Tom Courtenay jako mim Antoine Moreau a Brigitte Fosseyová jako vychovatelka Věra v obklopení terezínských dětí FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
FOTO: archiv Ivany Lukešové / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Letošní XXXII. festival pro židovskou čtvrť v Boskovicích uvedl mj. hned dva filmy Karla Kachyni (1. 5. 1924 – 12. 3. 2004): dívčí románek Robinsonka (1974) a koncentráčnické drama Poslední motýl (1990). První vznikal tak trochu jako čestná normalizační úlitba a dodnes jej diváci milují. Druhý představuje nejspíš to, co by Kachyňa asi točil, nebýt jeho společensky kritických filmů ze 60. let a vytrvalé spolupráce s čelným exponentem pražského jara, spisovatelem a scenáristou Janem Procházkou. Obojí bylo třeba za normalizace po svém žehlit a návrat na kruhy své nastal zase až od 80. let.
Náhradu za Procházku našel Kachyňa mj. v Otovi Hofmanovi (1928–1989), který se podílel na scénářích obou filmů, realizace toho druhého se však už nedožil. Ale i Poslední motýl sám jako kdyby měl podobný osud: deset let se připravoval, a když se konečně 1. 1. 1991 dostal k divákům, už koncem července 1993 byl vyřazen z distribuce, s návštěvností pouhých 5 644 diváků na 270 představeních.
Vůdce daroval Židům město
Prolog koprodukčního česko-francouzsko-anglického filmu se odehrává za druhé světové války v Paříži, kde oblíbený mim Antoine Moreau (Tom Courtenay) baví v kabaretu diváky vtipnými provokacemi vůči německým vojákům v publiku. Když ale pak jeho milenka Michèle (Ingrid Held) zahyne jako odbojářka na útěku před gestapem, je on sám vystaven drsným výslechům a krk mu má zachránit „malé krátké angažmá, jedno představení pro děti v židovském městě“.
Tímto městem je Terezín, kde se také kromě pařížského Montmartru natáčelo téměř výhradně, jeho název ve filmu však vůbec nepadne. Zato z úst důstojníka SS (Oto Ševčík) zazní docela návodná věta: „Jak snad víte, Vůdce ve své velkomyslnosti věnoval Židům celé město.“ To je přímá narážka na údajný název propagandistického dokumentu Vůdce daroval Židům město, který v Terezíně v létě 1944 na příkaz režíroval jeden z internovaných, německý židovský režisér a herec Kurt Gerron. Sám byl pak deportován do Osvětimi a tam s celou svou rodinou zahynul.
Nacistická potěmkiáda
Snímek natáčel štáb českého filmového týdeníku Aktualita, do března 1945 byl sestříhán na délku 90 minut a předveden byl před koncem války jen interně vybraným nacistickým pohlavárům. Pak se ztratil, možná ho spálili, možná zmizel jako válečná kořist v Sovětském svazu. Až v 60. letech se z něho u nás našel jedenáctiminutový fragment, který uvedl Krátký film pod názvem Město darované v režii Vladimíra Kressla a s komentářem Luďka Munzara v roce 1965.
Správně se ale jmenuje Theresienstadt. Ein dokumentarfilm aus dem Jüdischen Siedlungsgebiet (Terezín, židovské samosprávné sídelní město) a jeho kameramany byl Čeněk Zahradníček, Josef Čepelák a Ivan Frič, přítomen byl i šéf Aktuality Karel Pečený, čeští zvukaři a osvětlovač. O Zahradníčkovi vydali nedávno bratři Miroslav a Jaroslav Čvančarové monografii Kameraman Čeněk Zahradníček (2022) a v ní lze dohledat všechny podrobnosti o vzniku nacistické potěmkiády, kterou měla být světová veřejnost přesvědčena, jak se v terezínské předsíni holocaustu žije blaze a radostně. Dokonce až tak radostně, že se například ve zdejších Velkých pěchotních kasárnách hrál za masové účasti židovského publika fotbal.
