KOMENTÁŘ / Julian Assange opustil Velkou Británii, a pokud soudce potvrdí jeho dohodu o vině s žalobci, jak se očekává, brzy se vrátí domů do Austrálie. Zakladatel WikiLeaks může být spokojený, protože se dostane na svobodu. Vláda Spojených států se pak nemusí bát, že by její žalobu minimálně v některých bodech soud shodil ze stolu. Sám Assange je nejspíš rád, že už má klid, což lze chápat. Jeho přiznání viny ale zhatilo možnost, aby soud řekl, kdy má novinář právo zveřejnit vládní tajemství, protože je to ve veřejném zájmu.
To je důležité především pro všechny, kteří budou mít někdy v budoucnosti možnost odhalit nějakou nepravost v konání americké vlády. Otevřený demokratický systém přitom má proti diktátorským režimům výhodu nikoliv v tom, že by byl bezchybný, ale že ty chyby dokáže napravovat. K tomu je ovšem nezbytné taková pochybení a provinění odhalovat.
Spíše padouch než hrdina
Tady se dostáváme k případu WikiLeaks. Ty skutečně několik závažných provinění například ze strany amerických ozbrojených sil v Iráku odhalily. Jenže krom toho také ohrozily mnoho konkrétních lidí včetně třeba opozičního novináře v Etiopii, který musel po zveřejnění tajných diplomatických depeší, kde o něm byla jedna zmínka, utéct ze země. Assange totiž nebyl novinář. Zveřejnil prostě všechno, co se mu dostalo pod ruku.
To ale není novinářská práce. Jejím cílem by totiž mělo být ony dokumenty napřed projít, odhalit v nich, co by se mělo zveřejnit. WikiLeaks ale publikovaly prostě všechno, bez ohledu na to, zda pro to existuje veřejný zájem. To lze považovat za vítězství svobody tisku jen v případě, že bychom přijali premisu, že tajné nemá být vůbec nic, včetně třeba vojenských tajemství.
WikiLeaks jako „Rodinné klenoty“
V USA někteří srovnávali zveřejňování tajných informací ze stany WikiLeaks se zveřejněním části tzv. Rodinných klenotů Seymourem Hershem v NY Times v roce 1974. To je ale nepřesné. Rodinné klenoty byly totiž tajnou zprávou, kterou si nechala sama CIA interně vypracovat, aby zjistila, kdy a jak se její metody dostaly do konfliktu se zákonem.
WikiLeaks naproti tomu kromě informací, které byly veřejným zájmem, zveřejnila hromadu hlušiny. Diplomatické depeše často obsahovaly informace, které žádné porušování zákona nedokládaly, ale zato byly extrémně cenné jak pro autoritativní režimy typu Etiopie, tak pro nepřátelské tajné služby. Asi největším dokladem toho jsou informace z tzv. trezoru číslo 7.
Impuls ke stíhání
K tomuto úniku došlo v roce 2017 a podle některých bylo právě tohle impulsem pro podání obvinění na Juliana Assange, ale i pro celkově intenzivnější boj s úniky informací. Za Baracka Obamy totiž ministerstvo spravedlnosti žalobu podat nechtělo. Názor změnilo až pod Jeffem Sessionsem, kterého do úřadu nominoval Donald Trump. Sled událostí napovídá, že trezor číslo 7 skutečně roli hrál. Žaloba byla podána v roce 2018.
V rámci tohoto úniku totiž WikiLeaks zveřejnily detailní popisy postupů, kterými americké tajné služby dokázaly nabourávat různé prostředky elektronické komunikace, ale i třeba chytré televize. Žádné doklady, že by tyto prostředky byly využívány v rozporu se zákony, ale nepřinesl. Americké tajné služby to prohlásily za zpravodajský „Pearl Harbor“. Člověk, který informace WikiLeaks poskytl, dostal letos v únoru 40 let.
Právní stát
Právě proto by bylo lepší, kdyby nakonec před soudem stanul i Assange. V demokratickém právním státě totiž může jen soud rozhodnout, co je veřejným zájmem. Vyvážit nutnost chránit některé informace z důvodu bezpečnosti a odhalovat porušování zákonů, která jsou rouškou tajné jen účelově skryta, je totiž náročný úkol a precedent soudu by mohl leccos vyjasnit.
Teď jsme v situaci, kdy americká vláda může do jisté míry oprávněně tvrdit, že vyhrála. Obviněný Assange se přiznal. Nejde přece o jednotlivce, ale o precedent. Assange si ale vítězství může nárokovat taky už jen tím, že je na svobodě. Jenže to, kde leží hranice svobody tisku, které vláda instinktivně chce zmenšovat a Assange zase úplně zbourat, jsme se nedozvěděli. Mohl nám to říct soud, ale už to neudělá.