Kardinál Miloslav Vlk se ostře ohradil proti dohodě Dominika Duky a prezidenta Miloše Zemana o vrácení některých budov na Pražském hradě zpět katolické církvi. Vlk v tom spatřuje protiústavní a protizákonné jednání. Zde podrobně vysvětluje proč.

Kardinál Vlk text publikoval na své stránce kardinal.cz, nazval do „K diskusi o Dohodě…“ a protože je velmi závažný, otiskujeme ho v plném znění:

„V polovině letošního července byla média plná zpráv a diskusí o „Slavnostním prohlášení“ prezidenta Zemana a kardinála Duky (jako v r. 2010 při podobném prohlášení o pražské svatovítské katedrále s Klausem). Mnohá média o tom psala jako o restituci, o vydání církvi dvou budov z jedenácti. Vzbudit takový dojem bylo patrně účelem tohoto politického prohlášení, které není závaznou smlouvou o vrácení dvou budov, ale má vyjadřovat „podporu“ dalšímu postupu. Tedy není to nějaká právně formulovaná smlouva, protože restituce ve smyslu zák. 428/2012 Sb. se uskutečňuje na základě žádostí oprávněných žadatelů, kteří jsou uvedeni v § 3 a kteří už dříve do stanoveného data své žádosti podali. Až příslušná „povinná osoba“ (úřad, instituce) shledá, že podle zákona nic nebrání vydání požadovaného majetku, uvědomí žadatele, že žádost byla vyřízená, a podepíše se smlouva o předání. A to se děje bez podmínek.

Restituent zachází pak s restituovaným majetkem zcela svobodně, ve smyslu ústavního zákona a nikdo mu do toho nemůže mluvit, protože by to bylo protiústavní! Pokud v restitučním procesu vznikne nejasnost, jde se k soudu a ten nejasnosti úředně řeší. Tento proces podle znění zákona a podle vyjádření kompetentních míst zatím funguje a není třeba mimořádného zásahu žádné „autority nad zákonem“.

 V plném titulu společného „Prohlášení“ se uvádí, že je to dokument „o podpoře dalšího postupu řešení restitučních nároků církve“. Neříká se tu, že ta „podpora“ se bude opírat o restituční zákon, ale půjde o vzájemné jednání. Tedy „Prohlášení“ není ještě „akt restituce“, jak nejrůznější média v titulech svých článků halasně uvádějí. Ale co přesně znamená ta slibně vypadající věta „podpora dalšího postupu řešení restitučních národů církve“, jestliže zákon 428/12 Sb je sám o sobě dosti jasný, jak ukazuje průběh „obyčejných“ restitucí – to nelze odnikud zjistit, leda z textu samého.

Proč jsem se já vyjádřil tak, jak to média v polovině měsíce rozšířila? Ze zkušenosti dobře víme, že s režimy a s postoji politiků, kteří nerespektují zákony, nemají k nim úctu a stavějí se nad zákony, je těžké vyjednávat. To věděl dobře například kardinál Tomášek a také jsme zažili jako kněží v době komunismu.

A při této mé diskusi nejde o podporu „hrabivosti církve“, jak to někteří, zvlášť nepřátelsky ladění lidé, emocionálně interpretovali. Ono totiž jedno málo reflektované negativní dědictví komunismu je – do duše národa vtisknutá mentalita, že pravda a právo je to, co říkají politici na svých zvláště předvolebních mítincích, nebo to, co říkají média, a pak to, co já jako člověk cítím a chci za pravdu přijímat. Takováto mentalita může navozovat myšlenky o silném vůdci, který by vše lépe organizoval. O tom jsem vícekrát psal na tomto svém webu a ve svém webovém archivu mám pro případné „Paměti“ velké množství materiálu zvláště k těmto tématům. Takže své názory bych mohl mnoha způsoby doložit.

Z těchto „premis“ tedy vycházím. Od r. 2012 je tu restituční zákon č. 428/2012 Sb, který byl mnohokrát prodiskutováván z mnoha stran. Můžeme k němu mít nejrůznější připomínky. Ale přesto tento zákon platí, i přes tolik politických snah, zvláště sociálních demokratů, a úsilí u Ústavního soudu tento už platný zákon změnit. (Kolik restitučních pohádek napsali různí lidé, třeba soudružka Procházková a další…).

Ve výše citovaném zákoně je stanoveno v §3, kdo jsou oprávněné osoby, a v § 4, kdo jsou povinné osoby, které mají „povinnost“ církvím znárodněný nebo jinak neprávem odebraný majetek na požádání vrátit. V dalších § jsou uvedeny výjimky a různá omezení restitucí, ale nic z toho nelze aplikovat na líčení procesů uváděných v „Prohlášení“. Pokud se tak děje, pak je to protizákonné a protiústavní…

V úvodu „Prohlášení“ se přiznává, že od léta 2013 „proběhla řada jednání“ mezi oprávněnými a povinnými osobami. Čili to znamená, že i při celkové jasnosti restitučního zákona existují „tahanice“, protože jeho řádné naplňování někdo brzdí… (Problémy s majetkem církve na Hradě se však ve skutečnosti táhnou od r. 1992). Tahanice jsou dokladem, že se neuplatňuje znění zákona, ale hledá se mezi partnery mimo jeho znění nějaká „racionální dohoda“. Hrad nechce právní „soudní řešení“, jak se k tomu přistupuje v ostatních restitučních případech, když jsou nejasnosti. To o něčem vypovídá… Chce sám „dosáhnout uspořádání vlastnických a užívacích práv“ a při uvažovaném řešení mluví i „o výrazném omezení restitučních nároků“, což je opět hrubě protizákonné.

V dalším znění „Prohlášení“ chce rozhodovat o tom, „co oprávněné osoby budou potřebovat“, „v rozsahu potřebném pro jejich činnost…“ To je protiústavní, protože v restituci povinná instituce nemůže rozhodovat o tom, k čemu bude oprávněná osoba vrácený majetek užívat. Podle ústavy má vlastník právo svobodně a neomezeně užívat své vlastnictví!

„Prohlášení“ je vlastně písemná formulace výsledku rozhovoru při nedávné procházce prezidenta Zemana a kardinála Duky po Hradě, kde Zeman „blahosklonně“ řekl, že vrátí ty nejzničenější objekty, na jejichž opravu stát nemá peníze, a že si to církev opraví (i když zničení zavinil stát, respektive Pražský hrad). Kromě toho, že je to pro církev ponižující, hrubé a arogantní, je to protizákonné. Je to prostě prezidentovo rozhodnutí nad zákon. Tento postup jsem si dovolil právem kritizovat a za ním stojím. Někdo může říci, že moje kritika je jednostranná a hovoří především o postojích Hradu. Ano, je to tak, to byl můj záměr. I v totalitní minulosti jsem se i za cenu pronásledování stavěl proti každému násilí.

V „Prohlášení“ jsou ještě některé právní nelogičnosti, jako například že do 31. 1. 2016 má být uzavřená platná majetková restituční dohoda, ale splnění „podmínky“ (i když neoprávněné) požadované k platnému uzavření této smlouvy a zakotvené v „Prohlášení“ leží v daleké budoucnosti. A záruka naplnění té „podmínky“ – žádná. Rovněž sankce nejsou žádné.

Nejhorší protizákonná „podmínka“ je požadavek Hradu, aby se církev zřekla dalších oprávněných nároků, o které už požádala.

K některým dalším nevyřešeným problémům tohoto slavnostního „Prohlášení“ se možná vrátím později. Moje otázka je: je to obraz dobrého fungování demokratického státu?“