Jeden z nejvýznamnějších církevních reformátorů Martin Luther poprvé držel v rukou Bibli až v dospělosti, v univerzitní knihovně v Erfurtu během svých studií filozofie. Jistě, ve středověku byl přístup k tištěným knihám omezen kvůli jejich fyzické nedostupnosti. Avšak druhým a neméně vážným důvodem, proč nebylo ve středověku zvykem, aby lidé Bibli četli, byl strach církevních představitelů, že by si „sprostný lid“ se svědectvím Písma svatého, kdyby ho četl sám a bez výkladu, prostě neporadil. Pro dnešního člověka, v mnoha případech vychovaného v demokracii, nebo alespoň formovaného představou o ní, je toto uvažování nepřijatelné. Nicméně se bohužel do mysli vtírá obava, že toto opatření středověké církve, bylo celkem prozřetelné.
Takto formované stanovisko je jistě velmi provokativní, zamyslíme-li se však nad jeho podstatou, zjistíme, že je vlastně nadčasová a v naší době opět velmi aktuální. S obdobnou otázkou, tedy, zda je každý schopen si najít, utřídit a vyložit informace, se kterými se setká, se dnes potýkáme čím dál tím častěji. Nežijeme totiž v době nedostatku informací, díky nimž bychom se mohli správně zorientovat. Naopak, žijeme v době informační inflace. Vždyť i propaganda dnes není postavena na konstrukci zcela vymyšlených a chybných informací, ale na vypouštění mnoha a mnoha jakkoli zavádějících, významově posunutých, či z kontextu vytržených informací za účelem běžného člověka splést a přesvědčit jej, že vlastně žádná pravdivá informace neexistuje a vše je jen otázkou úhlu pohledu. Tvrzení, že běžný člověk, který má v hlavě mnoho jiných starostí a na dlouhé analýzy pravdivosti informací mu prostě nezbývá čas ani energie, není žádnou dehonestací. Nastává doba, kdy více než větší množství informací, potřebujeme jejich schopné vykladače.
Problém inflace informací, zejména na internetu, je opět srovnatelný s čtením Bible. Člověk k těmto zdrojům může přistupovat tak, že místo aby tam skutečně hledal relevantní a hodnověrné zdroje, spíše tam hledá potvrzení stanovisek, které mu vyhovují. Tak jako můžeme v Bibli najít argumenty pro i proti otroctví, tak můžeme na internetu najít informace, které odpovídají našemu stanovisku ohledně uprchlické krize. Avšak na rozdíl od Bible, která prošla jakýmsi očistným procesem v podobě výběru částí, které do ní budou zařazeny a které ne, pozice internetu je složitější. Internet nemá žádného „garanta“. O to více musí být člověk při výběru a výkladu informací obezřetný.
Hledáme-li si informace na internetu, málokdy se zajímáme o jejich zdroj. Přitom původce informací je klíčový. Řekneme-li, že jsme něco našli na internetu, má to asi takovou výpovědní hodnotu, jako ono okřídlené rčení „jedna paní povídala.“ Většina z nás pochopitelně na internetu informace hledá. Než tyto informace vezmeme v potaz, je stěžejní vědět, odkud pocházejí, a je-li jejich zdroj hodnověrný. Možnost poskytovat na internetu informace anonymně nevede poskytovatele k tomu, aby nesl za tyto informace jakoukoli odpovědnost.
Míra odpovědnosti za šíření informací a jejich výkladu se dá určit podle dvou kritérií. Prvním kritériem je schopnost si hodnověrné informace najít, utřídit a vyložit. Druhým kritériem je společenský vliv osobnosti, která tyto informace a jejich výklad šíří.
Jako první příklad uveďme zpěvačku Olivii Žižkovou, která složila, nazpívala a klipem doprovodila píseň „Evropo dýchej“. Tato píseň, která si klade ambici být výkladem uprchlické krize, by asi neměla takový společenský dopad, kdyby se o ni nezačala zajímat média. V rozhovoru pro DVTV ze dne 9. 8. 2016 však paní Žižková prokázala naprostou neschopnost splnit první z výše uvedených kritérií. Tedy najít si hodnověrné informace. Na otázku po zdroji video snímků, které se v klipu objevují, stále opakovala, že je našla na internetu. Čili, z hlediska hodnověrnosti zdroje se tyto snímky pohybují na úrovni „jedna paní povídala“. Paní Žižková patrně patří mezi ty, kteří nemají kapacitu a čas si ověřit pravdivost zdrojů, na něž se odkazují. Se společenským vlivem paní Žižkové to asi taky nebude tak žhavé, ač si svou poslední písní získala mnoho zájmu. Zohledníme-li obě uvedená kritéria, můžeme říci, že míra její odpovědnosti za šíření výkladu uprchlické krize, je relativně nízká.
Paní Žižková nicméně uvedla jako „garanta“ svého výkladu uprchlické krize prezidenta Zemana. Tím se dostáváme ke druhému příkladu. Jedním z předpokladů k výkonu povolání prezidenta republiky je to, že si udělá čas a má schopnost si ověřit hodnověrnost informací, na jejichž základě zastává konkrétní stanoviska. Nepodezírám ho ani z neschopnosti, ani z nedostatku času. Podezírám ho z toho, že zneužil své prezidentské autority. Místo toho, aby se zachoval odpovědně, a lidem, kteří mu důvěřují, předložil výklad na úrovni odpovídající jeho vzdělání a společenskému postavení, předložil jim výklad tak zvaně „na objednávku“. Tedy takový, jaký očekává, že tito lidé přijmou a vezmou za svůj. Míra odpovědnosti, nebo chcete-li nezodpovědnosti, je tedy v jeho případě obrovská.
Jistě není možné, abychom v demokratické společnosti vážně uvažovali o možnosti redukovat množství volně dostupných informací, zejména na internetu, s poznámkou, že si s nimi běžní lidé neporadí. Co ale dělat v situaci, kdy se náš nejvyšší ústavní činitel, který, tak jako internet nenese za svá slova a činy naprosto žádnou odpovědnost, rozhodl zcela vědomě zneužívat zavádějících informací k šíření strachu a nenávisti za účelem upevnění vlastní moci? Naše svoboda a demokracie není zadarmo, vyžaduje od každého z nás velkou míru odpovědnosti. Pokud prezident vydal svou odpovědnost všanc, zbývá odpovědnost každého z nás. Stále žije v naší zemi mnoho těch, kteří jsou veřejně činní, jednají odpovědně a vyjadřují se k celospolečenským otázkám. Nejsou populisty a nebojí se říkat nepříjemné věc. Naší zodpovědností je tedy to, abychom vyhledávali jako garanty svých výkladů takové osobnosti, které nás dokáží přesvědčit, že svou odpovědnost berou vážně.
