Kancléř Vratislav Mynář označil moderátorku České televize Noru Fridrichovou za starší paní. Komentování věku žen bývá považováno za křupanství, nezdvořilost a nevychovanost. Na druhou stranu je pravda, že se názory na normy slušného vychování liší kultura od kultury.
Na úvod řekněme, že Mynář uvedená slova pronesl v rozhovoru pro Parlamentní listy, které mu v rámci protiofenzivy nabídly prostor v okamžiku, kdy jde do tuhého a vycházejí najevo další a další trable spojené s Lánskou oborou nebo s videoreportážemi natáčenými pro Hrad bůhvíkým na Mynářovu obranu.
Vzhledem k tomu, že je Vratislav Mynář původem z malé obce, nabízí se otázka, zda není v místě jeho původu takové jednání naopak známkou zdvořilosti a dobrého vychování.
Představy o nezdvořáctví v různých částech světa mohou často působit skutečně překvapivě. V Číně je například nezdvořilé darovat hodiny či hodinky, protože tím dárce naznačuje, že počítá vteřiny do smrti obdarovaného. Pro darování deštníku nebo vějíře zase platí, že se dárce s obdarovaným již nechce dále stýkat. Proto také nevěsta při svatbě věnuje svým rodičům vějíř na znamení toho, že je opouští a bude následovat svého manžela, což je jeden ze znaků patriarchálnosti čínské kultury.
Pokud v Číně daruje jeden z partnerů druhému hrušku, znamená to jejich rozchod. V českém prostředí by to mohlo odpovídat rčení „dát někomu košem“, i když v našich reáliích se při partnerských rozchodech navzájem žádné koše většinou neposkytují.
V Číně je také nutno jakýkoli dar nejdříve odmítnout a přijmout ho až po opakovaném darování. Pokud je ale darována muži zelená pokrývka hlavy, znamená to, že mu dárce sděluje, že mu je jeho partnerka nevěrná. Nezdvořilé je i zabodnutí hůlek do rýže nebo klepání hůlkami o misku.
V jižní a východní Asii je zase zvykem, že se hostitel nelichotivě vyjádří o jím podávaném jídle, což mu musí host přesvědčivě vyvracet.
V arabských zemích je za velkou nezdvořilost považováno, pokud někdo ukáže jiné osobě chodidlo. V Iráku je podobně neslušné ukázat gesto ruky s palcem směřujícím nahoru.
V Japonsku je známkou buranství smrkání. Je to přibližně stejné, jako když si příslušník západní civilizace nezakryje ústa nebo nos při kýchání, kašlání nebo zívání. Mimořádně nevychované je v Japonsku také zanechání spropitného obsluze. Naopak jsou ale přípustné na rozdíl od západní kultury peněžité dary. Absence spropitného je naopak urážlivá ve Spojených státech amerických.
Za faux pas je v Japonsku považována i ztráta trpělivosti a projevy vzteku. Křupanstvím je také nalévání si nápojů pro sebe. Ve společnosti je vždy nutno nalít druhému a očekávat od něj to samé.
V Indii je trapasem, pokud obdarovaný rozbalí dárek před dárcem, tedy pravý opak toho, co očekává západní kultura. Hrubostí je i braní věcí nebo poskytování plateb levou rukou, která je považována za nečistou a má být vyhrazena osobní hygieně. To samé platí i pro kulturu arabskou. Oslovit v Indii starší osobu prvním jménem je urážkou. Je nutno používat pouze oslovení paní, pane nebo obecné označení teta či strýc.
Indové také nemohou bez ztráty cti komentovat vzhled svých příbuzných ženského pohlaví. Bez problémů tak ale mohou činit Indky.
Složitá je interpretace pohledu do očí. Zatímco ve většině kultur je pociťován jako příliš útočný, západní civilizace bere uhýbání pohledem jako známku neupřímnosti, vyhýbavosti a snahy něco zatajit.
Přes všechny tyto rozdíly považuje jakákoli kultura za nezdvořilé například vyptávání se, kolik partner v hovoru vydělává, zda je žena vdaná či muž ženatý, jestli má partnerku či partnera nebo jaké jsou jeho politické a náboženské názory. Nepřijatelná je všude také otázka na ženinu tělesnou hmotnost, popřípadě hodnocení jejího vzhledu a hmotnosti. Výjimkou jsou komplimenty při snížení hmotnosti, pokud jsou míněny upřímně.
Stejně tak je ve všech kulturách nepřípustné hodnocení či komentování věku osoby ženského pohlaví. Zcela jistě se to vztahuje i na Osvětimany.
Autor je advokát a vysokoškolský učitel.
Text zveřejňujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.