Šílený podvod
Důvodem toho všeho byla žádost Mezinárodního výboru Červeného kříže z konce roku 1943 o inspekci v Terezíně, která by vyvrátila podezření, že Terezín je opravdu jen děsivou a vysilující čekárnou na smrt. Než k této inspekci 23. 6. 1944 došlo, muselo být město doslova vypulírováno, na předem určené trase kontroly byly obnoveny fasády, ručně umyty chodníky, instalovány hudební besídky, kavárenská posezení a další instrumenty spokojeného života ve válečném zázemí.
Samotné natáčení dokumentu proběhlo až po nekonfliktní jednodenní návštěvě emisarů Červeného kříže, bylo přísně tajné, trvalo do 11. 9. 1944 a využilo všech mystifikací a podvodných aranžmá připravených pro zahraniční kontrolu. Včetně záběrů z inscenace dětské opery Hanse Krásy Brundibár (1938), která měla v Terezíně asi 55 provedení, zhlédli ji i představitelé Červeného kříže, většina aktérů představení skončila pak do října v Osvětimi. Gerrona po dvanácti natáčecích dnech nahradil v roli režiséra sám Pečený a podle poválečných svědectví si byli zúčastnění před i za kamerou vědomi toho, že jde o „šílený podvod“.
Realita a fikce
V úvodních titulcích Posledního motýla čteme: „Jména a národnosti hrdinů jsou autory vytvořeny volně a jakákoli podobnost se skutečností je čistě náhodná.“ Za námět posloužil stejnojmenný román kanadského spisovatele a filmaře Michaela Jacota z roku 1973, už u něho byla však inspirace terezínskými reáliemi zřejmá. Hofmanovo a Kachyňovo scenáristické ohrazení umožnilo filmu ponechat si české konotace, přitom však příběh a postavy rozvinout po svém, s vyústěním, které nezkresluje hrůznou skutečnost, poskytuje však zároveň divákovi příležitost k osvobodivému prožitku lidství uprostřed nelidské vražedné mašinerie.
Nositelem takové katarze je právě Antoine Moreau, který do ghetta přichází jako tabula rasa a teprve na místě postupně zjišťuje, komu, s čí pomocí a za jakých okolností má své umění věnovat. Jako zdánlivě privilegovaný cizinec, možná kolaborant, který ani není Žid, je mezi odsouzenými na smrt raritou a jen ztěžka prohlédá hru, kterou s ním hraje velitel tábora Gruber (Milan Kňažko), i komplikovanou roli zdejší židovské rady starších. Průvodcem po místních poměrech se mu stane vychovatelka dětí, s nimiž má pro Červený kříž nacvičit pohádku O perníkové chaloupce. Věra (Brigitte Fossey) odhalí Antoinovi reálné pozadí továrny na smrt, stane se jeho milenkou, zároveň ale vyvolá dětskou žárlivost talentované, asi desetileté dívenky Stelly (Linda Jablonská), která se do Antoina platonicky zamiluje.
Zmizelí lidé, zmizelé scény
Právě tento motiv dvojího citu uprostřed všeobecné otrlosti je něčím mimořádně emotivním a vzhledem k následnému Stellinu zachránění z transportu a její výměně za jiné dítě i jedním z kulminačních bodů příběhu. Kupodivu ve verzi, která byla prezentována v Boskovicích, milostné sblížení Antoina a Věry zcela chybělo, jen se o něm o kus dál v ději mluvilo, stejně jako absentovala scéna, kdy Antoine koupe špinavou nahou Stellu ve svém přiděleném bytě ve vaně.
