Kardinál Miloslav Vlk, který mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a primas český, se vyslovuje kriticky ke stavu dnešní české společnosti. Po letech komunismu tu zbyla nejen materiální, ale duchovní devastace a nepochopení toho, co je právo a spravedlnost. Lidé pak snadno slyší na lákavé sliby, že bude lépe.

Jak vidíte dnešní společnost pětadvacet let po roce 1989? Co se změnilo, kde se teď nacházíme?

Když se ohlédneme zpátky, tak já vzpomínám, že před pádem komunismu tady byli chartisté, Václav Havel a s nimi byl i jistý vztah k hodnotám, k církvi, personálně ke kardinálu Tomáškovi, a mysleli jsme si, že až komunismus padne, tak tito lidé vstoupí do společnosti a budou spolupracovat s církví. Tohle se nestalo, protože disidenti neměli de facto politickou sílu a neměli lídry, a tak udělali prostor pragmatikům a ekonomistům, myslím teď na Václava Klause a jiné, a lidi chytli na sliby blahobytu. Komunismus mluvil o blahobytu a sliboval a pak ho nedal a tito ekonomisté řekli: Dobře, zorientujeme se na Západ, dohonit a předhonit, jak se i předtím říkalo. Myslím si, že tak byla odvedena pozornost od hodnot. Při pádu komunismu jsme neudělali žádnou analýzu minulosti. V minulém století tu byly dva systémy, komunismus a nacismus a oba založeny na nenávisti a my jsme dostatečně nevyhodnotili, že na nenávisti nelze nic zakládat, že je třeba hodnoty duchovní i lidské. Do základu celé nové etapy byl položen materialismus.

Pak jsou ale lidé zklamáni i z toho, že se představitelé společnosti také chovají materialisticky.

Podle toho také dnešní společnost se vypadá. Když se člověk rozhlédne po médiích, tak vysocí představitelé chodí k soudu a jsou obviněni z korupce. Důsledky komunismu nebyly jen v oblasti ekonomiky, ale i v oblasti myšlení. Komunismus žádná práva neuznával, právo a spravedlnost bylo to, co chtěla strana a vláda. Tohle v lidech třeba i podvědomě zůstalo, takže doba těch 25 let je trochu poznamenána právě tím. Není tady cit pro právo a spravedlnost a pro řád. To je řečeno hodně obecně, abych byl třeba konkrétnější, také jsme si mysleli, že na začátku nové doby bude církev pozvána ke spolupráci, aby pomáhala společenskou atmosféru formovat. Můžeme samozřejmě mluvit o tom, co církev zmeškala, nebo, jak se často předhazuje, prošvihla. Ale Václav Klaus řekl jasně, ne sice úplně na veřejnosti, ale za kulisami, „nesmíme dopustit, aby se církev stala politicky a ekonomicky silnou“, čili tady byla tendence dostat církev na okraj. Zvláště od roku 1993. Tehdy na Velehradě biskupská konference zasvětila Českou republiku Panně Marii a nepozvali žádné politiky. Klaus tam chtěl přijít, měl připravenou řeč, a nebyl pozván. To ho velmi zklamalo a myslím, že to byl důležitý moment a start jeho distance a určitého, řekl bych, odporu k církvi. Stav společnosti a politiky lidé vnímají a jsou znechuceni, protože strany jdou za svými zájmy a je tu malý cit pro to společné, pro dobro společnosti.

 Dnes se dostávají k moci nové strany, třeba Andreje Babiše, které slibují, že společnost zbaví korupce a podobně. Přitom tito lidé mají také svou minulost a jejich metody také nevypadají úplně demokraticky.

Leckdy mě napadalo, že lidé nejsou schopni analýzy a hodnocení a že mají pocit, že co je nové a ještě se nezkompromitovalo, tak když se k tomu obrátí, mohou mít slepou nadějí, že bude lépe. Takových hnutí bylo víc. Absence smyslu pro hodnoty, chápání hodnot a jejich důležitosti v tom, myslím si, že je základ toho marasmu politického a společenského, který tu je.

