Jeden by ani neřekl, jak významným hnutím mohlo být v očích komunistických ideologů něco takového, jako tramping. Jeden z pozdějších hlasatelů komunistického režimu Ladislav Štoll (1902 – 1981), oddaný kazatel stalinismu a ničitel mnoha kulturních osobností, nikdy žádného velkého vzdělání nedosáhl, zato vynikl služebným postojem vůči komunistickému režimu, který budoval a který se mu odvděčil i vládními funkcemi.
V levicové tiskovině Levá fronta píše v ročníku 1930/1931 v čísle 25 článek o trampingu, který poskytuje skutečné myšlenkové perly. Čteme tam například: „Tramping je hnutí pracující mládeže. Zástupy chlapců a děvčat, kteří celý týden strávili, pracujíce za bídnou odměnu, v dílnách a továrních halách, u krámských pultů a v kancelářích, kteří šestého dne večer po práci, změnivše svůj občanský zevnějšek a jména, táhnou v houfech za město k zeleným svahům, na břehy řek, na slunce s chudým proviantem v chlebníku; tyto zástupy staly se dnes důležitým politickým činitelem.“
Nebylo ještě všechno ideální. Stejně jako o desítky let později, i tehdy byl tramping „americky“ zabarven. Ale na počátku 30. let už Štoll viděl náznaky k lepšímu.
„Až dosud, jak to dokazují divošské názvy osad (Athabaska, Nevada, Kvango, Utah, Yukon aj.), revoltoval tramping útěkem do iluse beztřídní společnosti indiánských gent (rodů). Dnes však, jak ukazují nejen nové názvy, ale i dnešní změny starých názvů osad na jména vzatá ze světa bolševické revoluce (Frunze, Turksib, Pětiletka, Urál, Sibiř aj.) obrací tramping o 180 stupňů od minulé beztřídní společnosti k budoucí, která není ilusí, ale je uskutečnitelná třídním bojem.“
Je pravda, že tehdejší úřady měly pocit, že by mohlo docházet k nemravnostem. Zemský prezident Hugo Kubát (1873-1932) vydal legendární výnos, kde se říká, že se při trampingu a campingu zakazuje „nepřístojné jednání“. A to zejména „společné táboření osob různého pohlaví v přírodě i ve stanech, chatách a srubech – vyjímaje táboření rodinné – pobíhání v nedostatečném úboru koupacím mimo obvod vykázaných koupališť, zpívání popěvků obsahu nemravného, dále nošení zbraní, zvláště zbraní zakázaných bez platného zbrojního pasu a koupání na místech zakázaných“.
Jenže zakazujte si „nepřístojné jednání“. Zakladatel skautingu A. B. Svojsík stěžuje si již v roce 1924: „Nejpřednější znalci výchovy obdivovali, jak mistrně skauting dovedl využíti přirozenému sklonu mládeže k romantice, k vážným výchovným účelům. Toho u těchto divochů není. Léta interesu pro Indiány mají dávno za sebou. Jsou to většinou lidé dospělí, kteří mají dost peněz na tabák, alkohol i střelivo, rekrutují se z různých vrstev a jsou dokladem poválečné zpustlosti u nás.“
Skauting byl ale zase trnem v oku všem, komu vadila jeho formálnost a „polovojenská výchova“.
