Sobotní volby ukázaly, že členství Slovenska v Evropské unii je z dlouhodobého hlediska opravdu ohroženo. Občané z něj profitují, ale neuvědomují si to.

Země 40 univerzit ze sebe vydala to nejlepší: toto je to, na co máme. Rudé zloděje sice nakopala do … vždyť víte kam, neboť propad počtu poslanců Ficova Smeru z dosavadních 83 na 49 lze označit za masakr, ale nahradila je směsí hnědého slizu, exaltovaných euroskeptiků, svatých inkvizitorů a neřízených střel. Těm několika málo normálním lidem, kteří ve velkém lidovém churalu (Velký lidový chural je nejvyšší a jediný zákonodárný orgán v Mongolsku – pozn. red.) na bratislavském Vodním vrchu zasednou, skutečně není kromě platu co závidět.

Každé volby jsou především výpovědí o stavu duše národa. Jedno z nejvážnějších zjištění těch současných je, že ani intenzita předvolebních sporů nepohnula 40 procent obyvatel k tomu, aby zvedli zadek a šli volit.

Stejně tomu bylo i ve volbách v letech 2010 a 2012. Když se rozhodovalo o osudu Slovenska v roce 1998, přišlo k urnám 84 procent voličů.

Propadlo 12 procent hlasů pro strany pravého středu

Neúčast 40 procent voličů je spíše než projevem spokojenosti s politickou situací znakem toho, že téměř polovina lidí na Slovensku buď nechápe, že jde o jejich budoucnost, nebo rezignovala na vývoj ve své zemi. Část z nich už zřejmě svoji budoucnost nespojuje se Slovenskem.

Třináct procent hlasů propadlo, z toho devět procent tvořily hlasy pro voliči opuštěné Křesťanskodemokratické hnutí a Stranu maďarské koalice. Za jiných okolností by tyto hlasy dostaly zejména Síť a Most-Híd. Středopravé strany ztratily dohromady 12 procent potenciálních hlasů, zatímco extremistických hlasů propadlo jen zhruba jedno procento. Šance, že ti, kteří promarnili své hlasy, pochopí, že hlasovali pro Fica, Kotlebu nebo nového Slotu, je jen malá, ale pro budoucnost je třeba jim to připomínat a opakovat.

Jaká vláda a zda vůbec nějaká z těchto volebních výsledků vzejde, ukáže čas. Možná dlouhý, ale není třeba se obávat: existuje něco jako úřednická vláda a Česká republika fungovala v roce 2009 s úřednickou vládou i během předsednictví Rady Evropské unie. Proč by během předsednictví nemohla úřednická vláda reprezentovat i Slovensko? A proč by nemohla řešit otázky, které budou v druhém pololetí opět v centru pozornosti, jako co si počít s další vlnou přistěhovalců a novým napětím uvnitř EU, co s opět kolabujícím Řeckem a podobné „drobnosti“.

Volba mezi nestabilitou a autokracií zlodějů

Co se týče politické vlády, moc možností není. Nejpravděpodobněji jsou červeno-hnědá koalice Smer – SNS – Kotleba nebo červeno-modrá koalice namíchaná ze Smeru a nějaké kombinace Svobody a solidarity, Obyčejných lidí a nezávislých osobností, Mostu-Híd a Sítě. Stabilita druhé sestavy by si ovšem v ničem nezadala se stabilitou koule postavené na kouli.

Odhadnout směřování takové sestavy profesionálních zlodějů, nadšených euroskeptiků, eklektické směsi protikorupčníků a náboženských fanatiků a dalších je úkol pro sofistikované matematické modely simulované na výkonných počítačích. Jediným poměrně jasným pojítkem mezi nimi se zdá být „No pasaran!“ – Migranti neprojdou. Radost vidět, že by se na něčem možná shodli, ale slabý základ pro smysluplnou vládu.