Objevují se – i v souvislosti s mezinárodní situací – i takové jevy, jako oživení antisemitismu, antiislamismus, také to pozorujete?

Jedna věc je, že imigrace se nám v minulosti spíše vyhýbala, protože imigranti směřovali do Německa a západní Evropy, protože naše republika neměla image bohatého státu, ale v posledních letech zůstávají muslimové i tady. Já si nemyslím, že je tady nějaký silný antiislámský trend, ty události v Paříži zvlnily hladinu, ale silná zkušenost nebo tendence proti islámu tu není. Založili jsme takzvaný Hlas abrahámovské tradice. Je to asi osmnáct lidí  ze tří monoteistických náboženství, tedy židé, křesťané a muslimové. Scházíme se a hovoříme o společných věcech, která tato náboženství mají, a komentujeme různé jevy ve společnosti. Měli jsme společné prohlášení proti eutanazii a teď jsme se zabývali i pařížským incidentem. Chtěli jsme, aby se i muslimové vyslovili proti tomu, co se v Paříži událo. Myslím si, že pro to mají smysl. Antisemitismus je v našem národě určitá tradice a má historické kořeny. Já vidím, že je možné s představiteli ostatních náboženství hovořit.

S dialogem s muslimy mám řadu zkušeností i na Evropské rovině, když jsem byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí. Na rovině hnutí Focolare je také dialog možný. Důležité jsou informace. Mnoho lidí je dezinformováno a média nedělají vždycky dobrou službu. Islám a terorismus se dávají často dohromady a je třeba to rozlišovat. V koránu není terorismus ideologicky či teologicky zakotven.  Je to politické zneužití náboženství.

Jsme teď na začátku církevních restitucí, probíhá to ze strany státu uspokojivě?

Chtěl bych připomenout, že se to mnoho let odsouvalo. V zákonu č. 229/91 o půdě byl blokační paragraf 29, který blokoval zcizování majetku a příslib, že církevní restituce se budou řešit zákonem, a do té doby je majetek zablokován. Jednotlivé vlády a strany to stále odsouvaly. Bylo mi předhazováno, že jsem chamtivý a na majetek, ale mně šlo o právo a spravedlnost. Pohnulo se to až tehdy, když svaz obcí a měst, který s námi spolupracoval, protože města a obce mají často ve svých katastrech církevní majetek, ztratil trpělivost. Šli k Ústavnímu soudu, aby škrtl paragraf 19, aby bylo možné tento majetek kupovat a podobně. Ústavní soud ale tehdy, a to je velmi ostré prohlášení, řekl, že žádné škrtnutí blokačního paragrafu nebude, ale že vlády jednaly neústavně, když ten příslib zákona stále odsouvaly a legitimní očekávání církve neplnil. Ať tedy vlády jednají podle Ústavy. Po stránce právní a majetkové vidím tento vztah k církvím jako projev mentality minulosti.

Levice se s tím stále nesmířila, že se církvím něco vrací…

Sociální demokraté a komunisté si vymýšleli, že to církvi nepatřilo a že to je velká krádež a podobně. Zákon byl tedy nakonec formulován a církve podaly v termínu své žádosti. Co nemohlo být vráceno, protože to byly třeba pozemky, které byly zastavěné, tak došlo na finanční náhradu. Stát to ale není stále schopen dostatečně naplnit. Možná že nemají dost pracovníků nebo třeba České lesy nemají zájem něco vracet, protože z toho mají zisk. Pokud jde o movité věci, třeba umělecké památky, původní majitelé je nechávají na místě, třeba v galeriích, což je správné. Sociální demokraté z toho udělali slogan při volební kampani, že restituce zruší nebo sníží jejich rozsah, což splnit nemohli. Když se chopili vlády, dělali různé tanečky, aby uspokojili voliče. Žádali církve, aby řekly, co s tím majetkem budou dělat a podobně. Snažili se také předepsat další daň. To je nerespektování spravedlnosti a nikoho to moc nevzrušuje. Katolická církev, která má z restitucí nejvíc, udělala gesto a zřekla se 17 procent ve prospěch ostatních církví, které neměly takové majetky a stát by se o ně musel starat, takže tím získají prostředky. Myslím si, že restituce jdou velmi pomalu, veřejní činitelé a strany se snaží oproti zákonu, že by se církve měly něčeho vzdát, a to je, myslím si, neústavní a protizákonné.

