Většina lidí chápe nebo alespoň tuší, že rozvoj vědy má pro budoucnost zemí a civilizace zásadní význam. Stejně tak mnozí chápou, že bez moderních a úspěšných univerzit je věda nemyslitelná. Stav vědy a univerzit proto opravdu hodně vypovídá o vyhlídkách na budoucnost té které země.

Hlučná menšina Čechů i Slováků dnes čile šíří ruskou propagandu a snaží se vytvářet iluzi, že Rusko může být alternativou k Evropské unie a Spojeným státům. Podívejme se proto na perspektivy Ruska a jiných zemí optikou srovnání dnešního stavu vědy a univerzit v Rusku s vyspělým světem.

První dvě univerzity byly v Rusku založeny až v polovině 18. století. V Evropě vzniklo více než 40 univerzit již před rokem 1500, a než univerzity dorazily do evropské periferie v Rusku, přibyly v Evropě desítky dalších. Ve střední Evropě fungovaly univerzity dlouhá čtyři století předtím, než se objevila první v Rusku: v Praze od roku 1348, v Krakově od roku 1364, ve Vídni od roku 1365.

Bez univerzit a vzdělanosti Rusko světu nedalo a ani dát nemohlo žádného učence formátu Galilea, Koperníka, Newtona, da Vinciho, Keplera, Vesalia či Tycha de Brahe. První ruský vědec evropského formátu – Lomonosov – se zjevil až kolem poloviny 18. století – poté, co absolvoval studium na akademii v Kyjevě.

Modernizace Ruska v 19. století situaci zlepšila. Ani do té doby samozřejmě Rusové nebyli „geneticky méněcenní“ oproti jiným národům – jejich zaostalost za Evropou byla podmíněna geografií a dějinami. Na zahraniční univerzity to měli vždy mnohem dál než Evropané, a jak již bylo řečeno, vlastní univerzity až do poloviny 18. století neměli.

V dalších obdobích Rusko v důsledku despotických režimů opakovaně přicházelo o vzdělanou část obyvatelstva. Velkou část inteligence ztratilo po bolševickém převratu v roce 1917, v občanské válce a po velkém hladomoru, způsobeném nástupem komunismu a suchem v letech 1921–1922. Mnozí příslušníci elity národa zahynuli v bojích s komunisty, desetitisíce dalších uprchly před smrtí na Západ. Z těch, co se rozhodli zůstat, mnoho později zahynulo při stalinském hladomoru počátkem 30. let, při vražedných orgiích NKVD, v gulazích i na jatkách dobyvačné války proti Finsku a druhé světové války.

Špičkový genetik Nikolaj Vavilov byl například v létě 1940 zatčen a odsouzen k smrti. Dobráci z NKVD – předchůdkyně KGB, „alma mater“ podplukovníka Putina – ho ale nepopravili: zemřel ve vězení hlady. Zatímco u genetiků to nebylo tak zcela jasné, i Stalin chápal, že militarismus vyžaduje ponechat naživu alespoň část fyziků a techniků. Díky tomu se usmálo (na ruské poměry) štěstí například na raketového konstruktéra Sergeje Koroljova. Ten byl zatčen v roce 1938, ve vězení z něj příslušníci NKVD málem vymlátili duši a zlomili mu čelist, ale nezabili ho, dostal „jen“ 10 let. Rok strávil v gulagu na Kolymě, ale na rozdíl od půl milionu jiných vězňů, kteří tam nechali své kosti, Koroljov tam nechal jen vymlácené zuby. Před zimou 1939 ho převezli do Moskvy, kde byl držen ve vězeňské laboratoři. V roce 1946 ho Kreml poslal do obsazené německé raketové továrny v Nordhausenu: Ukořistěné německé technické zařízení a zhruba 2000 německých raketových vědců, inženýrů a jejich rodinných příslušníků umožnily vybudovat sovětský raketový program – vedle atomové bomby největší vědecko-technický úspěch v dějinách Ruska.

Po Stalinově smrti si vzdělaní lidé v Rusku a v Rusy okupovaných zemích oddechli, ale na svobodné bádání a vzdělávání chyběla nadále profesorům i vědcům svoboda tisku a pohybu.

