ROZHOVOR / Jedním z důležitých důvodů pro společnou kandidátku je politická stabilita České republiky, řekl náměstek hejtmana Jihočeského kraje František Talíř, který je dvojkou na lidovecké kandidátce do evropských voleb, ke koalici SPOLU. Volby na Slovensku nebo v Nizozemsku totiž podle něj ukázaly, že by jinak mohly skončit výhrou ultrapopulistů. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hovořil o bezpečnostní situaci v Evropě v souvislosti s probíhajícími konflikty nebo také o důvodech, které podle něj stojí za nízkou podporou strany KDU-ČSL, která podle něj přestala být sama sebou.

Koalici SPOLU do eurovoleb jste částečně podmiňoval přestupem ODS do EPP. Co tedy říkáte na výsledek?

Jsme koalice suverénních politických stran a každá je zodpovědná za své kroky a směřování. A já jsem spolukandidátem v rámci téhle SPOLUjízdy do Evropy, jak to s nadsázkou nazývám. Samozřejmě že bych preferoval, abychom všichni po volbách patřili do EPP, ale nechci, aby to byla podmínka vzniku koalice. Aby tato koalice vznikla, každý musel dělat nějaké kompromisy pro společné fungování. A toto je ten můj. 

Řekl byste, že spolupráce stále probíhá na úrovni win-win-win?

Samozřejmě když se jedná o postech na kandidátce, tak jde o velice citlivou otázku. Podle mě ta výsledná dohoda není příliš výhodná pro KDU-ČSL, ale rozhodli jsme se i za těchto podmínek do voleb jít společně s našimi partnery. Jedním z důležitých důvodů pro společnou kandidátku je totiž prospěch a politická stabilita České republiky. A chceme, aby to právě pro ni bylo „win“. Volby na Slovensku nebo v Nizozemsku ukázaly, že když jde každý sám za sebe, což je programově a hodnotově čistší a mně sympatičtější, může to skončit tím, že se vyšvihne nějaký ultrapopulista, nacionalista a všechny ostatní vyluxuje. Tohle by hrozilo i ve scénáři Evropy. Takže já nikde neříkám, že to pro mě byla láska na první pohled, ale je tady ten přesah, že spolu volby vyhrát můžeme a bude to lepší pro republiku.

Byla tedy porážka hnutí ANO silným argumentem i ze strany KDU-ČSL?

Uvědomujeme si, že máme 21 europoslanců, a hraje se o to, jakým způsobem bude Česká republika v Evropě zastoupena. Netěšilo by mě, kdyby polovinu a víc mandátů mělo hnutí ANO a SPD. S tím jsme do toho šli, máme šanci vyhrát a tím pádem jsme připraveni i ke koaličnímu kompromisu.

Lákalo by mě jít do eurovoleb samostatně, abychom viděli, jak na tom reálně jsme.

Souvisí to, že jdete do eurovoleb v koalici, také s dlouhodobě nízkou podporou KDU-ČSL? Chcete i proto ten projekt podporovat na všech úrovních?

Právě proto by mě bývalo lákalo jít samostatně, abychom viděli, jak na tom reálně jsme. Průzkumy samozřejmě beru vážně. Ovšem beru je jako podpůrný nástroj, ne jako to, čím bychom se měli řídit v rozhodování o koalicích. Nicméně teď, v té situaci, jakou jsem popsal, která možná bude v rámci eurovoleb po celé Evropě, není prostor, abychom volbami testovali, jak na tom jsme.

Proč se to podle vás děje, v čem je problém?

Obávám se, že nejsme úplně čitelní a srozumitelní jako KDU-ČSL. Sám se ptám, co pro to můžu udělat, protože je chyba tvářit se alibisticky. Jsme jedna KDU-ČSL, a to znamená, že jestli v průzkumech oscilujeme pod hranou 5 %, tak i já jako člen širšího vedení za to logicky nesu svůj díl odpovědnosti.

