Na nedávné tiskové konferenci k výměně na ministerstvu kultury se předseda vlády Andrej Babiš opět projevil svým typickým způsobem. Jeho ustáleným zvykem je na nepříjemné otázky nejen neodpovídat, ale ještě pokud možno tazatele co nejvíc urazit. Redaktor DVTV Jakub Vilímek chtěl znát Babišův názor na kritiku opozice, veřejnosti i koaliční ČSSD, že tříměsíční průtahy s jmenováním nového ministra kultury mohou značit jeho neschopnost coby premiéra.

„Já jsem úplně neschopný, proto jsem udělal jednu z největších firem ve střední a východní Evropě…,“ utrousil předseda vlády pohrdavě místo normální věcné odpovědi. I kdyby tomu tak ale bylo (jako že na fakta ohledně „vybudování“ se podíváme později), jak nějaké firmy souvisejí se současnou očividnou neschopností razantně se postavit prezidentovi a prosadit personální obsazení své vlády?

Redaktor Vilímek ale na odpovědi trval. A to pana premiéra rozlítilo. Co si to novináři dovolují, chtít, aby odpovídal? „Tenhle problém určitě nebudu řešit žalobou na prezidenta, zkuste si to nastudovat a neklaďte mi hloupé otázky, jste moc mladej na to, abyste to pochopil,“ obořil se urážlivě na novináře.

Ano, Jakub Vilímek je opravdu mladý. Což podle premiéra znamená, že se nemá na nic ptát. Že nemá chtít odpovědi, že nemá dělat svou práci. A on sám, ministerský předseda České republiky, že médiím – čili veřejnosti, občanům a voličům – bude odpovídat, jen pokud se mu zachce, nebo vůbec. Možná i podle věku. Jak to ale bylo v mládí s ním?

Jste moc mladý, to já ve vašem věku…

začínají obvykle podobná kázání a pokračují výčtem toho, co záslužného dotyčný kmet oproti poučovanému „cucákovi“ již za svého mládí stihl vykonat. U Andreje Babiše by ovšem tato promluva mohla pokračovat: „To já už jsem byl členem komunistické strany a spolupracovníkem Státní bezpečnosti.“ A byla by to jen a jen čirá pravda.

Otázky, ani hloupé, ani žádné jiné, tehdejším představitelům moci zjevně nekladl. Bez dotazů poslechl dokonce i svou matku, která si – jak sám uvedl – přála, aby se dal ke komunistům jako ona i její manžel Štefan Babiš. Měli to v rodině.

Matka Adriana Babišová se po komunistickém puči v únoru 1948 velmi angažovala a byla příkladnou straničkou. Pilně pracovala jako  tajemnice ve vědeckých institucích, v Ústavu marxismu-leninismu, jako členka Komise lidové kontroly nebo v lidových soudech.

Otec Štefan Babiš vstoupil do komunistické strany jako třicetiletý, a ani on nelenil. Bezprostředně po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 začal raketově stoupat. Od funkce obchodního přidělence ve stálé misi Československa u OSN v Ženevě přes podnik zahraničního obchodu Strojexport až k ředitelské židli bratislavského PZO Polytechna. V zahraničním obchodě později působil i jeho syn Andrej a oba, otec i syn Babišové, byli obvinění ze zpronevěry nemalých částek. U Štefana Babiše došel případ až k soudu, ale pak jej zachránila Husákova amnestie. U Andreje Babiše se zatím neví. Policie vznesla obvinění, ukončila vyšetřování a požádala státního zástupce o podání obžaloby.

A tak se mladý Andrej roku 1980, v šestadvaceti letech, stal komunistou. Téhož roku ho StB začala evidovat jako důvěrníka a o dva roky později, tedy v osmadvaceti, už byl ve svém spisu s číslem 25085 veden jako agent Bureš. Z toho vidíme, že on sám nebyl moc „mladej“ na to, aby pochopil, a zjevně už tehdy chápal, co sype a z čeho poplynou výhody.

„Udělal jsem“ jednu z největších firem

Arogantní vychloubání, kterým se Andrej Babiš snažil shodit kritiku své neschopnosti prosadit výměnu ministra a zesměšnit tazatele, je pro něj rovněž typické. Jindy dokonce tvrdil, že holding Agrofert „vybudoval od nuly“. Něco jako Steve Jobs, který založil světový gigant Apple s kamarády v garáži? Ale kdepak. Na začátku Babišova podnikání stály mimo jiné jeho konexe z „estébáckých časů“, které si vypěstoval během působení na lukrativním postu v socialistickém Podniku zahraničního obchodu. Tak měl proti ostatním podnikatelům, kteří po roce 1989 opravdu začínali a stáli na startovní čáře, veliký náskok a už dávno jim ukazoval záda.

Pak mu samozřejmě pomohly dosud neobjasněné peníze. Doteď totiž nikomu nevysvětlil, kde vzal finance na počáteční nákup akcií Agrofertu. Podle auditu příjmů, které Babiš ještě jako ministr financí sám zveřejnil, si do roku 2000 vydělal osm milionů korun. Ve stejné době ale zakoupil 45 % akcií firmy, jejíž cena ovšem už tři roky předtím činila zhruba 900 milionů. Zaplatil tedy kolem 400 milionů.

Kde k nim přišel? Jediné, co se veřejnost dodnes směla dozvědět, bylo prohlášení, že za rozjezdem Babišova podnikání stáli jeho bývalí „švýcarští spolužáci“. Jména? Tak na to zapomeňte. Místo věcných odpovědí se novináři dočkali nadávek a urážek, veřejnosti se místo věrohodného vysvětlení dostalo do omrzení opakovaného kňučení, že všechno to dotazování je jen kampáááň, lynč a spiknutí jakési mafie.

Pravda je zatím taková, že ředitel Petrimexu, společnosti, která tehdy vlastnila Agrofert, Anton Rakický s Andrejem Babišem, předali většinový podíl v Agrofertu záhadné firmě Ost Finanz und Investment (O.F.I.). Což měla podle Babišových slov být právě ona nápomocná společnost spolužáků ze švýcarského lycea. Když se ji novináři později pokusili dohledat, nenašli nic a zjistili, že neměla dokonce ani žádné sídlo s kancelářemi, jak by člověk od poctivé bohaté firmy logicky očekával.

A dál následovala podivná či přímo nepřátelská převzetí firem, jako například Agro Jevišovice, o kterou připravil zemědělce Bohumíra Radu, nebo kdysi vyhlášené Kostelecké uzeniny Jana Bočka. Někdo tomu ale říká „vybudovat“ a pokládá to za důkaz svých podnikatelských schopností.

Redaktor Vilímek je tedy údajně příliš mladý na to, aby směl velkomožnému pánu a skoro majiteli naší republiky pokládat otázky a dokázal chápat. Těch, kdo nemohou pochopit – co se to s naší zemí stalo, co jsme dopustili a kdo jí vládne –, je ale mnohem víc. Jak dlouho si tu čistokrevnou aroganci moci necháme líbit?