Hlavní představitelé současných „Nových pořádků“ – Andrej Babiš, Miloš Zeman a Jan Hamáček FOTO: Jiří Ovčáček
FOTO: Jiří Ovčáček
Před pár dny jsem dostal do pošty Klubu na obranu demokracie dopis čtenáře. Je krátký, přesto mne velmi zaujal. Cituji jeho podstatnou část, je to jakýsi osobní popis toho, v čem dnes už nějakou dobu žijeme.
Cituji:
„Myslím, že naše země si za vlády komunistů už vytrpěla dost.
Nevěřil jsem, opravdu jsem nevěřil, že se dočkám doby, kdy opět povládnou ONI, za které se každý den stydím.
Nevěřil jsem, že ještě zažiju vládu každodenního strachu a ponížení. Nevěřil jsem, že Listina základních práv a svobod se stane pouhým cárem papíru.
Nevěřil jsem, že opět nebude existovat téměř žádná opozice.
Nevěřil jsem, že opět budou jen znormalizované sdělovací prostředky, které šíří jen strach a zmar.
Nevěřil jsem, že by mohla být opět odhlasována současná obdoba pendrekového zákona (…o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku…) z roku 1969, navíc v únoru.
Je ještě hodně toho, v co jsem nevěřil, že by se mohlo stát.“
Nemyslím si, že by nám dnes zase vládli komunisté. Jen se zase vezou na rozjeté lumpárně. Ale to snad autor dopisu ani neměl na mysli. Pokud mu rozumím, chtěl jen říci, že vztah mnoha lidí k dnešnímu establishmentu je, jako za totáče, „oni“ a „my“. Přestože se formálně vzato k moci dostali legálními prostředky.
Myslím, že by se o tom a o všem ostatním, co píše, mělo veřejně debatovat. Například tady, v deníku FORUM 24.
Když loni v srpnu vyšla má knížka o babišismu a buranokracii, uvedl jsem ji na vernisáži jakýmsi stručným curriculum vitae. A napsal jsem v něm mj.:
„Polistopadový režim: Dostali jsme přinejmenším zčásti jako dárek od Pána Boha parlamentní demokracii, právní stát, to vše opřené o osvícenství a o křesťanské základy. I sociální myšlenky 19. a 20. století tu demokracii tak či onak obohatily. A vrátili jsme se do společenství západních demokratických států (což se zhmotnilo i v našem členství v NATO a EU). To vše mělo své chyby, demokracie má vždycky chyby. Ale při vší kritice: Považoval jsem ten stát za svůj a byl jsem k němu loajální.
Dnes bychom si měli přiznat, že žijeme v jeho troskách. Nahradily ho Nové pořádky. Nová mocenská garnitura má ve svých rukou exekutivu a z velké, rozhodující části i legislativu. Jistě, stalo se to formálně legitimní cestou: tím hůř pro nás všechny. Režim má svou jednoduchoučkou ideologii: „Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“ Podobnost s bolševismem není čistě náhodná. Většina lidí u nás s tou ideologií vědomky či nevědomky aspoň trochu souzní. Proto říkám velmi důrazně: Tento režim nepovažuji za svůj a necítím k němu vůbec žádnou loajalitu. Jde mi o obnovu polistopadové demokracie. Neodmyslitelnou součástí tohoto miniprogramu je: Antibabiš a Antizeman. Přiznám se, že si s ním zrovna teď připadám poněkud osamělý.“
To jen jako úvod do diskuse o tom, kam jsme to dopracovali a co se s tím dá ještě dělat. Do diskuse, která se zatím moc nevede.