Podle mě je největší chyba, že jsme ztratili do určitý míry naši autenticitu, stali se z nás „jenom“ lidovci a zapomněli jsme, že jsme primárně křesťanští demokraté s hodnotami, jaké měli zakladatelé EU Adenauer, Schumann, De Gasperi. Myslím, že jsme přestali být sami sebou a teď nás to vytrestává.

A pracujete na zlepšení? Snažíte se k tomu navrátit?

Snažíme se. Měl jsem velkou radost ze zářijového vnitrostranického setkání. Vnímal jsem obrovské odhodlání srdcařů, kteří i přes ta 2 % bojují. Celkově musíme být prostě výrazně srozumitelnější v tom, čeho chceme dosáhnout, a myslím si, že v tom se pak ta procenta mohou odrazit. To nám chybí. Ztrácíme se, možná jsme málo hrdí na to, že jsme křesťanští demokraté, a měli bychom posílit sebevědomí a tolik se nestydět za to, kým jsme.

Ztrácíme se, možná jsme málo hrdí na to, že jsme křesťanští demokraté.

Myslíte, že na tom má svůj podíl předseda Marian Jurečka? Má na starost MPSV, takže řeší důchody, sociální dávky a podobně, což v dnešní době krize zkrátka asi nemůže mít zcela dobré ohlasy.

Na předsedovi se mi líbí, že si ministerstvo práce a sociálních věcí vzal, přestože jsme už před dvěma lety věděli, že to bude mimořádně složité i kvůli tomu, v jakém stavu ministerstvo dlouhodobě bylo. Cením si toho, že jsme do toho šli navzdory tomu, že se dalo předpokládat, že na tom budeme do jisté míry krvácet, a myslím, že na tom krvácíme, ale zároveň věřím, že za dva roky naběhne nějaký efekt racionálních kroků, které se tam provádějí například v rámci digitalizace, a třeba budeme i za něco pochváleni.

Zpět k eurovolbám. Podle klíče byste měl být na kandidátce šestý nebo sedmý. Jak se tedy proměnily vaše šance dostat se do europarlamentu?

Bude to tak 50 na 50 a já mám v politice rád soutěž. Člověk se pak snaží v kampani o to víc. Šance těžko odhaduji, nevíme, jaká témata ještě vzniknou, kolik lidí přijde…

Co momentálně řešíte na úrovni evropské politiky, co se životního prostředí nebo ochrany klimatu týče?

Nezakrývám, že pokud bych se stal europoslancem, usiloval bych o to, abych byl součástí Výboru pro životní prostředí, případně zemědělství, protože mimo jiné vidím dopady i v Jihočeském kraji, kde mám coby náměstek životní prostředí na starosti, a vidím, že některé věci fungují velmi dobře, nebo naopak. Problém vidím v přehnané byrokratizaci procesů. Jako kraj to zvládáme, nicméně málokterá samostatná, místní, obecní nebo městská samospráva by tohle mohla zvládnout, a je tedy podle mě potřeba procesy postupně zjednodušovat. V tom bych chtěl být jako europoslanec platný.

A co říkáte na aktuální vývoj v europarlamentu?

Vztáhnu to k evropským volbám, které nás čekají. Vnímám velké riziko nástupu lidí, jako je Wilders, Okamura nebo Le Pen, těch, kteří chtějí destabilizovat EU a chtějí jít na ruku Rusku. To nyní potřebuje, aby EU přišla o svou jednotu, co se podpory Ukrajiny týká, a tím pádem bude dělat vše možné i nemožné, aby posílili radikálové. Bohužel může nastat situace, že pokud proběhnou pokusy o atentáty v evropských metropolích, tito radikálové vyskočí a Rusko si bude mnout ruce. Je nebezpečí přístupu ode zdi ke zdi, od naivity po skepsi, což je výzva pro středové síly evropských lidovců, kteří se snaží extrémy vyvažovat. Měla by tedy po volbách pokračovat stávající koalice nebo třeba EPP s ECR.

Je na tom podle vás z hlediska bezpečnostní situace EU špatně?

