Sociální demokracie se chce stát moderní liberálně levicovou prozápadně orientovanou stranou. Problémem je, že její předseda se ještě nerozhodl, zda chce tuto vizi naplnit, nebo potřebuje podporu svých členů, kteří se s ní neztotožňují. Sociální demokracie je názorově rozdělena na dva proudy, které jsou od sebe natolik vzdáleny, že je ani takto veliká strana v sobě nedokáže pojmout.
Jedna část sociální demokracie – blízká premiéru Sobotkovi – se názorově blíží sociálnědemokratickým stranám v západní Evropě. Druhá část strany, reprezentovaná například poslancem Foldynou či hejtmanem Haškem, je svými spolustraníky eufemicky nazývána „konzervativním proudem“. Tato část nemůže vizi liberálně levicové ČSSD naplnit ani v nejmenším, neboť je například svým obdivem k rozpínavé politice současného Ruska názorově blíže francouzské Národní frontě Marine Le Penové či německé AfD než třeba německé SPD.
Uvnitř ČSSD se tak pojí západní levicový liberalismus s východním pravicovým nacionalismem.
Premiér Sobotka bývá v médiích oceňován jako slušný člověk, který „dělá, co může“. Jako člověk se schopností mezi sebou dva zcela rozdílné proudy v ČSSD spojit. Daří se mu to jen částečně: Dojde-li k nějaké významnější události typu války na Ukrajině či uprchlické krize, tento problém znovu vyplave na povrch. Sociální demokracie je vlastně takovým tlakovým hrncem, který čas od času vybuchne.
Problém názorového nesouladu uvnitř „nejstarší české politické strany“, jak o sobě hrdě na svých stránkách prohlašuje, není otázkou posledních několika let. Byl zde patrně vždy a jeho nejzhoubnější projev na naši zemi dolehl po volbách v roce 1948. V tomto roce (28 let po oddělení KSČ od sociální demokracie) se nedemokratická část ČSSD zatoužila opět sloučit s KSČ v jedno a podílet se na devastaci naší země stalinistickým režimem.
V posledních letech se problém „dvouhlavé“ sociální demokracie nejvýrazněji projevil při první přímé volbě prezidenta republiky v roce 2013. Strana sice postavila vlastního kandidáta (Jiřího Dienstbiera), ale ve druhém kole se rozhodla podpořit Miloše Zemana. Mnoho členů ČSSD, například Vladimír Špidla, před tímto krokem důrazně varovalo. Jasně se potom ukázalo, že měli pravdu. Jakkoli byl Bohuslav Sobotka schopen se „lánskému puči“ po parlamentních volbách v roce 2014 ubránit a nepřenechat své místo představiteli „konzervativního“ proudu Michalu Haškovi, ukazuje se, že jeho triumf nebyl ani zdaleka tak výrazný, jak se bezprostředně po této události mohlo zdát.
Zastánci „konzervativního“ proudu, ať už hejtman Zimola, který podkopává premiérovu pozici v oblasti církevních restitucí, nebo již zmínění pánové Foldyna a Hašek, kteří se mimo jiné fotí s ruskou motorkářskou skupinou Noční vlci blízkou Vladimiru Putinovi, anebo poslanec Huml, milovník konspiračních teorií z propagandistických serverů, zase zadělávají uvnitř sociální demokracie na pořádný průšvih.
Bohuslav Sobotka se možná snaží být slušným a čestným svorníkem mezi dvěma proudy uvnitř ČSSD, z nichž jeden volá „čehý“ a druhý „hot“. Navzdory své snaze přestává být ale pro své voliče autentický. Lidé přestávají rozumět, co od ČSSD mohou očekávat. S jakou stranou se může ČSSD po volbách domluvit na spolupráci atd. Předseda liberálně levicové strany by se neměl před krajskými volbami usmívat na billboardech v Ústeckém kraji na společné fotografii s poslancem Foldynou, který zastává mnoho pravicově nacionalistických až šovinistických názorů. Měl by se konečně rozhodnout, jakou stranou má ČSSD do budoucna být. Bohužel se zdá, že tohoto rozhodnutí současný předseda ČSSD není schopen.
