Pražský arcibiskup Dominik Duka, který se v posledních letech svými postoji výrazně vzdálil demokratické a prozápadní části české veřejnosti, mile překvapil. Zaslal Michalu Klímovi principiální stanovisko a podpořil ho ve sporu o interpretaci historie komunistického režimu.

Klíma zahájil širokou debatu o komunistické minulosti svým otevřeným dopisem děkanovi Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalu Pullmannovi. Vyjádřil ostrý nesouhlas s relativizací protiprávní povahy komunistické diktatury. Klímův dopis vyvolal desítky pozitivních i záporných reakcí. Za děkana Pullmanna a jeho obhajobu údajně pozitivních stránek zločinné diktatury se staví radikální levice a řada příslušníků akademické obce. V této vypjaté atmosféře podpořil Dominik Duka Michala Klímu tímto textem:

V návaznosti na debatu mezi děkanem Filozofické fakulty Michalem Pullmannem a předsedou správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michalem Klímou ohledně povahy minulého totalitního režimu považuji za svou povinnost coby příslušník nejmladší vrstvy tří generací deptaných, vězněných a společensky ustrkovaných opakovaně na svou zkušenost (a zkušenost řady dalších) se zločinnou povahou komunistického režimu upozornit a zároveň vyjádřit postojům Michala Klímy svou podporu.

Vážený pane Klímo,

mohu-li přidat, milý příteli,

úvodem přijměte upřímný pozdrav a přání všeho dobrého! Rád bych Vám poděkoval za Vaši statečnost, za Vaši odvahu, trpělivost a osobní nasazení, s nímž vedete diskusi s vedením Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, resp. s panem děkanem Pullmannem. Pozorně sleduji jak Vaše projevy na internetu, tak i následné diskuse, které ukazují na závažné problémy současného vývoje v naší společnosti; v politické sféře i v akademické obci.

Především bych Vám chtěl poděkovat, že poukazujete na závažná metodologická pochybení, která zasahují velkou část humanitních oborů, což považuji za naprosto zásadní, neboť téměř dvě generace našich spoluobčanů nemají s totalitním režimem vlastní zkušenost. Znají jej jen ze vzpomínek svých rodičů, prarodičů a známých ze starších generací.

Jistěže předěl způsobený pražským jarem a následné odhalení brutální a bezohledné síly Sovětského svazu a jeho satelitů nebylo možné plně reflektovat v čase normalizace. Postmoderna se svým nadekretovaným relativismem však způsobuje – ruku v ruce s masově praktikovaným hédonismem – spánek kritického myšlení, ničí zájem o hledání pravdy a vede ke ztrátě hodnot, na nichž byla a je vybudována západní civilizace.

Ztráta víry ve smysluplnost našeho života pak otevírá cestu k tekoucí identitě, která žije pouze zážitkem a vzrušenými emocemi, a proto propaganda a manipulace, jimž se dnes říká „strategie dialogu“, ve mne vyvolávají jen úzkost. My, kteří patříme k té nejmladší vrstvě tří generací deptaných, vězněných, či (před námi) popravených, cítíme mrazení. O to větší dík Vám ve Vašem úsilí při odhalování pravé podstaty věcí.

Mohu vzpomenout na podpisové akce z padesátých let, kdy byly sbírány i podpisy nás žáků základní školy. Znám pocity vlastní rodiny a přátel, jak se museli vypořádávat s tímto tlakem, který byl umocněn stovkami poprav a tisíci uvězněných či ožebračených o střechu nad hlavou. Jak mohli v době stalinské totality reagovat lidé, jejichž rodiny byly rozbity, kontrolovány a šikanovány? Chtějí tito revizionisté tvrdit, že zaplněná náměstí v době protektorátu a v době teroru padesátých let byla pouhá hra na schovávanou nebo fraška?

Jistě, doba normalizace nám v mnoha případech mohla takto připadat, ale vzpomínám si na odmítání Anticharty v plzeňské Škodovce a rád bych odpověděl všem těm, kteří se nerozpakují pohrdat uklízečkou, taxikářem, zámečníkem či truhlářem: Prakticky dvacet let jsem pracoval jako dělník – vč. dvaceti sedmi měsíců základní vojenské služby či patnácti měsíců v nápravně výchovném zařízení na Borech v Plzni – a dovolím si tvrdit, že všechny vyjmenované společenské vrstvy i naši kolegové vězni přistupovali k životu s mnohem větší rozvahou a pravdivostí i osobní statečností než obhájci či tvůrci tzv. revizionistických či jakých směrů v oblasti moderní historie.

Vážený pane Klímo, děkuji Vám jménem známých i neznámých politických vězňů, kamarádů a přátel z PTP, především ale jménem těch, o jejichž utrpení příslušníci mé generace slyšeli pouze vyprávět; za svůj odmítavý postoj k totalitnímu zřízení totiž zaplatili životem.

Nechci soudit, ale doufám, že se v aktuálním sporu o naše nedávné dějiny setkáváme s pouhou neochotou podívat se pravdě do očí; svědčí o tom i malý zájem ke studiu archivů a skutečných svědectví těch, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži. Děsím se, kdyby za tímto postojem byla lhostejnost a nedej Bůh cynismus.