Myslím, že jsme na tom obecně velmi dobře. Nicméně jsme někdy naivní. Například nelze v metropolích tolerovat masové demonstrace na podporu Palestiny s dovětkem, že teroristy z Hamásu neodsuzujeme. Ten, kdo oslavuje teroristy, je kousek od toho, aby sám vzal zbraň do ruky. Přístup mnoha evropských států je v tomto příliš naivní a měkký, až bych řekl hloupý.

Ten, kdo oslavuje teroristy, je kousek od toho, aby sám vzal zbraň do ruky. Přístup mnoha evropských států je v tomto příliš naivní.

Co byste tedy vytkl EU v podpoře Izraele?

Vždy se dá posílit vzájemná kooperace. Je tu problém s tou, řekněme, rozvojovou pomocí do Gazy, u které nevíme, v jakých rukou končí. Za mě tedy stopnout a počkat. Humanitární pomoc je věc jiná, ta je tam nyní potřeba a Izrael nikdy neřekl EU, aby ji zastavila.

Potřebujeme se více bavit s Izraelem, jakým politickým způsobem za ním máme stát a nebýt příliš kreativní s vidinou, že to tady z Evropy vyřešíme. Není to pravda, nejsme přímo zapojená strana a spíš potřebujeme se spojenci lépe ladit noty, co od nás potřebují, nebo naopak neůpotřebují.

Zahráváme si s ohněm. Když někdo oslavuje terorismus, nejsme schopni dotyčného z našeho území dostat nebo takové projevy omezit a eliminovat.

Odkryl podle vás konflikt na Blízkém východě nějaká napětí nebo spory?

Asi neodkryl úplně politické spory, byť se bavme, že taky ne všechny evropské státy byly od začátku jako my jednoznačně deklaratorně na straně Izraele. Odkryl, že si tu trošku zahráváme s ohněm v tom, že když někdo oslavuje terorismus, nejsme schopni dotyčného z našeho území dostat nebo takové projevy nějakým způsobem omezit a eliminovat. Odkryl naši naivitu, která už se projevila na Ukrajině, když jsme se dlouho kamarádili s Ruskem, když byznys fungoval, a pak jsme zjistili, jakých brutalit je Rusko schopné a že tam vlastně žádné demokratické karty na stole neleží.

Něco podobného jsme ukázali v případě Izraele v tom, že Hamás nebude takového teroru schopný, a zjistili jsme, že je a že má řadu podporovatelů i v evropských metropolích. Nyní musí přijít kroky v otázce migrační a azylové politiky. Ne že budeme přísnější, ale že budeme důslední, což zatím nejsme.

Co myslíte důsledností v migrační politice?

Lidé, kteří mají právo na azyl, tady samozřejmě podle mezinárodního práva, mohou být integrováni, ale nejsme schopni většinu lidí, kteří nemají právo na azyl, repatriovat zpět do zemí, odkud přišli. Nemůžeme naskočit na laciná řešení nacionalistů a populistů typu Tomia Okamury, Andreje Babiše, kteří by stavěli ploty a migraci zastavili. To nejde. Nesmíme v našich vyjádřeních doručovat nenávist, že nikomu nepomůžeme, a radši ať se utopí. Lidem, kteří potřebují pomoc, ji musíme poskytnout, ale k lidem, kteří ji nepotřebují a jen to zkoušejí, musíme být v našich azylových řízeních naprosto důslední. Líbí se mi například model Albánie a Itálie, pokud se ukáže jako funkční. Lidé jsou v uprchlických centrech v Albánii prověřováni, a pokud mají právo na azyl, jsou vpuštěni dále do zemí EU.

Evropa i Česká republika podporují Ukrajinu, nicméně Ukrajina může podpořit i Českou republiku v rámci například digitalizace nebo bezpečnosti. Pracujete na tom v rámci spolupráce Jihočeského kraje a Mykolajivské oblasti?

