Čekání na vlak se v Česku občas protáhne natolik, až je člověk nucený zkoumat roztodivné nádražní zázemí. Satirik a písničkář Quido M. C. ovšem právě v této situaci stanul na jednom nádraží před zamčenými dveřmi s nápisy „WC“ a „klíč u pokladny“. Zážitek z fronty završený předáním klíče spolu se stvrzenkou ve formátu jízdenky jej přiměl k zamyšlení nad stavem české společnosti – a také k napsání písně „Lístek do stanice Hovno“.

U okénka, kde ostatní hlásili cílovou stanici, Quido poníženě požádal o klíč od záchodu, který za mírný poplatek dostal zavěšený na velkém kruhu s rozměrným dřevěným čímsi (zřejmě pro případ, že by se nenakazil z dveřní kliky). A zážitek korunoval již zmíněný lístek, jejž autor vzpomíná i ve své písni.

Od Babišova předvolebního blouznění o rychlovlacích v rámci propagační kampaně „Chceme lepší Česko“ už uběhlo několik let, rychlovlaky neexistují ani na papíře a za velký úspěch lze považovat to, když jakýkoli ze stávajících vlaků neskončí svou cestu uprostřed trati kdesi v polích.

Quido posazený jako školák na pravoúhlém sedadle „motorového vozu 810“ poskládaného z autobusu Karosa ze 60. let, ponuře bilancuje poslední vývoj české společnosti a iluze si nedělá ani do nejbližších měsíců. V písni „Lístek do stanice Hovno“ se šine v děravém „rychlíku Česko“, který má „na odjezdu zpoždění 40 let“.

Ale není všechno zas tak špatné, jak by se mohlo zdát z úvodu písně. Ve vlaku totiž „vládne svornost, jsme sví – komu by se chtělo vystoupit… heslem ve vagónu je rovnost, jsme zvyklí všichni stejně mít“.