O naší společnosti se říká, že se ještě nerozhodla, zda chce být na Západě nebo na Východě. Petr Kolář, diplomat a potenciální kandidát na prezidenta, v rozhovoru pro think-tank Evropské hodnoty popsal toto dilema v jiné rovině, jako souboj mezi svobodou a „jistotami“. Je přesvědčen, že Česká republika patří na Západ a že jiná alternativa pro nás není.
I když k tomuto jeho přesvědčení by se většina naší společnosti pravděpodobně připojila, volba mezi svobodou a jistotami už by tak jednoznačně nedopadla. Není výjimkou, když si lidé v hovoru na ulici postesknou, k čemu že jim ta svoboda je, když nemají práci. Někdo jim ji přece musí dát! Je ale třeba mít na paměti, že Západ a svoboda i s jejími nejistotami k sobě patří stejně tak neoddělitelně jako Východ a jeho „jistoty“, které jsou v rozporu se svobodou.
Svoboda je (pro mnohé bohužel) spojena s odpovědností, která se od nich na oplátku požaduje. Je to odpovědnost sama za sebe, za svou rodinu, děti, společnost a stát, ve kterém člověk žije. Je to občanská odpovědnost, a ta je jedním z pilířů liberální demokracie.
Autoritářský režim nabízí svým občanům zdánlivé jistoty, například „jistotu“ zaměstnání, anebo „ochranu“ před bezpečnostními riziky na národní i mezinárodní úrovni. Nabízí je za cenu postupného nebo i skokového omezování svobody jednotlivce či svobod celých skupin společnosti. Mnozí lidé se dnes ve strachu z uprchlické krize obracejí k Východu v domnění, že je Rusko ochrání. Touží třeba po jistotě ochrany před „islamizací České republiky“ a byli by ji ochotni vyměnit za svou svobodu. Mnohým pak vyhovuje i fakt, že se od nich žádná občanská odpovědnost neočekává.
Dnes, kdy náležíme k západní společnosti, se nám žije lépe než kdy předtím. Patříme do společenství nejbohatších států světa. Nikdo neomezuje naši svobodu cestovat, studovat a pracovat v jakékoli zemi Evropské unie. Bohužel jsme si na tento stav věcí natolik zvykli, že se nám začíná zajídat. Vnímáme pouze negativa se svobodou spojená a zlobí nás, že se od nás očekává zodpovědný přístup a občanská angažovanost. Nelíbí se nám, že si nemůžeme užívat pohodlí šedé mlčící většiny, která pouze nadává, ale nemá možnost ani vůli něco měnit. Lidé začali vzpomínat na „jistoty“, které jim zajišťoval totalitní režim. Mnohým jsou bližší a milejší než složitý a často nepřehledný svět svobodné společnosti.
Tato tendence je v určité míře sledovatelná po celé Evropě. Lidé jsou ochotni vzdávat se svobody za příslib zdánlivé ochrany před zvýšeným bezpečnostním rizikem. Ochrana státu i jednotlivce je bezpochyby důležitá, ale měla by být prosazována v co největší snaze elementární svobody zachovat. Apel na bezpečnost je bohužel tím nejlepším nástrojem k jejich potlačování, protože tu si nikdo nedovolí podcenit.
Právě proto, že mnozí z nás mají příliš hluboko v sobě a možná i dědičně zakořeněnou zkušenost pohodlného a zdánlivě nekomplikovaného života v totalitní režimu, je inklinace k jistotám u nás a v jiných postkomunistických zemích větší než v západní Evropě a na Západě obecně.
Kolář je přesvědčen, že je lepší vybrat si Západ i s jeho apelem na občanskou odpovědnost. Tuto odpovědnost nesmíme vnímat jako břímě, ale jako výzvu. I těžkosti, které nám může odpovědné chování způsobit, jsou vždy lepší, než život v nesvobodě. S tím nezbývá než souhlasit.
Alternativu k členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci nemáme. Kdo si myslí, že Česká republika může být neutrální jako Švýcarsko, ten se buď mýlí, anebo se vědomě obelhává. Buď je naivní, nebo slouží jiným zájmům.
