Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Také občas opakuji Masarykovo dictum o tom, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Je svůdné, zní slavnostně, skoro jako slib, závazek. Tohle Masaryk uměl. Vyjadřovat se stručně, heslovitě: „Nebát se a nekrást“, „Demokracii už máme, teď tedy ještě mít demokraty“.
Které zakládající ideály to ale tenkrát, kolem 28. října 1918, byly? Stačí charakterizovat smysl Velké války s Masarykem (například ve Světové revoluci a v několika projevech) jako vítězství demokracie nad aristokratismem a klerikalismem absolutistickým? Přičemž my jsme se díky legiím a pohybu front v posledních měsících, týdnech a dnech války, a také díky Masarykově „akci“ ocitli na straně vítězů: demokratů.
Pochybuji, že se tady Masaryk strefil – tohle vysvětlení smyslu války se mu nepovedlo. Proti mocnostem „Trojspolku“ (Německo, Rakousko-Uhersko, Itálie – ta ale nakonec změnila stranu) bojovalo na straně „Dohody“ i pravoslavné Ruské impérium čili cézaropapismus ruský; na straně vítězů stálo britské impérium jako monarchie s aristokratickou horní sněmovnou…
České ideály, nebo Benešova „memoranda“?
Které ideály, neboť co jiného než ideály, skutečně rozhodly nejen o tom, že budeme samostatným státem, ale hlavně o tom, kudy povedou státní hranice? Jestli totiž napříště udržíme či neudržíme samostatný stát v situacích ohrožení, rozhodovaly do nemalé míry právě linie hranic. A o tom, kudy vedly, nerozhodovala idealistická hesla o demokracii a aristokracii, ale konkrétní jednání na „pařížské“ mírové konferenci, v našem případě v zámku Saint-Germain-en-Laye. Dotýkala se nás i další mírová jednání (ve Versailles) s poraženým Německem, Rakouskem a s Maďarskem (v Trianonu až v roce 1920)
Nemám v úmyslu konkrétně problematizovat linii hranic, vyjednanou Edvardem Benešem. I když už dlouho si myslím, že jsme si vzali víc, než na co jsme měli sil a schopností. A dobré vůle.
Jsou to všechno plané úvahy, protože konkrétní Benešovy motivace neznáme, respektive nemáme je doložené. Nelze rozhodnout, zda to byly skutečně ideály vznikajících států ve střední Evropě, vyrůstající z ducha vzájemnosti a solidarity nových států pro případ maďarského či německého ohrožení. Ne že by doklady o konkrétních Benešových motivacích neexistovaly: dnes už jsou jeho „memoranda“ dokonce k dispozici i v českém jazyce. Ovšem zarazí, proč byla česky poprvé publikována až v roce 1992! Do té doby zůstávala uložena ve francouzských, německých a rakouských archivech v jazyce francouzském.
Ty skutečné zakládací motivy – ať již jsou to ideály, či zájmy, anebo obojí – jsou nejspíše obsaženy v oněch tzv. memorandech, které Edvard Beneš předkládal (přednášel) na jaře 1919 zástupcům vítězných mocností (USA, Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko) v „Radě deseti“.
Bylo těch memorand jedenáct a byla velmi podrobná a fakty dokládaná, jednotlivé územní požadavky byly podloženy statistikami. A zarámovány byly do geopolitických predikcí, z nichž vyplývalo, že Československo v požadovaných hranicích bude garantem míru ve střední Evropě, že bude nadto pro Francii spolehlivou součástí „bezpečnostního kordonu“ proti budoucí možné rozpínavosti Německa.
Český helvetismus jako nesplněný slib
Bylo by dnes velmi obtížné polemizovat s čísly, uváděnými v memorandech, zejména s počty obyvatel jednotlivých národů, národností… Benešovi kritici tvrdili a tvrdí, že ta čísla byla nepřesná, tj. tendenční, v náš prospěch (více „Čechoslováků“, méně Němců atd.). To si dnes netroufám posuzovat a přepočítávat. Bylo by podivné, kdyby taková nebyla. Jde ovšem o únosnost míry přehánění či na druhé straně podceňování.
