Tři krátké příběhy, nad kterými zůstává rozum stát.
Německo
Paní Thu T., 41 let, vietnamská státní příslušnice, provozovala kiosek v Drážďanech. (Komunita Vietnamců ve východním Německu vznikla dost podobně jako v bývalé ČSSR.) Seznámila se se 29letým žadatelem o azyl z Pákistánu a začala s ním chodit. Patrně to moc neklapalo, protože se s ním chtěla zase rozejít. 21. dubna 2017 ji v jejím bytě v Dresden-Neustadt ubodal a dal se na útěk. Byl zatčen o dva dny později v rakouském Villachu, čili notně daleko. Vypadá to, že měl namířeno do Itálie.
Až potud jde o rutinní případ NNNK (Nové německé nožové kriminality), kterých je dost. (Viz například včerejší Die Welt: Uprchlík ze Sýrie ubodal v Saarbrücken psychologa). Skutečný háček v celém příběhu je tento.
Syn paní Thu, devatenáctiletý Minh Anh, žije ve Vietnamu. Když se dozvěděl o vraždě své matky, požádal německé úřady o vystavení víza, aby se mohl zúčastnit jejího pohřbu. Vietnamská komunita v Drážďanech se mu dokonce složila na letenku. Úřední odpověď? Zamítnuto, do Německa nepojedete. Zdůvodnění? Máme podezření, že byste mohl využít příležitosti a v Německu ilegálně zůstat.
(Protože lidé evidentně touží po tom, nastěhovat se natrvalo do země, kde jim právě zavraždili matku.)
Komentář MK: Tenhle minipříběh je zvrhlý v tolika rozměrech, že ani nemám sílu jej vyčerpávajícím způsobem komentovat. Zkusím to aspoň stručně.
Systém ukázal dvě různé tváře. Jste-li tak naivní, že komunikujete s úřady regulérně a dodržujete německé zákony, obrátí se k vám klidně zády i ve věci, která je osobně velmi bolestivá.
Ale přijdete-li do země v proudu ilegálů v prosinci 2015, jako učinil podezřelý Šhahdžahan B., to je jiná. Pro členy milionového davu, který překročil bezohledně sedmery hranice, popral se přitom se dvěma policejními složkami (Makedonie, Maďarsko) a jehož jednotliví členové lžou o své identitě, věku, státní příslušnosti i důvodech útěku (copak je v Pákistánu válka?), platí jiná, podstatně měkčí pravidla. I když vám nedají azyl, stejně máte solidní šanci na status „strpěného“ (Geduldet) a pak si můžete chodit po Drážďanech, jako byste se tam narodil. Pravděpodobnost deportace ze SRN je značně nízká.
Jak lze mít k takovému systému nějaký respekt? Tohle je ten Rechtsstaat, který svého času budoval Konrad Adenauer?
Velká Británie
Khuram Shazad Butt, jeden z pachatelů „nožového útoku“ na mostě v Londýně, nebyl veřejnosti neznámý. Objevil se totiž v seriálu britské televize „The Jihadis next door“ (Džihádisti odvedle), odvysílaném před několika lety na televizní stanici Channel 4.
Další jeho spoluúčinkující z téhož seriálu mezitím také udělali zajímavé kariéry.
Jistý Abú Rumajsah odjel do Islámského státu a panuje podezření, že se tam stal novým katem poté, co dřívější kat (Mohammad Emwazi alias Jihadi John, další držitel britského pasu) byl rozprášen zásahem rakety z amerického dronu.
Mohammed Shamsuddin, zradikalizovaný pod křídly Muhammada Omara Bakrího, to dotáhl na tiskového mluvčího dalšího radikála Anjema Choudaryho. Společně s ním byl loni uvězněn za verbální podporu Islámskému státu. (O Bakrím a Choudarym – viz minulý článek o Londonistánu.)
Abdul Hakim, řidič autobusu a radikální kazatel z YouTube, setrvává nuceně v Británii, protože mu úřady sebraly pas. Tento pán nedávno oslovil premiérku Theresu May s tím, že by měla pasy radikálům vrátit – „všichni odjedeme do Sýrie a budete mít klid“. Vlastně má pravdu. Jaký smysl dává, bránit dospělcům v odjezdu k Islámskému státu? Smysl by mělo jim znemožnit návrat.
Abú Musab Al Gharieb je podezřelý z toho, že na tajné komunikační aplikaci Telegram provozoval diskusní skupinu „Cesta k jedinému bohu“. Ta fungovala jako rekrutační centrum pro džihádisty a na svém vrcholu měla 800 členů. Ghariebova Facebooková stránka se pyšní profilovou fotkou Buckinghamského paláce, z nějž vlaje černá zástava s vyznáním islámské víry.
Komentář MK: Pak nám vykládejte něco o „útocích osamělých vlků“. Tohle je docela pěkné podhoubí. Je zajímavé, že britské tajné služby nejsou s to dohlédnout efektivně ani na extremisty typu pana Butta, kteří jsou natolik „profláknutí“, že jejich tváře odvysílá i BBC.
O pitomých džihádistech byla svého času v Británii natočena komedie „Čtyři lvi“, ale ve světle takových událostí se jí nedokážu moc smát.
Francie, Švédsko
„Kladivový útočník“ Farid Ikken, který před několika dny u katedrály Notre Dame v Paříži napadl policistu a byl postřelen, není žádný ubožák z chudé čtvrti. Je to novinář, vysokoškolák, který má za sebou úspěšnou kariéru.
V roce 2009 byl za své články dokonce oceněn. A čím? Cenou Evropské komise pro novináře bojující proti diskriminaci.
Komentář MK: Ne, taky jsem nevěděl, že něco takového existuje. Jeho fejetony musely být mimořádně úderné. A k jeho ocenění – každý to holt nemůže dotáhnout tak daleko jako teroristický kmotr Jásir Arafat (Nobelova cena míru 1994). I cena Evropské komise je dobrá.