Dvě akce, které byly původně součástí festivalu Prague Pride a měly se konat na půdě Akademické farnosti v kostele Nejsvětějšího Salvátora, zakázal pražský arcibiskup Dominik Duka. Farnost vede Tomáš Halík, podle kterého Duka využil práva akce zakázat s tím, že „sice neodmítá dialog v církvi na toto téma, ale považuje časovou souvislost s Prague Pride za nevhodnou“.
Mělo jít o vystoupení řádové sestry o šikaně v církvi a promítání filmu o knězi s homosexuální orientací. Halík říká: „Respektujeme jeho rozhodnutí s tím, že k potřebné akademické diskusi a otevřenému dialogu na toto téma se vrátíme později za příznivějších okolností.“
Obě akce se uskuteční, ale nebude to na půdě římskokatolické církve.
Halík tvrdí, že ohledně festivalu mezi ním a Dukou není rozpor a že mají na „pochod hrdosti“ podobný názor. „Domnívám se, že podobné akce mají smysl v Rusku, kde jsou homosexuálové předmětem pronásledování, ale stěží u nás, kde je nikdo nepronásleduje.“
Kardinál Duka si samozřejmě může zakázat, co chce. Jsou to koneckonců jeho kostely. Tomáš Halík všechno diplomaticky uhladil, ale každému je jasné, že něco chtěl pořádat a zakázali mu to. Na tom není nic nejasného. Někteří jedinci, kteří se domnívají, že jsou jediní praví křesťané, už začali jásat a Halíka a homosexuály urážet.
Co si církev ve svých kostelech a budovách koná, je její věc. Můžeme se k tomu ale vyjádřit jako ke každému společenskému dění.
Za rok už si nikdo nebude pamatovat, o jaké akce mělo jít, ale v paměti lidí bude jen to, že Duka něco zakázal. Zůstane po tom pachuť. Větší problém s pověstí církve bude ohledně toho, co nebude, než by bylo s tím, co by se konalo. Lidé spíše pochopí, že se v kostele budou říkat domněle nebo skutečně divné názory, než že se tam nějaké názory zakazuje prezentovat. Nikdo si přece nemyslí, že církev je nějakou fanatickou přítelkyní lidí s náklonností ke stejnému pohlaví.
Ohledně celého pochodu se vyrojí ještě hodně názorů. Od poukazování na to, že na tom sice nejsme jako v Rusku, ale že předsudky u nás existují, až po to, že hrdý má být člověk na svůj životní výkon, ne na svou orientaci, protože tu má danou bez své zásluhy. V tomto případě je to trochu nepochopení, nejde o hrdost na orientaci, ale na to, že se s k ní někdo přes nepřízeň prostředí dokáže otevřeně přihlásit.
Staří misionáři v prvních staletích hlásali zásadu „nezničit, ale pokřtít“. Dokázali navázat na kulty různých místních bohů a bohyň a pohanská posvátná místa a proměnili to všechno v součást křesťanského kultu. Takové jednání chce samozřejmě nějakou vynalézavost a odvahu. V tomto případě jsou tu ještě bohužel, jak se za starých časů říkalo, jisté rezervy.