Je to právě třicet let od legendárního festivalu v polské Wroclawi, kde zpěvák Karel Kryl poskytl rozhovor Michalu Klímovi do samizdatových Lidových novin. Interview ale nikdy nevyšlo. Kryl v něm pouhých pár dní před listopadovou revolucí v roce 1989 hovoří o svých zkušenostech z exilu, o tom, co podle něj změnilo český národ, a hlavně o tom, co by se mělo udělat, pokud se v Československu změní režim. Jedinečný rozhovor vůbec poprvé přináší Revue FORUM a část z něj publikujeme právě v pátek 12. 4., kdy by Kryl oslavil 75. narozeniny.

Co ti brání přijet do Československa?

Nemám dost peněz. A nemám výjezdní doložku z Německa. Navíc můj pas… jsem pořád ještě občanem Československé socialistické republiky, což je důvodem pro to, že nemůžu jet do Československa. To není vtip, tak to opravdu je. A kdybych tam jel, sotva bych už potom vyjel.

Ve svých písničkách zpíváš o strastech okolo nás. Zamýšlíš se nad naším charakterem. Něco s námi musí být, protože zatímco okolní národy již pořádají svůj osud, u nás většina lidí stále mlčí. Dokázal bys to „něco“ pojmenovat?

Pojmenoval bych to traumatem osmašedesátého a devětašedesátého roku. V Polsku se povedlo udělat Solidarność. Její normalizace netrvala tak dlouho, i když ji utlačovali. Rok 1948 vyhnal jednu část československé inteligence a vzpurných hřbetů, spousta jich odešla ven a opravdu tady existuje politická emigrace. Český exil je velice tvrdý a velice poctivý. Jsou to lidé krásní, kteří se drží svých zásad a podporují to jak po stránce politické, tak po stránce kulturní. Ti nejen vydávají knihy, ale jsou tu i další, ti, kteří si je kupují a platí je. To bych řekl, že byl jediný přínos. Poláci, Maďaři ani Rusové neměli tolik kvalitních kulturních časopisů venku. Ty mají čtenáře a uživí se! Existují exilová nakladatelství, která fungují.

Problém naší země je v tom, že národní charakter byl pravděpodobně změněn. Mám pocit, že lidé jsou velice pro spotřebu. Nechci se nikoho dotknout, ale sedmdesát procent národa se smířilo, hrabe si a žije s režimem husákovského typu tak, jak jsem to zpíval v písni „Martině v sedmi pádech“. Podle mého názoru všechny státy měly v reálném komunismu nějakou výhodu. Poláci měli soukromé zemědělství a pevnou církev, Rumunům byla dána samostatná zahraniční politika, Bulhaři byli nejvěrnějším přítelem Sovětského svazu, Maďaři si dělali svůj gulášový komunismus a Češi měli kulturní scénu. Bohužel ale nemáme Západní Česko, tak jako mají Němci Západní Německo. Ve chvíli, kdy se kulturní scéna podruhé rozbila, daleko brutálněji a tvrději, přišla hluboká nedůvěra k jakékoli inteligentní literatuře a příšerná odtažitost intelektuálů od lidí typu Miloše Jakeše… S dorůstající generací roste ta stupidita víc a víc. Nedostatek vzdělání, který tady venku obrovsky pociťuji, protože jsem jen polovzdělán nebo čtvrtvzdělán, obklopen absolventy klasických gymnázií, to je zásadní. A to musím konstatovat, že vzdělanost v humanitních studiích poklesla, znám několik inženýrů, kteří neumí napsat slova gramaticky správně. Převažuje to, že člověk jde koupit hrnce, místo aby si šel přečíst knížku. A těch, kdo kupují hrnce, je už možná víc než polovička. Kulturní povědomí, které tady vždycky bylo, se přeměnilo do spotřeby. U starších generací, speciálně u té mé, existuje trauma šedesátého osmého a sedmdesátého roku. 

Jak tohle trauma překonat?

Nevím. Je to trauma lidí, kteří přijali zkurvenou a kurvící teorii úspěšných kompromisů, kterou svého času hlásali učitelé na FAMU, velké hvězdy našich dnešních exilů. Úspěšný kompromis ale pořád znamená kompromis. Do jaké míry se kompromis stává zásadním ústupkem? To nevím. V mojí duši je jiná věc. Říkáte si – kdybych tady nebyl já, třeba by sem přišla nějaká kurva. Ale nepřišla. A to je právě to, co změnilo moji generaci. Jakmile přijdeme k lizu, nějak to oblbnem. Uděláme malou kurvárničku a pak možná budeme dělat slušné věci. To změnilo charakter národa nejvíc. Jsem zklamán, skoro plačící z této generace. Je to generace rozpolcená na cimprcampr. Fascinují mě ale dnešní mladí lidé. Tu novou generaci bych pochválil za to, co jsem se z Prahy dozvěděl. Na zdi je tam prý napsáno: „Na co Několik vět? Stačí jedna. Jděte do prdele.“ To není prosím jen odpověď na tvoji otázku, ale ještě na několik dalších. To je totiž změna charakteru k lepšímu. 

Pořád jsi mi ale neřekl, jak to trauma překonat.

To je odpověď. Přestat si myslet, že malými krůčky někam dojdeme, když si za tím nebudeme stát. Co to jsou malé krůčky? Krůčky vpřed, nebo vzad? Jsou to kompromisy, nebo pokroky? Jak dlouho se s tím ještě budeme babrat? Ano, mně se to tady povídá. Ale teď si povídáme v Polsku, takže trošku líp! Já jsem sem taky nemusel jet a mohl jsem se bát. Taky jsem se bál. Ani nevím, jestli odtud odletím. A to je dobře.

V Československu se momentálně takzvaně přehodnocuje vztah k tvůrcům v exilu, kteří jsou doma zakázaní. Sleduješ to? Co si o tom myslíš?

To jsou ty malé krůčky. Velice neradi plníme to „a nikdy jinak“. Když to není demonstrace na Václaváku, tak nás snad nechají po kouskách jít. Je fantastické, že tam dnes vznikají věci, jsem rád, ale samozřejmě jsem netrpělivý, léta mi utíkají a my pořád ani nevíme, jestli zase zavřou nebo nezavřou Havla. Byl bych rád, kdyby to šlo rychleji.

Mluvíme spolu den po něčem, co bych nazval double-comebackem. Zpíval jsi před českým i polským publikem…

Já jsem před polským publikem ještě nikdy nezpíval, takže to byl vlastně československý comeback a polská premiéra. 

Všiml jsem si, že někteří diváci měli slzy v očích a prožívali to skutečně velmi hluboce. Jaký pocit jsi měl ty?

Měl jsem připravenou velice krásnou uvítací řeč a zmohl jsem se na dvě slova. 

Můžeš teď posoudit, co pro tebe tenhle koncert znamenal?

Ne. 

Celý exkluzivní materiál si můžete přečíst v Revue FORUM. Elektronicky čtěte ZDE nebo se ptejte ve všech dobrých trafikách.