemí. Neutěšenou situaci velmi dobře popisuje článek Švédské novinářky Pauliny Neuding s názvem The Uncomfortable Truth About Swedish Anti-Semitism (Nepohodlná pravda o švédském antisemitismu), který vyšel loni v prosinci v americkém deníku The New York Times. Autorka zmiňuje studii z roku 2013, kde se hovoří o tom, že 51 % antisemitských útoků mají na svědomí muslimští extremisté, 25 % krajní levice a pravicoví extremisté pouze 5 %. Nenávist k Židům je dlouhodobý problém. Učitelé židovského původu podle autorčiných slov důsledkem toho raději skrývají svoji identitu a vstup do švédských synagog vyžaduje projít kontrolami jako na letišti.

Protižidovské nálady se vystupňovaly na konci loňského roku po tom, co Donald Trump uznal Jeruzalém hlavním městem Izraele. Jedním z projevů byl útok Molotovovými koktejly na synagogu v Göteborgu, jehož pachatelé byli dva Syřané a jeden Palestinec. Na demonstracích v Malmö, ve Stockholmu zaznívala antisemitská hesla. Na první z nich protestující volali po intifádě a slibovali, že postřílí Židy. Na druhé z nich nazval řečník Židy opicemi a prasaty. ​

2. PROBLÉM S RADIKÁLNÍM ISLAMISMEM

Radikální islamismus je zde bohužel přítomný také. Podle odhadů studie Švédské univerzity obrany se odchody na teroristické výcviky do zahraničí týkaly zhruba 300 lidí. V minulých několika letech tak Švédové posílili islámský stát a v menší míře i skupiny napojené na al-Káidu.

Byl by ale samozřejmě nesmysl tvrdit, že se problémy s radikálním islamismem týkají pouze komunit pocházejících z převážně muslimských zemí a zahrnují pouze nenávistné projevy či příklon k nějaké formě radikalismu. ​

3. ŘÁDĚNÍ GANGŮ

Mediálně nejvděčnějším švédským problémem posledních x let jsou nejspíše nepokoje v převážně přistěhovaleckých čtvrtích. Situace je natolik vážná, že letos v lednu připustil švédský premiér v reakci na řádění gangů v přistěhovaleckých čtvrtích i použití armády! Od té doby se ale situace nezlepšila.

Těsně před volbami se odehrály nepokoje na předměstích Göteborgu a v dalších švédských městech, které provázelo i zapalování aut. Během jediného dne mělo být zničeno až 100 aut! Akce byla podle slov švédského premiéra organizovaná jako vojenská operace a na řádění reagoval slovy: „Co to ksakru děláte?“ s tím, že společnost musí (na útoky) velmi tvrdě zareagovat.

Nepřekvapivé posílení Švédských demokratů

Když shrnu výše popsané, není vlastně divu, že posílili Švédští demokraté, které tyto věci pojmenovávají a nejsou příliš politicky korektní. Otázkou bylo jen to, o kolik si polepší. Nakonec získali něco přes 17 %, což je největší posílení ze všech švédských parlamentních stran. Některé průzkumy ale předpovídaly i více a strana tedy zůstala stejně jako v předchozích volbách na třetí pozici. Otázkou, která budí rozpory je, zda je těch 17 % hodně, nebo málo?

Bez ohledu na to, ke které ze dvou odpovědí se přikloníme, je jasné, že v jedné věci byli už předem vítězem Švédští demokraté. Byli to oni, kdo vnutili dalším stranám svoji taktiku v podobě soustředění se na otázky bezpečnosti a migrace. Zčásti se jim tak podařilo rozbít konsensus o všeobecné prospěšnosti imigrace a ve společenské debatě se i jejich zásluhou posunuly hranice toho, co je přijatelné.

Ostatní švédské parlamentní strany také musely ve své rétorice týkající se imigrace výrazně přitvrdit. I tradičně silně proimigrační Sociální demokracie, která stála v roce 1975 u počátku politiky multikulturalismu, slibovala před volbami snížit počet uprchlíků na polovinu, tj. na zhruba 14 – 15 000 ve srovnání s 27 000 v roce 2017. Slibovala také zpřísnění podmínek pro ekonomickou migraci. Jedná se o obrovský posun oproti listopadu roku 2015, kdy Švédsko přivřelo své hranice zavedením kontrol a sociálnědemokratický premiér Stefan Löfven jedním dechem dodával, že si nemyslí, že kontroly na hranicích budou mít vliv na počet příchozích uchazečů o azyl do země.

