V sobotu zemřel kardinál Miloslav Vlk, bývalý arcibiskup pražský a primas český. Jeho dráha byla charakteristická pro dobu komunistického režimu a pro polistopadové období církve i země. Známé byly jeho jasné postoje k totalitě a náboženské a občanské svobodě.

Poprvé jsem Vlka potkal v létě roku 1991 na moravském Hostýně, kde stál vedle své limuzíny a podrobil kritice můj článek o poměrech v duchovenstvu, který jsem napsal pro Katolický týdeník. Naposledy jsem s ním mluvil loni na jaře, když jsme dělali rozhovor pro Svobodné fórum.  Bylo to u něj doma, protože byl nachlazený a nešel do úřadu. Tykal mi, nosil mi koláče a vařil kafe. Mezi prvním a posledním setkáním uplynulo čtvrt století a za tu dobu se mnoho změnilo ve společnosti i církvi.

Vlkův životopis bude zveřejněn v mnoha médiích a všude dostupný, a není tedy potřeba ho rozvláčně opakovat.

Narodil se 17. května 1932 v Líšnici u Milevska. Po maturitě na Jirsíkově gymnáziu v roce 1952 pracoval krátce jako dělník, pak vykonával základní vojenskou službu. V letech 1955–1960 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor archivnictví. Pak nějakou dobu pracoval jako archivář a v roce 1964 odešel studovat na teologickou fakultu do Litoměřic.

Na kněze byl vysvěcen v roce 1968. Stal se sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, kterému od komunistického převratu až do roku 1968. V roce 1971 ale na nátlak komunistů musel Vlk z místa odejít a působil jako farář v malých farnostech. V roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas, bez kterého duchovní nesměli v Československu vykonávat své povolání. Deset let dělal umývače oken a pak archiváře. Souhlas mu režim vrátil až v lednu 1989.

V letech 1990 až 1991 byl biskupem českobudějovickým. Od roku 1991 do roku 2010 byl z titulu pražského arcibiskupa primasem českým, což je především čestný titul a také předsedou Československé (1991 až 1993) a České biskupské konference. Roku 1994 byl jmenován kardinálem a dvakrát se účastnil konkláve, které volilo papeže. V letech 1993 až 2001 byl Miloslav Vlk prezidentem Rady evropských biskupských konferencí.

Jaké bylo působení kardinála Vlka? Svým založením patřil k umírněným lidem středu, ani modernista, ani tradicionalista, abychom to řekli trochu zjednodušujícím jazykem. Musel řešit problémy, které v jiných zemích neměli.

Hned po nástupu demokracie se objevila otázka, jak vyřešit postavení kněží a biskupů, kteří byli tajně vysvěceni v dobách komunistické vlády. Jednoduché to bylo u těch, kteří byli vysvěceni na samém počátku režimu se svolením papeže. Po roce 1968 ale následovala další svěcení biskupů, která se děla kvůli okolnostem (někteří lidé se obávali, že mohou přijít masové represe proti církvi) bez souhlasu Říma.

Tento problém se vyřešit nepovedlo a jejich svěcení nebyla většinou oficiálně potvrzena. Zřejmě především kvůli neústupnému postoji kardinála Josepha Ratzingera, pozdějšího papeže Benedikta XVI. Vlk by zřejmě sám za sebe zvolil vstřícnější postoj.

Poměrně úspěšný byl v úsilí o majetkovém narovnání mezi státem a církví, ke kterému došlo zákonem z roku 2012. Církvím se vrátila asi třetina komunisty ukradeného majetku a dohodlo se postupné krácení státní podpory, což pro katolickou církev a ostatní církve znamenalo větší nezávislost na státu.

Do konce se ale nedovedl spor o vlastnictví svatovítské katedrály, kterou komunistický stát zabavil, aniž se namáhal nějakými platnými formálními akty. Soud o katedrálu církev jednou vyhrála, následně prohrála a ještě by spor pokračoval, jenže snahu katedrálu zpět získat zastavil Vlkův nástupce Dominik Duka. Bylo zjevné, že Vlk to prožíval jako zbytečný ústup z boje.

Na konci devadesátých let se rozhořel spor o Katolickou teologickou fakultu v Praze, která se pod vlivem tehdejšího ultrakonzervativního vedení dostala kvůli nerespektování univerzitních pravidel na hranu vyloučení z univerzity. Na fakultě také působili agenti bývalého režimu, aniž to tam někomu vadilo. V tomto případě Řím Vlka podpořil a vedení fakulty bylo vyměněno.

Po odchodu z úřadu pražského arcibiskupa se kardinál Vlk dále věnoval duchovní práci a zasazoval se výrazně za práva náboženských menšin, jako jsou židé a muslimové. To kontrastovalo s postojem několika hodnostářů – včetně Dominika Duky –, kteří líčili islámskou imigraci jako jednoznačnou hrozbu. Podpořil také slovenského arcibiskupa Roberta Bezáka, který byl za Benedikta XVI. odvolán z úřadu za nejasných okolností. Je pravděpodobné, že kromě malicherných obvinění (Bezák chodí doma v džínách) za tím mohl být strach některých církevních kruhů, co by přineslo pátrání o podezřelých finančních operacích jeho předchůdce, obdivovatele Tisova režimu a agenta Stb Jána Sokola. Vlk dokázal Bezákovi zajistit audienci u papeže Františka.

Vlk neměl žádnou zálibu v současném prezidentovi Zemanovi a podpořil literárního historika Martina Putnu, kterého mstivý Zeman, který nesnesl Putnovu kritiku, odmítl jmenovat profesorem. Putna přitom Vlka v devadesátých letech ve vnitrocírkevních sporech nijak nešetřil.

Až do konce byl přísným kritikem komunistického režimu a poukazoval na škody, které ve společnosti totalitní duch a jeho služebníčci dále působí.

Jeho odchodem symbolicky končí jedna etapa v životě polistopadové církve.