Ptám se však nikoliv na čísla, ale na sliby. Slib, že budeme „něco jako Švýcarsko“, je v memorandech nápadně zmíněn různými slovními obraty hned na několika místech. To už něco znamená. To vypadá jako základní předsevzetí „československé“ strany, to je zřejmě ten zakládací ideál. Měl být srozumitelný všem, a zřejmě takový byl, protože přesvědčil.
Co těmito sliby mohlo být míněno? Švýcarsko bylo tehdy a je dodnes z historických důvodů úředně konfederací (ve skutečnosti federací), založenou na kantonálním systému. Výsledkem mnohasetletého vývoje je v tomto státě národnostní smír, jaký nemá v Evropě obdoby. Smír mezi francouzskými (francouzsky mluvícími), německými (německy mluvícími), italskými (italsky mluvícími) a rétorománskými (rétorománsky mluvícími) Švýcary. My řekneme „Švýcarsko“, přičemž ten stát se sám označuje i latinsky jako Confoederatio Helvetica.
Helvéti jsou všichni občané Švýcarské konfederace, z nichž každý se může hlásit, a často také hlásí, k jedné ze čtyř vyjmenovaných národností, definovaných zdaleka nejen jazykem. Obě identity, občanská a národní/národnostní, se vzájemně nevylučují, nebojují mezi sebou. Spolupracují v rámci nápadně nekonfliktního politického systému, který klade důraz na přímou demokracii (referenda).
Netřeba chovat iluze, že k helvetismu se dospělo sérií mírových vyjednávání. Občanské (národnostní, náboženské) války se po staletí odbývaly v hlubokých horských údolích a byly kruté, neslitovné. Hlavně ovšem je to už dávno. Nevím, jak moc a jak pravdivě si Švýcaři zrod svého helvetismu připomínají, snad na něj už pozapomněli. Ale my jsme se ústy Edvarda Beneše k němu přihlásili jako k zakládajícímu ideálu, jako k něčemu, co je prostě k mání, co je na skladě možných řešení. Helvetismus je v každém případě těžce zaplaceným smírem, završeným vztyčením občanského „patra“ nad územími národností obývajících kantony.
Tato odkazování k zářnému vzoru se představitelům vítězných mocností nemohla nelíbit a podle toho k nám, když se vytyčovaly hranice, byli i maximálně důvěřiví, štědří. Benešova memoranda můžeme přirovnat k „porodním protokolům“, které se určitě nejen u obtížných porodů pořizují. V nich by nejspíše měly také ony „zakládající ideje“, o kterých mluvil Masaryk, být obsaženy. Kde jinde? Vždyť to byly argumenty, které s Benešem sepisovaly týmy odborníků, jež Beneš náhle povolal z domova do Paříže (sociální geografové, jazykovědci, národohospodáři, demografové, sociologové, hydrologové…), přesvědčily poválečný svět vítězů, že Československo má existovat, protože má smysl, a že je a bude v požadovaných hranicích životaschopné. A že také jeho existence mimo jiné zabrání příští válce.
Chtěli jsme tehdy co nejvíce. Území a s ním i obyvatelstva. Také ale třeba uhlí pod zemí – v Horním Slezsku. Lze to pochopit, ale je třeba to nejdříve pojmenovat. Byly to ideály, anebo spíše zájmy, co motivovalo Beneše? Poláci měli stejné zájmy: uhlí a obyvatelstvo. My mohli přiložit jako trumf důležitou železnici. Poláci tou dobou bojovali o všechno. A posléze, jak věří, zvítězili roku 1920 s přispěním Panenky Marie Čenstochovské u Varšavy („zázrak na Visle“) nad Rudou armádou, která táhla dobýt Západ. To byl jejich trumf, ten ale naše strana neuznávala…
My však výše zmíněná memoranda příliš neznáme! Nemůže jednoho nenapadnout, že chyběl oficiální, ale především Benešův zájem, přeložit je z francouzštiny do češtiny a zveřejnit je.
