Evropa se ještě v roce 1990 zdála být zamrzlá v hranicích vzniklých po druhé světové válce. Přesto se stala kontinentem s nejmenší stabilitou státních hranic. V Americe nedošlo za desítky let k jediné změně státních hranic, nevznikl tam žádný nový stát. V Africe, kde se s různou intenzitou válčí už půl století, vznikl jeden jediný nový stát – Jižní Súdán (Somaliland sice existuje, ale nikdo jej neuznává). Integrita všech je ohrožována hlavně zevnitř.

V celé Asii by žádný nový stát nevznikl, nebýt odchodu Indonésanů z okupovaného Východního Timoru, a hlavně nebýt rozpadu SSSR. Ani tam ale nevznikly nové hranice. To jen ty staré dostaly nový význam. Od té doby jsou hranice nových států stabilní a Asie zůstává přehledná.

Válka na Blízkém východě hranice států nepřekreslila. Jediný pokus, obsazení Kuvajtu Irákem, skončil katastrofou pro celý region, a snad i proto zde staré hranice platí i nadále. Hrozba změny s děsivými důsledky stále visí nad téměř všemi.

Evropský vývoj byl jiný. Rozpad SSSR se neobešel bez násilí. Není divu – obnovení pobaltských států znamenalo změnu geopolitického uspořádání. I další změny hranic v evropské části bývalého SSSR byly motivovány stejně – uloupení Krymu, násilné zmenšení území Gruzie. Konflikt na východní Ukrajině je jen jinou formou tzv. Podněsterské republiky, kterou už ani nevnímáme.

Sjednocení Německa a rozdělení Československa se obešly bez násilí a bez obětí. V obou případech se jednalo o události v podstatě místního významu. Československo nezajímalo nikoho, dokonce ani některé Čechoslováky. Sjednocení Německo bylo vnímáno jako návrat k normálu. Geopoliticky se neměnilo nic. Německo už tehdy dominovalo Evropským společenstvím a připojení NDR je nanejvýš poněkud oslabilo.

Rozpad Jugoslávie a vznik sedmi nových států byl nejkrvavější kapitolou moderních evropských dějin. Byl to do jisté míry i geopolitický střet mezi NATO a Ruskem. Zájem Ruska ale nebyl tak silný, aby riskovalo otevřený konflikt a spokojilo se nakonec s vlivem na Srbsko a Černou Horu.

Když jsou hranice evropských zemí tak volatilní, proč tolik povyku kolem Katalánska? Prohráli katalánští vlastenci svou věc proto, že respektovali (spíš méně než více, ale přece jen) demokratickou proceduru? A proč se celá Evropská unie jako jedna bytost postavili proti uznání katalánské samostatnosti? Odpověď je nasnadě – právě proto, že se evropské hranice mění tak snadno.

V České republice kromě poněkud operetního moravistického hnutí žádnou iredentu, separatismus ani secesionismus nemáme. Snadno proto přehlížíme problémy, které s nimi mají ti druzí. Nejen Belgie, ale třeba i Slovensko. Dodnes neuznalo Kosovo jako samostatný stát. Důvod je jediný – obava z možné maďarské iredenty. Území Kosova a Metohije bylo odjakživa synonymem srbského státu a jeho darování Albáncům je pro Slovensko nebezpečným precedentem. Na Slovensku nezapomněli na výrok náčelníka generálního štábu maďarské armády někdy z roku 1991, že „obrana Maďarů kdekoli v Panonské nížině je úkolem maďarského státu“. Výrok se dotýká i Rumunska, a tak nepřekvapuje, že ani Rumunsko dosud Kosovo neuznalo.

V Evropě ještě Kosovo neuznávají Arménie, Bosna a Hercegovina, Bělorusko, Gruzie, Kypr, Moldavsko, Rusko, Řecko, Srbsko, Španělsko a Ukrajina. Výčet ukazuje, kde všude dnes existuje nebezpečí změny státních hranic z důvodů vnitřních nebo vnějších.

Uvnitř téměř každé evropské země doutná nějaké hnutí požadující nezávislost. V téměř každé evropské zemí existuje nějaká etnická menšina, která by se raději viděla ve vlastním národním státu nebo v zemi sousední. Pochopitelně že i s jí obývaným územím. Vždy je za tím nákaza nacionalismem 19. století a neuspokojené politické ambice jednotlivců. Někdy i zájem z ciziny.

Evropský klid a mír posledních dvaasedmdesáti let, porušený „jen“ válkou v Jugoslávii, je skutečně srovnatelný se zázrakem. Ten má z největší části na svém kontě proces evropské integrace a s ním přímo i nepřímo spojená ekonomická prosperita.

Vidím, jak se některým čtenářům právě otevřela v kapse kudla, ale je to tak. Teprve společný zájem dokázal evropské státy a jejich občany přesvědčit, že dohoda je lepší než vyhraná válka. Proto také ty státy, které mají největší problémy se separatisty a jejich občas brutálními metodami (baskický nebo korsický terorismus), stojí v první řadě obhájců evropské integrace.

Jak můžeme vidět na příkladu Katalánska, hrozba „vypadnutí“ z EU je silným antidotem na separatistickou otravu. Logicky pak skutečné „vypadnutí“ státu z EU (Velká Británie) může posílit snahu o nezávislost jeho části (Skotsko).

Evropská unie je prostředí, které poskytuje menšinám, tedy i etnickým, pohodlnější cestu k rozvoji. Ne sice k politické samostatnosti, ale k tomu, čeho by někteří skrze samostatnost chtěli dosáhnout – ekonomického blahobytu, politického vyjádření svého názoru, ochrany své kultury a jazyka. Bytí v rámci EU, třebaže ve svazku státu, jenž nemohou považovat za svůj „národní stát“, je prostě lepší variantou než barikády, zkáza a krveprolití.