Jedním z témat uplynulého týdne byl čtvrteční rozhovor Miroslava Kalouska a Jaromíra Soukupa na TV Barrandov. První z řady rozhovorů, které mají proběhnout v příštích týdnech, přinesl zklamání úměrně velké tomu, co od něho lidé očekávali.

Debata budila už předem velkou pozornost. Byla, stejně jako Kalouskův odchod z poslanecké sněmovny, dobře načasovaná. Nad obdobím, kterému vévodil především Andrej Babiš, se nakonec stáhly černé mraky covidu-19 a připravily samozvaného spasitele o jeho svatozář, které snadno nabyl v rozvalinách polistopadové demokracie po explozi Velké protikorupční revoluce.

Nevěřím tomu, že pád falešného politického spasitele může být jen dočasný: přízeň lidu je vrtkavá a zrada investovaných nadějí se neodpouští zvlášť tenkrát, když odpouštět by měli neúspěšní investoři. Pamatuji se sice, jak na konci osmdesátých let byla spousta mých kolegů v práci (pracoval jsem tenkrát v docela „obyčejném“ podniku mimo kulturní oblast) do poslední chvíle přesvědčena, že předlistopadový režim je u nás „na věčné časy“; ovšem taky proto, že mnozí se v něm zatím už docela slušně zabydlili.

Dnes je situace docela jiná. Covid-19 nemá slitování. Jediná otázka je, zda je tu v politice k dispozici něco jiného, lepšího, co je může nahradit, než Babiš a Nové pořádky. Hned předem říkám, že první rozhovor pánů Kalouska a Soukupa je velmi hrozivou předzvěstí negativní odpovědi.

Jistě, doba je příznivá

Miroslav Kalousek dlouho a vytrvale, za velmi obtížných okolností, držel prapor zásadního odporu proti tomu, co symbolizuje Andrej Babiš. Byl k tomu tak trochu dokopán, pan Babiš a jeho pí ár tým si ho vybrali jako fackovacího panáka, příklad toho nejhoršího v české politice, a spousta hlupáků na to ochotně nalítla. Kalousek se úporně bránil a po několika letech díky své politické obratnosti v parlamentu a na veřejnosti uspěl. Samozřejmě, mj. i kvůli nástupu pandemie, s níž vyrovnat se důstojně je – jak se dnes ukazuje – nesmírně obtížné nejen pro Babiše. Byl však obklopen natolik malověrným okolím, že v okamžiku, kdy byl protivník v podstatě na kolenou, nabyli v Kalouskově táboře vrchu ti, kteří toužili zaujmout jeho místo.

Kalousek přitom tehdy získal značnou část důvěry veřejnosti, Babiš o většinu přišel a covid-19 mu nedovolí, aby ji získal zpátky. Jenže Kalousek zároveň ztratil důvěru ve vlastních stranických řadách a v řadách potenciálních spojenců: chovají se stejně jako kdysi mí spolupracovníci v s. p. Mototechna v roce 1988–89, které jsem zmínil výše.

Rovněž pan Soukup šikovně využil příležitosti, která se mu naskytla poté, co ztratil přízeň Miloše Zemana. Otázka je, kdo na tomto novém spojenectví vydělal a kdo ztratil. Kdo koho táhne nahoru, a kdo naopak partnera táhne dolů. Zda a nakolik je takové partnerství vůbec produktivní ještě pro někoho dalšího než pro toho, kdo je zrovna tažen nahoru. Odpověď není nijak složitá.

Zklamání z debaty

První diskusní večer přinesl zklamání úměrně velké tomu, co od něho lidé očekávali.

Něco podivného bylo už na tom, jak byl technicky, formálně pojat. Většinou tomu bývá tak, že rozhovor vede moderátor, jehož snahou je dostat z partnera co nejvíc informací a poukázat na problematické stránky toho, co říká. Ten, s nímž se rozhovor dělá, se snaží předvést publiku své názory, vysvětlit je a přesvědčit veřejnost o jejich správnosti. To, co jsme viděli, bylo však nesourodé střetnutí dvou ambiciózních vykladačů vlastních názorů, kteří si vzájemně skákali do řeči, přelétali z tématu na téma, aniž by to nakousnuté nějak uzavřeli, zkrátka chaos.

Zároveň nelze odhlédnout od toho, že pan Soukup má v TV Barrandov takříkajíc výhodu vlastního hřiště. Partner se pak přizpůsobuje, i když třeba bezděčně či nechtěně. Tento inovovaný žánr je výhodnější pro jednu stranu.

To je jen formální připomínka. Nechávám přitom stranou to, kterého z účastníků jsem vůbec schopen brát vážně, myslím, že to nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat. Kdosi už nikoli nepřípadně poznamenal, že parametry nynějšího úsilí pana Kalouska jsou vzdáleně podobné jeho někdejšímu úsilí o koalici s Paroubkem. Zaráží mne jeho zvláštní snaha o jakýsi konsensus. Přitom debatě by víc prospělo, kdyby se pořádně hádali. Třeba by mne (nebo jiné) pak pan Soukup přesvědčil, že mu křivdím a že v tom či onom má pravdu. Takhle byli vidět jen dva, kteří se v družném objetí potápějí do močálu něčeho, co je napůl pravda a napůl lež – a to je vždycky lež.