Čekalo se na to celých (neuvěřitelných!) 73 let. Sedmdesát tři. A čeká vlastně dosud. Čtvrtletník Střední Evropa, redigovaný Rudolfem Kučerou, který je vydal v roce 1992, byl těžce menšinovou četbou. Proč ten zájem na publikování chyběl a chybí, i když dnes už jsou memoranda přeložena do češtiny?
Stát národní, nebo národnostní?
„Něco jako Švýcarsko“, „podobně jako ve Švýcarsku“… by nemohlo znamenat nic jiného než pokus o návrat k zemskému vlastenectví. Tedy bohemanství či bohemismus jako helvetismus, bohemanství od slova Bohemus, tj. ten, kdo žije na území Čech, má k zemi české, k její ústavě a jejím základním zákonům, k jejím symbolům a velkým příběhům z historie pozitivní vztah, hlásí se k Bohemii jako k něčemu svému, jako ke své vlasti (ano, to je to, co vlastním, vlastníme), ať již mluví jakýmkoli jazykem a vyznává jakoukoliv víru.
Ovšem zemské vlastenectví žilo u nás relativně krátkou dobu, končí náhle na jaře 1848 (v souvislosti volbami do Frankfurtského sněmu, tedy do jakéhosi předběžného parlamentu, který měl zastupovat budoucí „Velké Německo“). Oslovovalo spíše vyšší vrstvy (nikoli celou aristokracii, ale její významné části). Zemský patriotismus je ostatně fenomén pozdního baroka.
Nebylo ale tohle všechno už dávno passé? Vždyť jak by pro zemské vlastenectví mohli být získáni Slováci, Maďaři, Poláci, Rusíni – ti všichni se vytyčením poválečných hranic stali spoluobčany Čechů a Moravanů a Slezanů, nemluvě o specifické zemské identitě moravské a slezské. A co Němci? Alespoň někteří Němci v historických hranicích, právě tak jako někteří Židé, s námi zemské vlastenectví prožívali. Ale co ti všichni ostatní Ne-Češi?
Anebo si Beneš a Masaryk a vůbec lidé exilu věřili natolik, že tento vzácný cit sounáležitosti k (vlastnímu) státu bude po válce oživen? Že oni to na dosud zčásti rozvráceném území teprve budoucího Československa dokážou? Projekt Československa jako Švýcarska byl od začátku – jak to nazvat? Vítězům se prostě neříkala pravda, dávaly se sliby, které ani na chvíli nemohly být myšleny vážně. Co to vlastně bylo? Omyl, omyly, lež, zbožná lež? Podvod?
Vítězové války neměli o národnostních a náboženských poměrech ve střední Evropě valné potuchy. Nejméně věděl ten rozhodující, americký prezident Wilson. Ten, který – zároveň s Leninem – razil na první pohled logickou, ale nebezpečně nepraktickou, protože neuskutečnitelnou zásadu o právu národů na sebeurčení. Lenin, aby to znělo ještě silněji (ve skutečnosti nejnepravděpodobněji), dodával: „… až k odtržení“. Sověti to pak uložili do stalinské ústavy. A ovšemže ji nedodržovali, což má důsledky dodnes (viz Náhorní Karabach).
Pochyby o Benešových argumentech měl britský premiér Lloyd George. Válkou vyčerpaní Francouzi se o střední Evropu zajímali více, ale jen z hlediska zajištění vlastní bezpečnosti proti německé expanzi.
Jak by ale v případě Československa mohlo jít o variantu helvetismu, když se od prvního okamžiku mluví o státu národním, nikoli národnostním! Český komitét zahraniční, ustavený v roce 1915, je přece výborem českým, měl hájit politické potřeby jen českého národa. Již tehdy se tím myslelo „československý“, ale aby to vítězné mocnosti nemátlo, mluvilo se o výboru „českém“.
Od první chvíle existence státu se o něm mluví jako o státu národním, nikoli národnostním. Tím národem, státním národem, jsou Čechoslováci. O ostatních se mluví jako o minoritách, menšinách, nikoli jako o národnostech či národech, jakým byly bez pochyby i Slováci, což Beneš explicitně vylučoval. Rozdíl, jak se posléze ukáže, nebyl zanedbatelný.
Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nejdříve odmítnou podílet se na tvorbě ústavních textů, protože v tom státě žít nechtějí. Pak, když se uklidní a rozmyslí si to, vmete jim vznětlivý Rašín do tváře: s rebely nejednáme! Ústavní listina z 29. února 1920 je přijata jednomyslně, bez Němců, kteří abstenují. Cokoli „švýcarského“ v tom textu nalézt nelze. Stát je definován jako národní. Nikoliv národnostní.
Národnostní statut – příliš pozdě!
Ve stejný den jako Ústavní listina Československé republiky bylo uzákoněno tzv. župní zřízení. Stát byl rozdělen do 26 žup. Na Slovensku byly župy skutečně uvedeny v život (byla tam jakási tradice), v zemi České a Moravskoslezské však zůstaly na papíře (zákon byl platný, nenastala však jeho účinnost). Nelze se ubránit podezření, že to bylo proto, že ve dvou župách (karlovarské a českolipské) mělo převahu obyvatelstvo německé národnosti. V roce 1927 byly nakonec župy zrušeny.
Na samosprávu (autonomii, federalizaci) česká politika ani na okamžik a v žádné formě nepomyslela. Anebo pomyslela, ale zalekla se jí. Lze to pochopit při vzniku státu a také před jeho koncem. Obavy z toho, že autonomie či dokonce federalizace se vyvine v separatismus, který povede k rozpadu státu, nebyly přehnané. Ale v druhé půli dvacátých let (do vypuknutí hospodářské krize) tu byla příležitost (první a zřejmě i poslední) začít plnit sliby z Clevelandu, Pittsburghu, Paříže… V tzv. druhé Švehlově vládě byly tehdy čtyři německé tzv. aktivistické strany, zasedali v ní i slovenští katoličtí národovci, tzv. luďáci. Ten stav relativního národnostního míru trval ještě nějakou dobu po vypuknutí velké hospodářské krize, pak ovšem, s nástupem nacismu v Německu a zesilováním henleinovského hnutí, se podmínky pro velkorysejší řešení směrem k helvetismu (kulturní, školská či dokonce územní autonomie) rychle zmenšují.
To bylo půl roku před Mnichovem a rok před obsazením zbytku státu! Ale byl tu ještě jeden pokus: na jaře 1938 Hodžova vláda přichází s návrhem na schválení „národnostního statutu“ ke komplexnímu řešení národnostní otázky (otázek jazykových, kulturních, školských, sociálního zabezpečení…).
O osudu této iniciativy vyšel před časem sborník Od státu národního ke státu národností (ed. Jan Kuklík, Jan Němeček, 2013). Jedním právním předpisem mělo být všechno rozřešeno tak, že by se rozhodování o výše uvedených otázkách svěřilo orgánům národnostních skupin. Cílem bylo především učinit dojem na světové veřejné mínění, které v nastávající „sudetské krizi“ zdaleka nestálo jen na české straně, o čemž jsme si tehdy lhali do kapsy a činíme tak dosud.
Je důležité říci, že se tehdejšímu Československu nevytýkalo, že nemá dobrá pravidla k řešení národnostních otázek, pokud jde o jednotlivce; kolektivní práva však národnostem neposkytovalo, neboť národnosti oficiálně neexistovaly. I ona individuální práva často v praxi nefungovala. Něco podobného konstatovala i zpráva u nás nechvalně známého lorda Runcimana: Češi nemají nastavena špatná pravidla pro soužití s Němci, bohužel si to kazí nesčetnými nevlídnými až nepřátelskými malichernostmi. Je bohužel zřejmé, že české veřejné mínění obecně a čeští politici vůbec neměli „špatné svědomí“, že jsme to či ono zanedbali.