Švédští demokraté nejsou striktně proti migraci, trvají jen na bezpodmínečné asimilaci

Švédští demokraté odmítají současnou imigrační politiku a obecně multikulturalismus. Některé možná překvapí, že jejich současný postoj k imigraci není úplně odmítavý. Požadují ale bezpodmínečnou asimilaci všech příchozích. Šéf strany Jimmie Åkesson v rozhovoru pro britský konzervativní týdeník The Spectator prohlásil, že propaguje otevřené pojetí „švédskosti“. Švédem se tedy podle jeho slov může stát každý a nepožaduje zpět stav, kdy všichni Švédové byli blonďatí a modroocí. Tvrdí, že jeho cílem je vytvořit soudržnou společnost bez konfliktů. Ve stejném rozhovoru se také nechal slyšet, že když přijdou lidé do Švédska, musí se přizpůsobit většině a přijmout její základní normy, hodnoty a jazyk.

Nacionalisté mají podporovatele a členy i mezi imigranty či lidmi s „migračním pozadím“. Podle průzkumu z května pro ně tehdy hodlalo hlasovat 12 % švédských voličů narozených v zahraničí. V Göteborgu kandidoval za SD Karl Robbjens, jehož matka přišla do Švédska z Libye. Robbjens tvrdí, že nevystupuje proti imigrantům, pouze mu vadí neschopnost Švédska je integrovat. Podle něj švédské úřady nepožadovaly asimilaci migrantů a mnoho lidí se necítí být Švédy. Švédské demokraty podporoval v kampani i člen strany a bývalý pastor Jonas Chonegra, který se narodil v Kongu.

K posílení Švédských demokratů došlo prakticky u všech skupin obyvatel. Za svoji podporu ale mohou z velké části vděčit hlasům dělníků, kterým se Sociální demokracie odcizila svým přebíráním témat Nové levice, jako jsou multikulturalismus či práva menšin. Je zcela pochopitelné, že mezi dělníky musela dobře rezonovat rétorika Švédských demokratů, kteří říkají, že vláda dává příliš mnoho peněz na migranty a ty peníze pak chybí v sociálním systému.

Švédští demokraté jsou tedy také pro zachování sociálního státu, nicméně chtějí co nejvíce peněz pro Švédy. Již zmíněný úpadek Sociální demokracie na jedné straně i opačný trend u Sociálních demokratů tedy do značné míry představuje dvě spojené nádoby.

Švédští demokraté mohou za úspěch vděčit i charismatickému lídrovi

Za svou popularitu ale nevděčí Švédští demokraté jen proměně nálad ve společnosti a s ní spojené změně poptávky na politickém trhu. Změnila se i strana samotná. Její lídr Jimmie Åkesson má obrovskou zásluhu na tom, že se ze spolku skinů a neonacistů stalo třetí nejsilnější švédská parlamentní strana, která se postupně zbavila těch nejproblémovějších lidí, výrazně zmírnila svoji rétoriku a distancovala se od názorů zastávaných ve svých počátcích.

Temného stínu neonacistické minulosti se ale Švédští demokraté stále nemohou zbavit. Důsledkem toho zůstávají tito nacionalisté pro mnoho lidí nevolitelní a všechny ostatní strany s nimi odmítají spolupracovat.

Mlhavé vyhlídky na stabilní vládu

Celkově skončily volby plichtou mezi dvěma velkými volebními bloky: Na jedné straně vládnoucího levicového rudozeleného, jehož součástí jsou i zmínění Sociální demokraté, a na straně druhé Aliancí pro Švédsko, což je uskupení stran od středu napravo v čele s Umírněnými. Oba bloky získaly v celkovém součtu něco přes 40 % hlasů. Podobně jako tomu bylo v předchozím volebním období, nemá žádný ze dvou bloků i díky vysokému zisku Švédských demokratů v parlamentu absolutní většinu. Všechny ostatní strany se tak dostaly do silně nekomfortní situace, protože nikdo nechce s „toxickými“ Švédskými demokraty spolupracovat. V předchozím volebním období proto byla levicová vláda závislá na toleranci středopravicových stran. Podobný scénář proto můžeme očekávat i nyní jen s tím rozdílem, že se role můžou prohodit.

Jak dlouho ale může taková taktika izolace Švédských demokratů fungovat? Rozhodně totiž nelze očekávat, že současné problémy jen tak samy od sebe zmizí a imigrace přestane být relevantním tématem. Úspěch Švédských demokratů nejspíše není jen historickou anomálií a s přítomností této strany je třeba počítat i nadále.

Snaha udržet za každou cenu švédské nacionalisty v izolaci proto může mít jeden nepříjemný dopad: Švédští demokraté se budou moci prezentovat jako „jediná skutečná“ opozice v parlamentu, což jim v dalších letech může zajistit prakticky bezpracnou podporu. Podobně, jako tato „izolace“ přinesla hlasy české SPD, kterým pak heslo „odvaha mluvit pravdu“ bohužel uvěřilo 10,64 % voličů. ​

Text byl publikován na autorově blogu.