Prezident Miloš Zeman v posledních dnech zaskvěl myšlenkou, že zvažuje milost pro populárního vězně Jiřího Kajínka, odsouzeného za pochybných okolností pro dvojnásobnou nájemnou vraždou. V mnoha ohledech se jednalo o výstup podivuhodný, vzhledem k Zemanovým dřívějším postojům, byť jej vzápětí zmírnil slovy, že „neodpověděl, že ho propustí, odpověděl, že zváží udělení milosti“.

Jednak sám Zeman po svém uvedení do úřadu uvedl, že prezidentskou milost považuje za monarchistický přežitek a míní ji udělovat pouze ve výjimečných případech, kdy budou odsouzenci těžce nemocní a bude jim zbývat několik měsíců života. Toho se dodnes držel, téměř všechny žádosti o milost zamítl a několikrát vyslal odsouzencům jasný vzkaz: pokud na tom nejste zdravotně opravdu špatně, ani se nenamáhejte.

Milost od Zemana dosud dostalo jen sedm lidí. V porovnání s předešlými prezidenty je to opravdu velmi málo. Nejvíce se v milostech vyžíval Václav Havel, který jich jen v éře samostatné České republiky udělil 860, v několika případech i osobám vyvolávajícím značné kontroverze. Václav Klaus se držel víc na uzdě, za osm let prezidentování rozdal „jen“ 412 milostí.

Nač to teoretizování o milosti pro Kajínka, který zřejmě smrtelně nemocný není? Navíc po čtyřech letech, během nichž prezident mohl a přece pro nejznámějšího českého vězně nehnul ani prstem, jak podotkla Kajínkova advokátka Klára Long Slámová. Jen o něm opakovaně mluví na svých „setkáních s občany“, jinak také mítincích s voliči. Je přesvědčen o nespravedlnosti a tolik let nekoná?

Správně načasovaný povyk

Aby toho nebylo málo, vzal si prezident na přetřes další „velké téma“, kterému v Česku rozumí každý, a tím jsou církevní restituce. Podporou církevních restitucí odůvodnil svou neúčast na pohřbu kardinála Miloslava Vlka. „Pan kardinál byl zásadním příznivcem církevních restitucí a já nejsem, protože se domnívám, že církevní restituce jsou přehnané,“ řekl Zeman, který pozapomněl, že odpůrcem restitucí není ani kardinál Dominik Duka, se kterým má lepší vztahy, a opět dal najevo, že mu k nenávisti až za hrob stačí jen dílčí nesouhlas.

Zeman si při té příležitosti vymohl profláklou dezinformací, že kardinál Tomášek se restitučních nároků za katolickou církev vzdal už v roce 1991. Tomáškův údajný výrok se na internetu poprvé objevil v blogu pana Kapala na idnes.cz v roce 2011, později s ním operoval Jiří Paroubek a několikrát také známá bojovnice proti restitucím, bývalá disidentka vystupující na akcích KSČM Lenka Procházková.

Od té doby je omílán kdekým, přestože v archivech o něm neexistuje žádná zmínka. V srpnu 1991, kdy měl údajně zaznít, byl už pražským arcibiskupem Vlk a v kontextu jistého nepsaného kodexu vystupování emeritních arcibiskupů je dost nepředstavitelné, že by kardinál Tomášek už jen jako emerita vyhlašoval stanoviska za celou katolickou církev.

Církevní restituce už sice nikdo nezruší a propuštění Kajínka taky není na pořadu dne, na tom ale vlastně nezáleží. Zeman je šikovný politik a umí správně načasovat poselství, které chce národu předat. Několika větami se nonšalantně dostane do středu zájmu a postaví se na stranu mínění lidu. Svým způsobem účinnější než krmení slůňat na Facebooku, kterému se věnuje třeba slovenský prezident Kiska.

Zeman má odvahu říkat věci, za které to sice schytá z médií, ale voličská základna na ně spolehlivě slyší. I lidem mimo ni často imponuje jeho přímočarost, že „se toho nebojí a říká, co si myslí“. I když jsou to nefér rány pod pás, a někdy dokonce vyložené lži. Ideální protikandidát musí disponovat stejnou sebejistotou a především jasnými názory. Jakýsi „étos lidství“ coby politický program Zemana v přímé volbě neporazí.