Z materiální a duchovní bídy Ruska utíkají vzdělaní lidé dodnes. Přestože jsou oficiální čísla nižší, ředitel centra Levada v Moskvě Lev Gudkov odhaduje, že jen mezi lety 2005–2015 odešly z Ruska tři miliony lidí. Právník Eli Gervitz tvrdí, že více než 90 % Rusů usilujících o emigraci do Izraele jsou úspěšní lidé. Tedy vzdělaní. Politolog a publicista Georgy Bovt si proto v článku v deníku Moscow Times v srpnu 2015 položil otázku: Vyschne odliv mozků z Ruska? A odpověděl si: Ano, vždyť už pomalu nemá kdo odcházet. Ti, kteří na to měli hlavu a peníze, už většinou odešli.

Co to všechno znamená pro stav dnešní ruské vědy a vzdělání?

Vědecká výkonnost univerzit i celých zemí se měří sledováním různých scientometrických dat. Mezi nejvýznamnější patří počty odborných článků zveřejněných v kvalitních – takzvaných peer-rewieved a impaktovaných – vědeckých časopisech a počty citací, tedy to, jaké odezvy ve vědecké komunitě dosáhli ten který článek a vědec.

Podívejme se nejprve na vědecké časopisy. Jejich kvalitu měří žebříček Scimago Journal and Country Rank, volně dostupný na internetu. V databázi 29.700 titulů seřazených podle jejich vědeckého přínosu bylo v roce 2015 celkem 251 ruských časopisů. To je zhruba 0,85 %. Pro srovnání, v téže databázi je 193 českých a 62 slovenských odborných časopisů. Při přepočtu na počet obyvatel z toho vychází ruská vědecká tvorba žalostně. Co se týče kvality, v prvních stovkách těchto špičkových časopisů absolutně dominují britské a americké: nejlepší ruský je na 2339. místě.

Můžete si oprávněně říci: „No dobře, ale v amerických a evropských časopisech publikují i ruští vědci“. Svatá pravda. Podívejme se tedy na jejich příspěvek do produkce vědeckých textů. V letech 1996 až 2015 zveřejnili američtí vědci 9.360.000 vědeckých prací. Následovali čínští se 4.076.000 články. Více než milion vědeckých prací zveřejnili v uvedeném období v následujícím pořadí ještě vědci z Velké Británie, Německa, Japonska, Francie, Kanady, Itálie, Indie, Španělska a 5000 prací chybělo do milionu Australanům. Ruští vědci skončili se 770 tisíci pracemi na 13. místě. Ze středoevropského regionu Poláci zveřejnili 476 tisíc prací, za což jim náleží 19. místo v žebříčku, Češi 238 tisíc (28.), Slováci 87 tisíc (47. místo).

Pokud by Rusko se svými 140 miliony obyvatel mělo dosahovat vědeckou produkci srovnatelnou s Českem, museli by ruští vědci zveřejnit 3.332.000 (14 x 238.000) prací. Pokud by se chtěli vyrovnat vědecké produkci Slovenska s 5,4 milionu obyvatel, museli by zveřejnit 2.250.000 vědeckých prací – tedy zhruba třikrát více než 770.000, které reálně zveřejnili.

Samozřejmě, pro srovnání lze použít i jiné propočty, zohledňující řekněme nejen počet obyvatel, ale i ekonomickou sílu jednotlivých zemí. Porovnání vyspělých zemí a Ruska nám však i v takovém případě jen potvrdí to, co vyplývá z přepočtu na obyvatelstvo: velmi nízkou vědeckou produkci Ruska.

A co ruské univerzity? V posledních měsících jsme mohli v tisku narazit na texty vyzdvihující úroveň Moskevské státní univerzity. Jak si tedy stojí tato a jiné ruské univerzity ve srovnání s vyspělým světem?

Tak jako při měření výkonnosti vědy, existují i „olympiády“ univerzit. Žebříčků světových univerzit je několik, známý je například britský World Universities Rankings, americký Best Global Universities Ranking nebo šanghajský Academic Ranking of World Universities (ARWU).