Na Ukrajině je pro Evropu ohromný potenciál po všech stránkách. Spolupráce, kterou jsme navázali v dubnu, pokračuje, a to na řekněme humanitární úrovni. Budeme jim nyní posílat geoscanner, zařízení, které potřebují na opravu budov, vodohospodářské infrastruktury. Nicméně partnerství je rovnocenné a potenciál je i v hospodářské oblasti. Jsme v kontaktu s Business klubem Ukrajina, který funguje pod ministerstvem průmyslu a obchodu a propojuje poptávku na ukrajinské straně s nabídkou firem na české straně. Firmy se mě často ptají, jaký je na Ukrajině potenciál, že jsou ochotny tam jít. Takto by se vlastně ta aktuální humanitární spolupráce měla posouvat, aby to byla win-win spolupráce.

S Ukrajinou souvisí její vstup do EU, který se poslední dobou hodně rozebírá v souvislosti s právem veta. Myslíte si, že Ukrajina nemá šanci stát se členem unie, pokud bude společenství dál fungovat tak, jak funguje?

Podle mě musí mít tu šanci. Popisujeme Ukrajinu, ale týká se to i Moldavska, západního Balkánu. Bylo by neuvěřitelně smutné podmiňovat rozšíření jen právem veta. Pak se můžeme dostat do stavu, že za pět, deset, patnáct let budou připraveni, udělají všechny potřebné kroky, a my jim budeme stále říkat, aby počkali, protože jsme se nedohodli. Vybavuju si loňský rozhovor s prezidentkou Moldavska Marií Sanduovou, která řekla, že pokud budou muset čekat a nebudou mít perspektivu, prozápadní orientaci neudrží navěky.

Jako Evropa musíme překonat svým způsobem naše sobectví. To, že jsme se do míru, solidarity a spolupráce narodili, respektive nám byla dána ta šance. Musíme mít stejnou odvahu, jako měli otcové zakladatelé Evropy: jít o krok dál a rozšířit se o země, přestože ještě budou potřebovat naši finanční pomoc.

Jako Evropa musíme překonat svým způsobem naše sobectví.

Do jaké míry má tedy za současných podmínek podle vás Ukrajina šanci?

Myslím, že nemusíme procesy urychlovat. Ukrajina má problémy, které potřebuje vyřešit. Zároveň doufám, že budou mít v prosinci evropští lídři odvahu ji připustit jako kandidátskou zemi, protože podle mě je stěžejní mít společný cíl. Když to s nimi budeme hrát v duchu „když jste náš nárazníkový stát, my vám budeme posílat peníze, ale úplně vás začlenit nechceme, a až se zase Rusko opět zblázní a bude bojovat, budete krvácet zase vy“, bylo by to bytostně špatně.

Pokud se nebudeme schopni rozšířit, unie se pak podle mého rozsype jako domeček z karet. Ten egoismus se stočí do toho, že se začneme prát vlastně sami mezi sebou.

Zapsal jste se do systému dobrovolného předurčení. Proč, co vás k tomu vedlo?

Impulz pro mě přišel na Ukrajině, když jsem byl v Chersonu a Mykolajivu. Měli vojenský doprovod vojáků, kteří byli staří jako já. Těžko odhadovat jejich pravděpodobnost přežití, ale není úplně vysoká. V tu chvíli jsem si říkal, co minimálního mohu udělat v rámci České republiky, když oni jsou ochotní umírat za nás Evropany, a tak jsem se zapsal do Institutu dobrovolného předurčení. Stát se mnou tedy může počítat a v případě, že by se u nás nějakým způsobem zhoršila bezpečnostní situace, budu povolán k výcviku a budu takzvaně předurčen. Myslím, že je to minimum, co může udělat každý z nás.

Stále platí, že nebudete v čele kandidátky v krajských volbách?

Stále platí, že nebudu lídrem. Není možné, pokud bych byl v červnu zvolen europoslancem, abych vedl kandidátku do kraje. To není kombinovatelné. Na kandidátce pravděpodobně budu, ale pokud bych byl zvolen, tak budu čistě řadovým zastupitelem bez jakýchkoliv výborů, dozorčích rad a tak dále.