Bohuslav Sobotka poskytl v pátek 17. 2. velký rozhovor Hospodářským novinám. Největší pozornost vzbudil jeho záměr „nechat vyhasnout“ Bohumínské usnesení, které sociálním demokratům pořád ještě zakazuje spolupráci s komunisty, i když dnes už podle dodatečné interpretace jen na vládní úrovni. Co k tomu předsedu ČSSD právě teď vede?

Na podzim z vedení sociální demokracie konečně velmi jasně zazněly děs a hrůza z mocného koaličního partnera. Stalo se tak 4. listopadu v otevřeném dopise Bohuslava Sobotky členům strany. Předseda ČSSD mimo jiné napsal: „Doba se zásadně změnila… naším hlavním konkurentem není rovnocenná politická strana, ale mediálně průmyslový konglomerát s obrovskými penězi, oddanými zaměstnanci a nekonečným mediálním vlivem. Sama podstata takového střetu je nestandardní a z definice nerovná. Politická konkurence… vede proti nám hrubou dehonestující kampaň, za pomoci svých médií ji předkládá veřejnosti a devastuje obraz nejen sociální demokracie, ale celé politické kultury v naší zemi.“ Z krásného snu o konečném vítězství nad zrádnou pravicí se sociální demokraté probudili do hitchcockovské noční můry – o to strašnější, že v zápase se svým mučitelem mají ruce svázané koalicí, kterou s ním před třemi roky uzavřeli. Porazili sice zrádnou pravici, ale zlomyslným řízením osudu se vítězem fakticky stal právě Andrej Babiš. Babiš přitom není ani pravičák, ani levičák, ty pojmy mají smysl jen „na demokratickém hřišti“. Andrej Babiš je autokrat.

[ctete]101839[/ctete]

Měsíc poté pak sociální demokraté v souvislosti s novým Dlouhodobým programem naznačili ideovou orientaci své strany v nové situaci: „Politika musí znovu získat smysl. K tomu slouží osvědčené pojmy levice a pravice, starý dobrý kompas, který lidem pomáhá zorientovat se v politice dle jejich bytostných sociálněekonomických zájmů.“ Záměr je zjevný: v roce 2013 sice ČSSD pravici porazila, zvítězil však fakticky Andrej Babiš. Zápas levice s pravicí je tedy letos třeba zopakovat s tím, že se Babiš zašoupne do šuplíku, do kterého údajně patří: totiž do té nejpokleslejší pravice. Hned předem je třeba říci, že pokusy o zopakování historie se pravidelně nedaří.

Sobotkův rozhovor ze 17. února rozvíjí tento nový projekt, s nímž teď sociální demokraté chtějí jít do voleb. Plyne z něho, že Babiš vlastně není nic jiného než Nečas nebo Kalousek. A v opakovaném zápase s nimi má sociálním demokratům pomoci další levicová posila, komunisté. Je ovšem zapotřebí udělat něco s Bohumínským usnesením. Recept pana Sobotky zní: zapomenout na ně. „Obyčejný člověk“, typický volič ČSSD, to prý snese. „Obyčejný člověk“ má totiž tisíc a jeden důvod pro amnézii: „Člověk, který se musí starat o své rodiče, který chce, aby jeho děti měly kvalitní školu, který chce, aby měl práci, která je dobře placená – takového člověka vůbec nezajímá, jestli platí, nebo neplatí Bohumínské usnesení.“ Tedy nezajímá ho zvlášť tehdy, když si už pořádně nepamatuje, co to vlastně bylo, a když mu to nikdo nebude zbytečně připomínat. Je to záležitost dějinami zapomenutá, a tedy překonaná, vyhaslá jako Benešovy dekrety.

K reorientaci, byť i jen tiché, se vyjádřili poměrně zdrženlivě i Sobotkovi spojenci. Plzeňský hejtman Bernard otevřeně nesouhlasil. A Miloš Zeman udělal to, co se od něho dalo čekat, to jest zlomyslně upozornil, že co bylo sjezdem odsouhlaseno, je třeba zase na sjezdu revokovat. Leckomu se to bude zdát logické, mně taky.

Protože se pan Sobotka v tomtéž rozhovoru, když zrovna nemluví o komunistech, ale o Babišovi, odvolává na to, že jde „i o zachování normálního liberálně demokratického režimu v naší zemi“, nezaškodí připomenout:

[ctete]101619[/ctete]

Za prvé, politický konflikt se teď stane, stejně jako za Klause, Zemana a Paroubka, zásadním střetnutím mezi „pravicí“ a „levicí“.   K „levici“ se přiřadí i komunistická strana, která byla od svého založení v roce 1921 zdejší depoziturou zájmů ruského impéria (tehdy si říkalo „sovětské“) a nikdy se od toho ani v praxi, ani výslovně nedistancovala. Nechápu, co je na tom levicového. A k „pravici“ se stejnou logikou přiřadí Andrej Babiš, který není ani „pravičák“, ani „levičák“, ale pragmatik bez jakýchkoli ideových zábran.