Na čem se shodnou

A teď zásadní výhrady k obsahu debaty, k tomu, na čem se oba partneři dohodli nejspíš už předem (pan Kalousek o něčem z toho mluvil už den předtím na Novinkách.cz).

Především jsme se dozvěděli, že jsme v situaci vpravdě revoluční: každý den máme 250 mrtvých! (číslo je aspoň zatím mírně nadsazené; kromě toho chtě nechtě vyvolává představu, že až to zvládneme, nebude už umírat vůbec nikdo – což je skrytá demagogie typická pro všechny fanatické ideologie).

A právě vzhledem k alarmujícímu množství mrtvých (není hezké, že nás pánové takhle straší) prý nelze čekat až na podzimní volby. Je třeba, aby se proti zlu (nepojmenovanému, vytušil jsem, že jde především o pány Zemana a Babiše) spojili všichni ve sněmovně, zjevně od komunistů a okamurovců přes Piráty až po demokratické strany, a vytvořili jakousi virtuální koalici, která pak za tlaku dá vzniknout něčemu jako „vládě národní spásy“, čímž se otevřou dveře k volbám. To je jakási obnovená ideologie typu „kdyby všichni chlapi světa“, kterou kdysi, kolem roku 1956, hlásali přívrženci „smíření Západu s Východem“, oslovení chruščovovskou modifikací expanzivní ruské politiky.

Nejenže se vytváří falešná iluze o tom, že eliminací některých politiků se vyřeší problém koronaviru a lidé přestanou umírat. Přitom neexistuje žádná kauzální souvislost mezi koronavirem a destrukcí české demokracie. Koronavirus kosí lidi i v nejdemokratičtějších státech na světě. Lidé by u nás po stovkách denně umírali, i kdybychom se byli vyhnuli Velké protikorupční revoluci.

Problém našeho dnešního establishmentu je jen v tom, že jeho lidé – politici i různí odborníci, kteří jim pomáhají – si s pandemií nevědí rady úplně stejně jako mnozí jiní ve světě, ale navíc si vytvářejí nestoudnou ideologii, jako by se pandemie dala zvládnout především a v první řadě usilovným utužováním policejního teroru (tím nechci problematizovat některá opatření, která se dělají všude na světě, i v demokratických státech, a jsou sice nepříjemná, ale nezbytná).

To, o co jde, jsou volby!

Projekt pana Kalouska (a pana Soukupa) má jednu zásadní vadu na kráse: přejímá jako východisko rozvržení politických sil v exekutivě a v poslanecké sněmovně, jak se vytvořilo volbami proběhnuvšími v letech 2013 až 2018, v době největšího běsnění Velké protikorupční revoluce. Jejím faktickým výsledkem je mimo jiné i to, že dnes, v této době, nemáme žádnou věrohodnou demokratickou politickou opozici (která by si kromě jistě zásadního požadavku „Antibabiš“ a „Antizeman“ dala do programu i obnovu polistopadové demokracie, již jsme si ve VPKR vlastní zhovadilostí zničili) a vlastně ani žádná opravdu nezávislá média (smutný pozvolný zánik nezávislé České televize je něco, co mluví samo za sebe).

To, o co teď jde, je tuto situaci změnit. Změnit se dá jen volbami, ne tím, že se z jejích daností bude vycházet. Vláda národní spásy by neměla volbám předcházet, měla by z nich vyplynout. První na řadě jsou na podzim ty do poslanecké sněmovny.

Dvakrát moc nezáleží na volebním zákonu – tedy v tom smyslu, že ani ten starý by už teď podle mého názoru Babišovi (a Zemanovi) dvakrát nepomohl. To, co mi připadá úplně nesmyslné, je jen jakékoli zvýhodňování silnějších vůči slabším – jednak je to skunkovina a jednak to od roku 1998 vedlo jen k postupnému rozkladu demokratické České republiky a ke vzniku Nových pořádků, které teď zapadají do močálu pandemie. Je třeba zabránit tomu, aby nekalé síly zablokovaly volby jednoduše kvůli tomu, že nemáme v současné době žádný platný volební zákon, přijatý parlamentem. Na tom jediném se senát a sněmovna musí shodnout. Bude to strašně těžké. Ale o to a jen o to jde.

A to, na čem pak ještě opravdu záleží, je, aby tu ve chvíli voleb byla aspoň jedna strana, která by představovala jasnou a jednoznačnou alternativu k marasmu, který tu máme, a dokázala se výrazně zastat našeho jediného výrazného zisku na sklonku dvacátého století, totiž polistopadové demokracie. Ta se ovšem neobnoví tím, že se teď demokratičtí politici budou nemravně pelešit s těmi, co byli vyneseni na vlnách Velké protikorupční revoluce. Nýbrž tím, že sami získají ve volbách jednoznačný mandát a budou se s těmi druhými po volbách v praktické politice každodenně konfrontovat.

Obávám se, že stejně jako Petr Fiala v roce 2018 (viz např. rozhovor pro babišovské Lidové noviny, kde zdůraznil, že Antibabiš není žádný program), tak i teď Miroslav Kalousek (spolu s Jaromírem Soukupem) s představou široké koalice dobra před volbami volí jinou cestu, a to právě opačnou.

Upřímně řečeno, je mi to hrozně líto.