Jak by se měl chovat a mluvit správný politik? Co by si nikdy neměl dovolit a existují nějaké nepsané hranice, za něž by za žádných okolností neměl zajít? A co jeho mluvčí, který má být právě tím, kdo nepovedené vystoupení dokáže uvést na pravou míru, odpovídající slušnému chování? Všechny tyto otázky musí napadnout člověka, když slyší výroky Jiřího Ovčáčka.

Za předpokladu, že jeho šéfem, a tedy i chráněncem je největší hulvát mezi našimi politiky Miloš Zeman, mu není co závidět. Mluvčí Hradu ovšem zřejmě dospěl do stadia, kdy si myslí, že si už může říkat, kdy chce, co chce, a nikdo ho za to nikdy nemůže postihnout. Mezi lidmi se tomuhle obvykle říká drzost.

Je jasné, že drtivá většina Ovčáčkových myšlenek pochází z hlavy prezidenta a je pouhou reprodukcí Zemanových urážek, část však působí dojmem, že jsou původně vymyšleny až tiskovým mluvčím. Poslední dobou se totiž stalo zvykem, že bývalý novinář komentuje události téměř paralelně se Zemanem a možná i pouze po svém. Na druhou stranu, souznění obou je viditelné na první pohled. Vždyť se ani tiskový mluvčí netají tím, že se svým šéfem tráví páteční večery poslechem oblíbené hudby a diskuzí o tématech, které budou později ventilovat mezi občany, a častokrát tak rozdělovat národ.

Stejně jako u politiků, měl by i u jejich „hlásných trub“ existovat třeba alespoň nepsaný kodex vystupování. Ten by ovšem sešněroval Jiřího Ovčáčka a jemu podobné mluvčí do takové míry, že by svou práci vůbec nedokázali vykonávat. Pokud totiž politik pronáší věty o nutné smrti části občanů, srovnává mentálně postižené se zpomalenými auty nebo označuje vrcholného českého novináře za obdivovatele Adolfa Hitlera, nejde v kombinaci s Ovčáčkovou snahou neustále provokovat, zůstat umírněný.

Výhodu proti Miloši Zemanovi má do jisté míry Andrej Babiš, který si také nedělá starosti, jak o kom mluví, a urážka je pro něj synonymem oslovení. Ministr financí má tiskových mluvčí hned několik a přitom nikdo z nich se za něj neoznačuje. Do jejich čela by se mohl směle postavit Martin Komárek. Bývalý novinář a dřívější Babišův ostrý kritik se po rozmluvě s miliardářem rozhodl, že se vlastně v úsudku zmýlil a tehdy začínající politik je vlastně pro naši zemi jedinou možnou volbou. Od té doby není chvilka, které by Komárek nevyužil, aby se v médiích svého vůdce zastal, a vetřel se mu tak do přízně.

Společně s Komárkem se mezi šiřitele dobrého jména Andreje Babiše mohou zařadit i jeho dlouholetí spolupracovníci Radmila Kleslová a Jaroslav Faltýnek. Starostka Prahy 10 vidí ve svém šéfovi nadpozemskou bytost a první místopředseda hnutí ANO zaštiťuje i pověst Agrofertu. Všichni tři hlavní mluvčí ministra financí působí ve svých výrocích komicky, takže na rozdíl od Jiřího Ovčáčka jde jejich vystoupení přejít mávnutím ruky.

Horší je to však se všemi novináři, kteří pracují v Babišových médiích. Vydavatelství Mafra a slovenský Ecopress nepokrytě oslavují svého šéfa a na lidi, kteří jsou pro vicepremiéra nepohodlní nebo s ním ideově nesouzní, hledají špínu, kterou později prezentují jako pravdu. Největším přítelem ve zbrani je v tomto ohledu jednoznačně šéfredaktor Lidových novin István Léko, o kterém se všeobecně ví, že jde svému slovenskému kamarádovi na ruku. O své místo na slunci se však hlásí i Martin Shabu, který několika svými články dokázal „odvolat“ ministryni spravedlnosti Válkovou.

Nebezpečnost tiskových i „tiskových“ mluvčích nejde brát na lehkou váhu. Je těžké si představit, že by v jiné vyspělé demokratické zemi podřízený prezidenta útočil na předsedu vlády, nebo média psala tak, jak si přeje jejich majitel, toho času zároveň ministr financí. V jednom i druhém případě se jedná o drzost, kterou nesmí občané takovým lidem dovolit.