 Jak jste spokojen s tím, jak to nakonec dopadlo s katedrálou?

Já jsem chtěl, aby bylo definováno, určeno soudem, komu patří. Vl. nař. 54/55, které bylo o ekonomickém plánu, o církvi a katedrále nemluvilo. Byl tam plán vymezit areál Pražského hradu kvůli bezpečnosti prezidenta. Svěřili to Národnímu výboru Hlavního města Prahy a tam se toho chopil vedoucí stavebního odboru. Ten do areálu Hradu zahrnul také katedrálu a zapsal ji do pozemkových knih na Hrad, ačkoliv byla původně napsána na církev. Na základě tohoto vládního nařízení se katedrála připisuje státu. To byl komunistický protiprávní čin, protože na základě rozhodnutí takového úředníka, nemůže být nic znárodněno.

My jsme žádali, aby soud jasně určil, komu katedrála patří. Soudruh Ištvánek, to byl komunistický soudce u Nejvyššího soudu, to na odvolání Hradu přiřkl státu. My jsme podali dovolání k Ústavnímu soudu a ten připravoval rozhodnutí to zrušit a předat soudu. Mezitím bylo předání diecéze a já jsem odešel a můj nástupce přiměl kapitulu, která je odpovědná za katedrálu a je její statutární zástupce, aby stáhla toto podání. Oni to stáhli a zůstalo platit rozhodnutí soudruha Ištvánka u nejvyššího soudu, učiněné na základě zápisu v pozemkových knihách, které nemá žádnou právní valenci. Pak se ukázalo, že podobným způsobem byly posouzeny i některé soukromé majetky na Hradě a vráceny původním majitelům. Dnes je dohoda o užívání se státem.

Já jsem chtěl podle práva určit vlastníka a potom říci, že i stát má psychologický nárok na katedrálu, ale ne právně. Dosud jsem o tom nemluvil, protože se to týká nástupce, ale už jsem se o tom několikrát zmínil. Je to protiprávní stav, je dokonce zakotven v restitucích, protože tam je v zákoně paragraf 4, kde je definováno, kdo jsou osoby, které mohou žádat, jsou tam i kapituly. V paragrafu 18 je uvedeno, že katedrála je výjimkou, ale není zdůvodněno, proč. Po právní stránce je to ale špatně a napadnutelné.

 Církev má nové období, nového papeže. Děje se v církvi něco nového a důležitého?

Myslím si, že papežův základní postoj jít na periférie k chudým a posledním je tím základním. Je třeba vyjít z církevního ghetta k potřebným. To není sice právně zakotveno v nějakém dokumentu, ale papež to a jasně hlásá a dělá. Chce, aby tohoto ducha přijala i vatikánská kurie. Loni před Vánocemi to v přání kuriálním pracovníkům napsal. Byl to materiál ke zpytování svědomí. Chtěl by reformu kurie. Papež svolal shromáždění kardinálů, byli jsme tam dva dny a mluvili jsme o tomto tématu, jak změnit kurii. To bylo velice zajímavé, jaké návrhy tam padaly. Papež tam byl a už z jedné vnější věci bylo patrné, jaké změny chce. Papež přicházel na naše setkání nejméně deset patnáct minut předem, stál na chodbě a kardinálové a účastníci ho normálně oslovovali. O přestávce šel s námi na kávu a tak k němu zase každý mohl přijít. To byl úplně jiný obraz církve, než známe z minulosti. Papež do těch diskusí nezasahoval, ale když říká vyjít, tak on to dělá. V tom je síla jeho autority. Důležité je slovo subsidiarita, skoro bych řekl decentralizace, co mohou udělat nižší instituce, ať to udělají a nenosí to do centra. Tam se to potom hromadí a trvá to dlouho. Například to, co se týká právních manželských věcí. Jeden půl den byl také věnován IOR, tedy vatikánské bance, která se teď právně dostává na právní úroveň bank v Itálii.