Ministerský předseda Milan Hodža na jaře 1938 příznačně praví, že jsme v Československu „vytvořili poměrně nejdokonalejší soubor menšinových práv…“. Už z těchto sebevědomých slov je přece jen cítit nejistotu: „nejdokonalejší“ nemůže být přece „poměrné“. Příznačné také bylo, že v souvislosti s připravovaným statutem Hodža mluvil o „minoritním statutu“, tedy o minoritách, menšinách. Po kritice britského velvyslance se nadále mluví o „národnostech“, místo o „národnostních menšinách“. Minority byly zřejmě vnímány jako cosi „méně“ relevantnějšího než národnosti. Je zřejmé, že to všechno byla jen improvizace. Byl to první krok po dvaceti letech k naplnění slibů z Pittsburghu a Versailles! V době první československé (květnové) mobilizace!
Národnostní statut byl ve zrychleném řízení projednáván, ale bylo již pozdě. Nakonec ani nebyl schválen. Krátký osud tohoto návrhu je příznačný: naše dobrá vůle, pokud tu vůbec byla, přicházela pozdě, až po dlouho přehlíženém tlaku zevnitř či z mezinárodního společenství.
Ideály, nebo zájmy?
Tato stať si neklade za cíl zodpovědět věčnou otázku, zda a jak bylo/nebylo možné demokraticky rozřešit soužití dvou národů a několika národnostních menšin v jednom státě. Spíše se táže, proč nebylo a dosud není vhodné tázat se na zakládající ideály československého státu. Odpověď by zřejmě souvisela s tím, že z Československa původně sedmi národnostních skupin zůstalo zbytkové „Česko“ (Čechie? Czechia?) s nevelkými minoritami (romskou, polskou, slovenskou…). Buď tu žádné reálné ideály nebyly, anebo nebyly případné.
Vznik samostatného státu je třeba jednoznačně připsat nasazení legií, nejen v Rusku, ale hlavně v Rusku. A zajisté také vytrvalému a obratnému úsilí Masaryka, Beneše a Štefánika. Ale hranice, které jsou atributem státu? Hranice konkrétně vyjednané, téměř maximalistické? Byly výsledkem silné Benešovy pozice na straně vítězů, tedy uplatněním „práva“ silnějšího?
Když vezmeme v úvahu, že z velkého Benešova Československa „od Aše až po Jasiňu“ zbylo Česko „od Aše až po Hrčavu“, což se pochopitelně vůbec nevžilo, tak Československo s hranicemi z jara 1919 bylo spíše nahodilým důsledkem posledních pohybů zcela vyčerpaných front první světové války než jakýchkoliv „zakládajících“ idejí.
Je třeba zmíněná „memoranda“ konečně sine ira et studio důkladně prostudovat, přezkoumat jejich pravdivost a v tehdejších dobových souvislostech je interpretovat. A neměli bychom být přitom předem zaujatí. Mít stát za svou vlast přece znamená chovat se k jeho příběhům, těm dobrým, příkladným, i k těm špatným, zavádějícím, jako k příběhům našim, vlastním…
Co tedy při zakládání Československa rozhodovalo? Ideály, nebo zájmy? Zájmy jsou skoro vždycky pochopitelné, i když jsou třeba nerealistické a vůči jiným „zájemcům“ nespravedlivé. Naplnit ideje vyžaduje více než realizovat zájmy. Vyžaduje občas i oběti: vyměnit výhodné za správné, spravedlivé.
Zcela konkrétně: jiné hranice na území Horního Slezska (tedy hranice s Polskem) mohly od začátku státu založit česko-polské hranice na přátelství. Kdyby tomu tak bylo, Hitler by si na česko-polský obranný val netroufnul. To jsou však v historiografii zakázané úvahy: co by bylo, kdyby… Se zápovědí kondicionálu lze zřejmě souhlasit, ale nelze souhlasit s tím, že dosud nevíme ani to první: co jak vlastně bylo? Podle čeho se vítězové války rozhodovali? Byly to Masarykovy ideály, nebo zájmy na ložiscích uhlí? A na železniční trase na Slovensko? Proč ne? Potom ale nemluvme o ideálech.
Doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c. je historik a politolog přednášející na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, signatář Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra, někdejší předseda vlády České republiky a předseda Senátu PČR (za KDU-ČSL).