Všechny se shodují na absolutní nadvládě amerických univerzit, následovaných evropskými, japonskými, kanadskými a australskými. Co se týče ruských, podle čínského ARWU se Moskevská státní univerzita umístila v roce 2015 jako 86. nejlepší univerzita na světě. Mezi 500 nejlepších univerzit světa se podle čínského ARWU probojovala ještě jedna ruská – Petrohradská státní univerzita, která se umístila někde na 300. až 400. příčce (detailněji už žebříček na těchto zadních místech nerozlišuje). Americký Best Global Universities Ranking je vůči ruským univerzitám ještě nemilosrdnější: v Top 500 uvádí také dvě ruské univerzity, ale Moskevskou státní univerzitu zařadil až na 227. místo a další je až na 465. příčce. Nejlaskavější je k Rusům britský World Universities Ranking. Ten mezi Top 500 světových univerzit řadí sedm ruských, přičemž ta nejlepší – Moskevská státní univerzita – je na 161. místě.

Takže si můžeme vybrat: Moskevská státní univerzita je kvalitou buď 86., nebo 161., anebo 227. na světě. Kterýkoli žebříček si zvolíme, Rusové to mají „long-long way“ nejen do Tipperary, ale i k Harvardu, Oxfordu či Caltech (Kalifornský technologický institut – pozn. red.).

Které univerzity představují světovou elitu? V žebříčku ARWU bylo v roce 2015 před tou nejlepší ruskou 45 amerických, 25 evropských, 4 japonské, 3 australské a 3 kanadské univerzity.

Rusové se vůbec nemohou srovnávat s Američany, Brity, Němci, Japonci či Francouzi – ti hrají zcela jinou akademickou ligu. Porovnejme si proto ruské univerzity alespoň s malými evropskými zeměmi. Švédové s 10 miliony obyvatel mají v Top 500 podle ARWU 11 univerzit, Švýcaři 7, Finové 6, Rakušané 6, Dánové 5, Maďaři a Poláci po dvou, Češi a Slovinci po jedné univerzitě. Slovensko nemá žádnou (cynicky lze dodat, že zato v počtu univerzit a vysokých škol na tisíc obyvatel jsme světoví – už jich máme více, než bylo za komunistů VUMLů, tedy „Večerních univerzit marxismu-leninismu“). Pokud by ale měli mít Rusové v poměru k počtu obyvatel stejný počet špičkových univerzit jako Češi, museli by jich mít 14, nikoli dvě. V porovnání s Maďary by jich potřebovali 28, a aby udrželi krok se Slovinskem, museli by jich mít 70.

Ruské univerzity jakž takž drží krok s uskupením rozvojových zemí BRICS, byť i z něj vycházejí žalostně: Jihoafrická republika má v Top 500 žebříčku 4 univerzity, Brazílie dokonce 6. Pouze s Indií, která nemá v Top 500 žádnou školu, drží Rusové ještě krok. Čína se svými 32 univerzitami v Top 500 je už úplně jiná akademická liga než Rusko.

Čtenář, kterého zajímá seriózní srovnání úrovně vědy a univerzit, si dokáže vyhodnotit řadu dalších ukazatelů. V detailech se mohou lišit, ale celkový obraz je neúprosný: Příspěvek Ruska do světového vědeckého poznání je v poměru k počtu obyvatel mizerný a úrovní univerzit země hluboko zaostává i za malými evropskými zeměmi. Navzdory úspěchům v některých oborech spojených s výrobou zbraní se Rusku nepodařilo dohnat historickou zaostalost za Evropou. Nepomohl tomu ani masivní příliv peněz za ropu a plyn, které do Ruska přitekly mezi lety 2003–2013.

Spočítejte si na závěr, kolik mladých lidí z vašeho okolí studuje nebo studovalo na Západě. Máte? A teď si zkuste vzpomenout na někoho mladého z vašeho okolí, kdo studuje v Rusku. Máte? Porovnejte. Rozdíl není náhodný. Když vám zase bude někdo věšet na nos bulíky o „velké ruské vědě“ a skvělých ruských univerzitách, odkažte ho na tvrdá fakta.

Autor je slovenský publicista, občanský aktivista a bývalý politik.