Že by tu zaúřadovala čísi prudérnost? Bohužel ve stejné sekvenci vzal za své i dialog, v němž člen rady starších Petersen (Josef Laufer) naznačuje Antoinovi, zda by na cigaretových papírcích nepropašoval z ghetta jména desítek tisíců těch, kteří tu zemřeli či odešli na smrt jinam. Antoine reaguje rezervovaně, ale je to i tato zkušenost, která ho přiměje zinscenovat pohádku O perníkové chaloupce nakonec tak, že inspektoři Červeného kříže po jejím zhlédnutí zděšeně pochopí, co se v ghettu skutečně děje. Trestem za to je pro Antoina i všechny zúčastněné okamžitý transport, pro diváka pocit, že lidská důstojnost, mravnost a čest stojí za zachování, i když ve skutečnosti tehdy Červený kříž nacistickou kamufláž spolknul se vším všudy. A výsledky práce kameramanů, kteří jsou součástí inspekčního dne i v Posledním motýlovi, to měly před mezinárodní veřejností jen potvrzovat.
Velkofim
Projekt sám se rodil ztěžka od počátku 80. let, teprve od roku 1987 začala však realizace dostávat jasnější obrysy, a to zejména podpisem smlouvy s francouzským koproducentem. Všichni totiž vnímali, že v domácích podmínkách půjde o náročný velkofilm s drahými zahraničními lokacemi a mezinárodním hereckým obsazením. Ve Filmovém studiu Barrandov se Posledního motýla ujala 2. tvůrčí skupina Josefa Císaře a podle architekta filmu Zbyňka Hlocha představovala jeho příprava nejnáročnější projekt jeho dosavadní čtyřiatřicetileté kariéry. V Terezíně bylo například potřeba obnovit dva kilometry původní železniční vlečky mezi domy, která byla zaasfaltována, ze střech sundat všudypřítomné televizní antény, upravit exteriéry a vybavit interiéry, podle návrhů Ester Krumbachové, Šárky Hejnové a Jana Kropáčka našít dobové civilní i divadelní kostýmy a uniformy.
Zvuk byl snímán systémem Dolby stereo na francouzskou aparaturu, kontaktně a v angličtině, v plánu byla zároveň verze francouzská a česká (v ní Antoina mluví Václav Postránecký, Věru Dana Syslová). Neobyčejně rozsáhlé bylo herecké obsazení, v němž se objevil například i Angličan Freddie Jones jako ironický dirigent a klavírista místního orchestru Karl Rheinberg. Scény z divadla v ghettu se natáčely v sokolovně v pražském Podolí. Titulní role se měl původně zhostit Marcel Marceau, Courtenay, který kdysi zazářil v Osamělosti přespolního běžce (1962), ji však za choreografické pomoci Borise Hybnera zvládl excelentně. Vedlejší role sehrála celá plejáda českých herců i neherců, Linda Jablonská, dnes Kallistová, se od té doby stala uznávanou dokumentaristkou.
Sofiina volba
Poslední motýl obsahově a místy i v obraze navazuje na filmová dramata z Terezína, jako byla Daleká cesta (1949) Alfréda Radoka či Transport z ráje (1962) Zbyňka Brynycha. Na něm jako hlavní kameraman pracoval Jan Čuřík, v Posledním motýlovi vedl kameru se stejnou atmosférickou invencí Jiří Krejčík ml. a Čuřík jednorázově vypomohl při jeho onemocnění. Na obou filmech se podílela i kostýmní návrhářka Ester Krumbachová. V několika kresbách a výpovědích internovaných dětí, které oddělují pařížské prostředí od ghetta, jako by zároveň rezonoval, a to i v názvu, dokument Mira Bernata Motýli tady nežijí (1958), postavený na dochovaných výtvarných projevech terezínských dětí.
Dobová kritika přijala film jako projev „výrazového stereotypu“ (Jan Jaroš), „reminiscenci poněkud schematickou“ (Jana Ovsíková), jako „motýla s přistřiženými křídly“ (Sonja Kroupová). Nad sugescí Antoinovy „Sofiiny volby“ v příběhu samém převládla kritická volba mezi filmem Kachyňovým a souběžně uváděným a látkově příbuzným dramatem Korczak (1990) Andrzeje Wajdy. Škoda, že i teď v Boskovicích nezazněla z neznámých důvodů Kachyňova citovost bez korekcí.
