Jako ohromný objev se některým lidem jeví, že prezidentští kandidáti chtějí prestižní funkci a jakousi moc. Tak to by jeden neřekl. Dosud jsme si mysleli, že všem jde o to, aby byli bezvýznamní a bezmocní. Aby jako svatý Alexej ve 4. století žili po návratu z poutí v Římě nepoznáni v domě vlastních rodičů a živili se drobty padajícími ze stolu a snášeli urážky. Možná bychom někoho takového objevili, ale není jasné, jestli by se na funkci hlavy státu hodil, ani jestli by o to stál. Moskva by nám ale možná někoho takového našla, takoví lidé tam prý žijí a naplnili by jak touhy našich perfekcionistů, tak ambice ruské zahraniční politiky.

Zatím se musíme spokojit s nabídkou, která je tak lidská, až je skoro moc lidská. Tři bývalí komunisté, jedna bývalá rektorka s nějakými škraloupy ohledně plagiátů na univerzitě, doktor považovaný za příliš mladého, diplomat, co má konzervativně katolické názory, bývalý aktivista revoluční mládeže, co pak podepsal Chartu 77 a dnes dělá křoví Tomiu Okamurovi, elegantní táta pracujících, co spojil třídní boj s vlastní kampaní. Pak ještě jedna paní, o které dodnes prakticky nikdo neslyšel a která nezná jméno náčelníka generálního štábu. Kandidovat bude, protože jí to podepsali poslanci, co už rok nejsou poslanci. (Jak by mohli být, když to byli komunisté a ti se odebrali do depozitáře historie.)

Z celé té sestavy se do role svatého Alexeje žijícího ze zbytků pod schody stylizuje jen Andrej Babiš, miliardář z lidu. Hodí se to, protože Alexejův otec byl zřejmě prachatý římský senátor a Babišovic rodina rozhodně (přes ty „emigračky“) patřila ke kastě bývalého režimu. Role „jednoho z nás v džínách a roláku“ ale přišla později, když to bylo výhodné.

Ti ostatní své role nijak nepopírají a tím si podle bystrých komentátorů údajně škodí. Jak se budou stylizovat, je ale dost jedno, protože protivníci (mozky najaté Agrofertem) všechno stejně obrátí v jejich neprospěch. Využije se k tomu – kromě faktických věcí – zesměšnění toho, co je legitimní. Když někdo někam kandiduje, tak chce funkci a nějakou moc. Jinak by to nedělal – a někdo to dělat musí. To bychom museli chirurgům předhazovat, že jim vůbec (ale vůbec!) nevadí krev a řezání do lidí a bankéřům, že se neštítí…