Výsledkem je zcela pokroucený obraz naší politické přítomnosti. Rozmazávají se hranice, o nichž v minulosti (např. v létě 2013 v rozhovoru pro Reflex) sám Bohuslav Sobotka ještě věděl. Hranice mezi demokratickým a autoritativním uspořádáním politiky a společnosti. Proč to teď najednou neví? Vedou ho v první řadě nejspíš strategické a taktické ohledy: Přede dveřmi je sjezd strany (koná se 10. a 11. března). Nezdá se, že by na něm pan Sobotka mohl přijít o funkci, může se ovšem stát, že z něj vyjde notně oškubán o podporu i spojence ve vedení. Jeho hlavním soupeřům, panu Tejcovi a Zimolovi, ovšem vůbec nejde o koalici s KSČM (vědí, že by jim k ničemu nebyla), ale o koalici s Babišem, a jsou realisté, nevážou ji na rozdíl od pana Sobotky na to, aby příštím premiérem byl sociální demokrat. Pan Sobotka by zjevně proti nim rád získal i ty členy a voliče, kteří mají ke komunistům tak či onak blízko.

Ani Andrej Babiš zrovna teď s koalicí s komunisty nepočítá. Ví, že zájemců je dost: KDU-ČSL, STAN, ODS (všechny ty strany si to ostatně už odzkoušely v krajských volbách), na ČSSD zbude když tak místo až na konci dlouhé fronty. Oligarcha je v podobné situaci, v jaké byl Václav Klaus v letech 1991–92: tehdy ještě žádný premiér, jen úspěšný ministr financí. Vezl se na vlně nadějí v demokracii, kapitalismus a blahobyt. Nikdo po něm už takového faktického, reálného vítězství ve volbách nedosáhl (vítězství „pravice“ v roce 2010 byla jen fata morgána).

I pan Sobotka přitom ví, jak z rozhovoru plyne, že ČSSD s KSČM samy na vládní koalici nevydají. Proto prý „může vzniknout proevropská vláda, která bude respektovat sociální smír“. Jenže kdo bude ten třetí do mariáše? KDU-ČSL, STAN, TOP 09, ODS mnohokrát prohlásily, že s komunisty do vlády nikdy. Zbývá tedy jen Babiš. Ten jednou říká ano, jindy zase ne, a ví, že co je skutečné, je rozumné, a že svoboda je poznaná nutnost. Sobotka si klade za podmínku, že ve vládě s ANO bude premiérem, všichni v jeho straně však nejsou trak rigidní. A už jen vidina takové „proevropské vlády“ způsobí, že se ODS, STAN a KDU-ČSL střemhlav vrhnou do Babišovy náruče. Budou mít totiž alibi: Obětují se a brání tomu nejhoršímu. A různí ideologové kolaborace s Babišem (např. pan Tabery z Respektu) budou na koni.

[ctete]101596[/ctete]

Dnešní politika Bohuslava Sobotky poněkud připomíná politiku Edvarda Beneše v letech 1939–1948 v jedné věci. I on vytloukal jeden klín druhým. V jeho případě Hitlera Stalinem, Sobotka vytlouká Babiše komunisty. Je ovšem třeba říci, že Beneš byl ve zcela zoufalé situaci.

Pro spravedlnost považuji za nutné říci, že kdybych si měl vybírat mezi pány Sobotkou, Tejcem (Zimolou), Klausem ml. a Babišem, bez velkého váhání podpořím Sobotku, pořád ještě věřím v jeho lepší stránky. Zároveň prosím Boha, aby mne tak strašné zkoušky ušetřil.

Zdá se ostatně, že projekt pana Sobotky ztroskotá na tom, že komunisté o něj až tak moc nestojí. Kladou si tvrdé podmínky: zrušit církevní restituce, zavést progresivní zdanění, vystoupit z NATO. A pokud by to pan Sobotka udělal, lidé pak budou stejně místo jeho strany raději volit KSČM – bude jim připadat transparentnější a spolehlivější.

Sobotka a ČSSD mají velkou a setrvalou potíž s tím, spolupracovat s demokratickou pravicí. Museli by si totiž nějak v koutku duše přiznat, že také jejich politika z let 2012–16 byla pro českou demokracii devastující (tím nijak nevyviňuji politiku pravicových stran, na bourání demokracie se podílely taky).

Základní konflikt volebního roku 2017 není konflikt mezi „pravicí“ a „levicí“, jako ve spořádaných dobách fungující demokracie. Nýbrž mezi demokracií na jedné a oligarchií a autokracií na druhé straně. Pokud si to pan Sobotka nepřipustí, je triumf Andreje Babiše v říjnových volbách neodvratitelný. Proto je „Antibabiš“ dnes pozitivní program: Přesněji řečeno „Antibabiš“ musí být součástí každého smysluplného politického programu. Nejde vůbec o vytváření koalic, ale o něco daleko skromnějšího a elementárnějšího: Demokraté by měli vědět, že mají něco společného, co je odlišuje od Babiše i od komunistů, totiž parlamentní demokracii, a měli by se podle toho před volbami i po volbách chovat. Bez ohledu na to, jak ty volby dopadnou.

Zbývá poslední otevřená otázka: Shodí pan Babiš vládu hned po sjezdu ČSSD, nebo vyčká až na řádný termín voleb? Pan Babiš je pragmatik: Shodí vládu jen tenkrát, když mu bude hrozit, že do října nějak výrazně ztratí, nebo když mu bude kynout, že okamžitá změna politické situace mu přinese takové výhody, které říjnové volby příznivě ovlivní. Anebo obojí – v té situaci byli komunisté v únoru 1948 a úspěšně ji využili. Těžko se to odhaduje, zvlášť v situaci, kdy je pan Sobotka vlastně už na lopatkách. Sám si na ně lehl.