KOMENTÁŘ / Předseda vlády Petr Fiala slaví 1. září šedesáté narozeniny. A to je kromě přání pevného zdraví příležitost pro zamyšlení nad tím, kdo je vlastně člověk, který se navzdory mnoha pochybovačům stal nikoli neúspěšným premiérem České republiky. A také nad tím, kde jsou jeho limity a co mohou znamenat pro naši budoucnost.

„Předseda ODS Petr Fiala může donekonečna opakovat, že bude příštím premiérem, ale už mu to zjevně nevěří ani jeho vlastní voliči,“ napsal v březnu 2021 do komentáře na Aktuálně.cz David Klimeš, který radil, aby ODS změnila lídra, protože bez toho nevznikne nebabišovská vláda. Jak už to u mnoha českých komentátorů bývá, byl to nesmysl a Petr Fiala na podzim téhož roku v čele koalice SPOLU vyhrál volby.

Je to celkem neuvěřitelný příběh. Po Šlachtově puči na Úřadu vlády zdecimovanou Občanskou demokratickou stranu převzal na první pohled nudný a upjatý profesor, který měl znamenat zklidnění a změnu. Místo toho se z tohoto profesora stal nakonec světově respektovaný lídr, jehož nehynoucí zásluhou zůstává, že Česká republika stála na správné straně ve velice složité době – po napadení Ukrajiny Ruskem.

Překročit svůj stín

Ale popořádku. Petru Fialovi samozřejmě dlouho trvalo, než se alespoň zčásti dokázal vymanit z některých klišé těch „tradičních“ ódéesáků, kteří veřejný prostor neustále zahlcují nesmysly o nemožnosti přijmout euro, o spalovacích motorech a po nocích tajně sní o vládě s hnutím ANO, které nemá žádné hodnoty, a proto by bylo snazší spolu s ním konzervovat zastydlé buranství, které oni tak vroucně milují. Fiala se proti nim sice příliš nevymezuje, ale sám takový není.

Překročit tenhle stín a sestavit a udržet koalici SPOLU, to byl Fialův nejdůležitější politický počin. Jen díky spojení stran bylo možné porazit Andreje Babiše a odstavit od vlády nebezpečnou agrofertí hydru, která by z naší země udělala tentýž smrdutý močál, který momentálně pozorujeme na Slovensku. Díky těmto čtyřem rokům Fialovy vlády (protože to stále vypadá, že se udrží až do konce volebního období), už Česko není vnímáno jako partička fňukajících kolaborantů a čerpačů dotací, ale jako rovnocenný partner zemí, se kterými sedí u stolu. Přes všechny problémy má člověk, kterého zajímá zahraniční politika a který jako vlastenec chce, aby jeho země byla úspěšná a respektovaná, dobrý pocit.

Udržování koalice (tedy celé vlády, nikoli pouze SPOLU) má ale zároveň svá rizika. Petr Fiala je konsenzuální člověk, jehož slovo platí. Konsenzus ale jako by se stal jeho mantrou, kvůli které často působí zbytečně slabě a nerozhodně. Ano, opravdu by bylo správné někdy riskovat konflikt a někoho z vlády vyhodit, ať už se schází po hospodách s Martinem Nejedlým, nebo znemožnil fungování stavebního řízení. Schopnost bouchnout do stolu Fialovi výrazně chybí a může to být právě ten limit, který mu nakonec politicky zlomí vaz.

Putin čeká za rohem

Nejvážnější chybou Petra Fialy je ale fakt, že absolutně nevyužil příležitost, kterou po nástupu své vlády dostal. Možnost zbavit zemi vlivu holdingu Agrofert, případně tento vliv alespoň zásadním způsobem omezit. Monopol, kam se člověk podívá, prorůstání do státní správy, dotace. To všechno trvá, ačkoli tato vláda měla za úkol deagrofertizaci České republiky. Je to selhání, které se nám vymstí, a to možná už v příštím roce. A jde o věc vskutku děsivou, protože ta oligarchická hydra, která nás klidně prodá Vladimiru Putinovi, čeká na svou příležitost. A čeká na ni v poklidu od chvíle, kdy pochopila, že ten, kdo zvítězil, s ní nezamete.

Pokud Petr Fiala prohraje volby na podzim roku 2025, předá zemi nijak neoslabenému Andreji Babišovi. Nechal různé Pavly Blažky, Víty Rakušany a Marky Výborné v jejich rezortech doslova nekonat. Možná nevěděl, jak na to, možná chtěl dostát své konsenzuální image. Možná prostě nepochopil, jak vážné hrozbě česká demokracie čelí.

Pokud ale platí ta třetí možnost, je dobré si říci, že na mezinárodním poli Fiala svou roli pochopil dokonale. Ať to ve sněmovních volbách dopadne jakkoli, Petr Fiala se jako premiér zapíše do učebnic fotografií z cesty do ostřelovaného Kyjeva, ke kterému se blížila (a tehdy nikdo netušil, co bude dál) armáda Adolfa Hitlera dnešní doby, ruského diktátora Vladimira Putina. Za statečnost, za neochvějnou podporu napadené země navzdory tomu, že taková věc po velmi krátké době voličům, kteří sledují výhradně své vlastní výhody, přestane konvenovat, patří Petru Fialovi uznání a vděčnost. Protože tady se hraje o naši budoucnost, o bezpečnost Evropy a o další směřování světa.

Kam pojede vlak

Petr Fiala není a nemůže být tím lidovým politikem, který každého strhne svým projevem. Bylo by směšné ho do něčeho podobného stylizovat a vzhledem k některým velmi nepovedeným videím doufejme, že už se o to nikdo z jeho týmu nepokusí. Pokud se ale ještě jednou pokusí překonat sám sebe, zastaví zbytkové temné proudy v ODS a možná si konečně i dupne, může i nadále Českou republiku vést. Nestačí však spoléhat na to, že lidé nemají koho jiného volit, je třeba jim nabídnout něco navíc, ačkoli to může být složité.

Petr Fiala věřil, že bude premiérem, uvěřili tomu i jeho voliči a dali mu jedinečnou šanci. Nezbývá proto než mu popřát, aby ji v tom roce, který zbývá, dokázal využít. A aby příští vlak s příštím předsedou vlády opět mířil do Kyjeva, nikoli do Moskvy. K tomu bude třeba hodně sil a odhodlání. Tak tedy všechno nejlepší a hodně štěstí. Potřebovat ho budeme všichni.