Červeno-hnědá koalice by naopak byla stabilní. Zloději peněz se zpravidla s jinými defraudanty a zloději občanských svobod dokážou dohodnout. K silnému pojítku kradení „jen pro nás a pro naše děti“ by se přidal vládní konsensus na tom, že na Romy je třeba dlouhý bič a krátký dvorek, stát stojí vysoko nad obyvateli (slovo občan zde ztrácí svůj smysl), lidská práva a práva žen jsou buržoazním přežitkem, Evropa je zkažená, zatímco Rusko je úžasné a svaté. Vládu rudých zlodějů nahradila 5. března solidní nejistota.

V protievropských náladách Slováci dohánějí Čechy

Je těžké si představit, co budou Slováci dělat, když začne jít opravdu do tuhého. Sulík a Kotleba se postarají o to, že první obětní krávou bude Evropská unie. Ale kdo se stane obětním beránkem, když nás z EU vykopnou nebo když se unie v důsledku nezvládnutých emocí svých občanů rozsype? Židy už nemáme, tak se tedy ze všeho nejdřív vypořádáme s Romy… Dojde potom i na všechny podezřelé, kteří umí číst a psát?

Pokud se domníváte, že rozpad EU je stejným strašidlem jako Ficovi migranti, kteří nahnali voliče Kotlebovi a SNS, možná byste měli věnovat pozornost průzkumu názorů a postojů veřejnosti, který nedávno provedla Friedrich Ebert Stiftung (nadace německé sociální demokracie SPD – pozn. red.) v osmi zemích EU.

Na otázku, zda nevýhody členství v EU převažují nad výhodami, odpovědělo kladně 44 procent Čechů. Že převažují výhody, si myslí jen 13 procent českých respondentů. Řeknete si: Dobře, jsou to Pepíci vygumovaní Klausem a ruskou propagandou. Jenže i na Slovensku je o tom, že nevýhody členství v unii převažují nad výhodami, přesvědčeno 28 procent respondentů a opak si myslí pouze 26 procent z nich.

V zemi totálně závislé na vývozu aut, v zemi, která by bez EU byla socioekonomicky kdesi na úrovni Bulharska či Srbska, nemají lidé základní tušení souvislostí. Odborně se tomu říká kognitivní disonance. Její hloubka nedává dlouhodobému trvání slovenského nebo českého členství v EU velkou šanci.

Cesta do zoufalství a beznaděje?

Volič je opět na čas v roli pozorovatele, ale něco přece jen dělat může. Pokud máte děti v zahraničí, nelákejte je zbytečně domů – nemusí zde mít budoucnost. Pokud máte děti stále tady a mají šanci uchytit se venku, je čas vyhnat je z tepla domova na zkušenou. Do civilizace se jim bude snáze odcházet s pasem Evropské unie než s tím, který jednou možná dostanou od státu mimo EU.

Pokud děti ještě nemáte, stokrát si rozmyslete, zda je opravdu chcete mít. Plození a rození dětí výměnou za rodinné přídavky přenechte raději dobře zabezpečeným „rodinám“, jako je třeba ta Kollárova. (Boris Kollár, předseda konzervativního hnutí Sme rodina, které v sobotních volbách získalo 6,6 procenta hlasů, má celkem devět dětí, které zplodil s osmi ženami – pozn. red.)

My ostatní můžeme vzpomenout svěží slova Woodyho Allena: „Více než kdykoliv předtím stojí lidstvo na křižovatce. Jedna cesta vede do zoufalství a totální beznaděje. Druhá do úplného vyhynutí. Modleme se, abychom byli dost moudří a vybrali si tu správnou.“ Nebo ještě rčení našich jižních sousedů: „Když se měl osel dobře, šel si zabruslit.“

Vítejme v dalším levelu! A těšme se z toho, že i když jsme udělali další krůček směrem k Allenové dilematu, stále ještě v něm nejsme úplně po uši.

Článek vyšel na webu slovenského deníku SME.