Došlo také na „ženskou otázku“. Ladislav Štoll do toho ovšem řízl po bolševicku rázně a třídně: „Tím, že vládnoucí třída snížila na nejnižší míru životní úroveň pracujících a pracující mládeže obzvláště, způsobila sexuální – nikoliv však společenské – osvobození ženy. Zahnala ženu z domácnosti, kde si ji muž již nemůže vydržovat, do výrobního procesu, učinila ji na muži nezávislou. Ovšem v kapitalistické společnosti musí proletářská žena toto sexuální vysvobození vůči muži draze zaplatit zvýšenou závislostí společenskou, protože kapitalistická společnost nepřihlíží vůbec k její biologické funkci.“
Sex je ovšem důležitý, soudí pozdější kat československé kultury. Je to přímo místo třídního boje. V té době totiž vydal papež encykliku o manželství a p. Kubát svůj výnos, který „svým ethickým pathosem se tolik encyklice podobá“, takže na papeže a Kubáta je třeba si dát pozor. Navíc v Německu se „rozpoutal zuřivý boj proti potratovým paragrafům“ a u nás „právě dnes vnikají násilím puškami a bajonety ozbrojení strážci společenského pořádku do trampských chat k lůžkům milenců a žádají povolení k lásce. Je otřesena buňka soukromovlastnického systému – patriarchální monogamická rodina.“
Pro nás, co pamatujeme už jen Husákovo období komunistického režimu, je to pořád trochu záhada. Co to tady soudruzi proboha (tedy promarxe, pardon) v roce 1931 řeší? Komunistický režim byl totiž pozoruhodně cudný. Žádné „pánské“ časopisy, které by ukazovaly to, co sice zná každý kojenec, ale dospělého by to zkazilo. Základem státu byla rodina. V dobách, kdy se ještě neříkalo „teambuilding“ ale „brigády se baví“, se sice „na výjezdech“ dělo ledacos, ale oficiální doktrína byla mravná. Když potrat, tak komise se soudružkami, když rozvod, tak pěkně soudní stání, ať se v tom každý, kdo si holku vzal narychlo před vojnou, pěkně vykoupe a slečna-paní taky. Neměli se stydět si u pokladny v drogérii říci o prezervativ (jinak to koupit nešlo). Lidé slabších nervů na poslední chvíli selhávali a měli doma zásobu žvýkaček Pedro a Sevak.
Ve svých počátcích bylo komunistické hnutí ještě pod vlivem teorií o osvobození sexuality, kdy bylo buržoazní manželství považováno za formu prostituce. Větší volnost byla výrazem boje proti kapitalistickému systému. Když se komunisté dostali k moci, bylo se vší volností konec, protože boj proti systému je v pořádku, dokud nejste systém vy. Pak se revoluce mění v podvracení a svoboda v amorálnost a je třeba na všechno řádně dohlédnout, protože takhle teda ne.
Jakmile se revoluce uskutečnila, dopadla ale tvrdá pěst pracujícího lidu nejvíc na skauty, protože představovali část starého systému. Trampové sice byli trochu podezřelí, protože si dělali, co chtěli, ale zase ne tolik, protože toho zas tolik nechtěli. Byli apolitičtí a pobyt v lese žádný režim moc neohrožuje a nůž na krájení salámu je houby zbraň.
Jaké z toho všeho plyne poučení? Nemusí plynout žádné, některé věci si čteme jen pro zábavu, ale přece jen: vidíme, jak hnutí, které usiluje o moc, použije všechno. Chození do lesa, erotické vášně, intelektuály a milovníky lesní moudrosti, křesťany a ateisty, husity a křižáky, akademiky a Máňu od vedle, jak se to zrovna hodí a co se komu líbí. Jak se potom hnutí dostane k moci, šlápne na krk všem, některým víc, některým míň, někomu náhodou, většině schválně. (Se moc nekruť soudruhu, všechno jsme přece řekli předem, málo ses pídil.)
Pak už žádná volná láska, leda tak na chatách ROH apod., následovat už budou jen soudruzi s našedlými ksichty ve špatně padnoucích sakách a erotiku obstará s. Švorcová, co v Ženě za pultem odvážně ukáže kus nohy v punčoše (jistě povoleno nějakou komisí), nebo dlouhonohé soudružky z NDR v Ein Kessel Buntes, které zřejmě postupně rozmrazovali ještě z 30. let a posílali na scénu.
Abychom se vrátili k úvodu. „Tramping je hnutí pracující mládeže,“ píše na počátku 30. let s. Štoll, který se za celý život moc nepředřel, leda když pilně ničil životy druhých. No ano, tak už to v kapitalismu chodí, že se pracuje. Mládež si spíš stěžuje, že práci hned nenajde. Pokud chce někdo vidět americkou osadu, koupí si letenku v ceně půlky průměrné měsíční mzdy a jede tam. Kdo se chce eroticky osvobodit, ten se osvobodí, kdo chce nosit prstýnek cudnosti, jak to milují někteří slovenští katolíci, tak ho nosí. Kdo chce do lesa může, ani kapitalisté, ani církev lesy nevykácela. Prožíváme prý krizi Západu a ta krize je morální.
No ještě že tak. Opak jsme už zažili a bylo to dost děsné.