 Budeme mít letos kulaté Husovo výročí. Vy jste se v minulosti Husem zabýval, jak dnes církev Husa nahlíží?

Rozhodující byla návštěva papeže Jana Pavla II. v roce 1990, kdy ho pozval prezident Václav Havel. Papež dal impuls, abychom o Husovi jednali a aby se stal osobností, která národ bude spojovat, a ne rozdělovat. V Polsku byli lidé, kteří o Husovi bádali, to byl také podnět. Pak se to rozvinulo a vznikla u nás ekumenická komise. V roce 1999 jsme přišli s výsledky desetileté práce do Vatikánu, kde bylo na Lateránské univerzitě sympozium, a papež tehdy vyslovil dvě důležité věci: Jednak projevil lítost nad tím, že Jan Hus byl upálen, a ještě, což je nejdůležitější, zařadil Husa mezi reformátory církve. Obraz Husa – heretika změnil, je to Hus – reformátor. Chtěli jsme jít ještě dál a zabývat se otázkou reformace a protireformace, ale to se potom neuskutečnilo. Až teď před husovským výročím byla založena nová ekumenická komise pro přípravu připomínky Jana Husa. Plánuje se bohoslužba smíření, která by měla být jádrem těchto událostí. Připravuje se také šestidílný seriál Hus bez přemaleb. Poslední staletí si Husa „přemalovávala“, romantismus, nacionalismus po první světové válce, komunismus také.

 Jak teď trávíte své dny?

Myslíte v důchodu?

 Tak jsem to zrovna nechtěl říct…

I když mi bylo nabídnuto, abych zůstal na arcibiskupství, tak jsem nechtěl, z psychologického důvodu, že žádnému nástupci není milé, když předchůdce stojí za jeho zády. Proto jsem se odstěhoval do kanovnického domu, kde mi arcibiskupství připravilo velmi solidní bydlení. Pak jsem objevil vatikánský dokument „Vescovo emerito“, kde se biskupovi doporučuje nezůstat v místě, kde je nástupce, tak jsem byl rád, že jsem to vlastně udělal. Teď jsem hodně zván na různé přednášky a debaty a to naplňuje můj čas, jsem i na Moravě, takže se nenudím. Musím ty aktivity dokonce zvažovat a omezovat, aby mě to nezavalovalo. Po psychologické stránce je mi to příjemné, že důchodce není jen odložen, ale má prostor pro aktivity a je žádán, doma i v zahraničí. Už na mě netlačí povinnosti, které jsem měl ve funkci.

 Když jsme spolu dělali poprvé rozhovor skoro přesně před dvaceti lety pro Český týdeník, tak jsem se vás ptal, na co se vás novináři nikdy neptají a chtěl byste říci. Co byste chtěl říci a nikdy se vás neptají?

Cítím, že po době komunismu novináři a společnost nevědí, co je církev a vidí nás jen jako jednu z institucí a nechápou, že církev má být především společenstvím. Proto se někdy říká „Kristus ano – církev ne“. Církev je nahlížena jako instituce. Novináři se neptají na duchovní náplň církve a osobní víru a vztah k Bohu. Ty otázky – nechci, aby to vyznělo negativně – jsou někdy trochu povrchní, týkají se jen toho vnějšího.