Kateřina Konečná pokračuje v mnoho let trvající sérii vystoupení komunistických funkcionářů ve veřejnoprávní České televizi. Dne 3. listopadu jí v pořadu Interview 24 kladla otázky Světlana Witowská. Tahle rudá promenáda se snad už bude konat méně často, než tomu bylo v minulých letech.

Dokud seděli komunisté v parlamentu, dalo se snad argumentovat tím, že má veřejnoprávní médium poskytovat prostor zástupcům všech politických stran, které jsou tam zastoupeny. Teď bude zajímavé, jestli budou komunisté, kteří se zjevně nijak od časů Leonida Brežněva a Gustáva Husáka nezměnili, strašit po vypadnutí ze sněmovny z obrazovek se stejnou intenzitou.

Dále čtěte

Týdeník FORUM: Moc se vrací do parlamentu, rozhovor s Bendou nebo věčný náčelník Landa

Je tu další číslo Týdeníku FORUM. O čem je? O tom nejdůležitějším pro českou demokracii. Moc se totiž konečně po…

Je třeba ocenit Světlanu Witowskou, že nenechala Konečnou uniknout a trvala na odpovědi na dvě otázky. Proč chce spolupracovat s Martou Semelovou? A co se událo roku 1968? Semelová totiž nepovažuje popravu Milady Horákové za justiční vraždu a o invazi Varšavské smlouvy pod vedením SSSR si nemyslí, že to byla okupace. Semelová řekla v únoru 2004: „Já bych to v žádném případě nenazvala okupací. To, že sem vstoupila vojska… Nazvala bych to internacionální pomocí, která ovšem nám jako komunistické straně a komunistickému hnutí do budoucna udělala mnohé problémy s tím, jak se lidé dívali na komunistickou stranu.“

Konečná nakonec přiznala, že poprava Horákové byla justiční vraždou, ale kolem slova invaze se kroutila. Nechtěla použít slovo okupace. Byla to podle ní „velká chyba“. Nakonec došla k formulaci „neoprávněný vstup cizích vojsk“. Ani po otázce, zda to neznamená okupaci, jí to slovo nevyšlo z úst. Hájí se, že Semelová je jednou z členek strany a že „lidem se nedá brát jejich názor“ a že „každý máme nějaký názor“. Prostě velmi zábavné.

Dne 25. 11. 2020 Konečná psala v Haló novinách: „Odmítám plivnout na práci našich předchůdců, rodičů a prarodičů, kteří po válce našli odvahu a chtěli se vydat jinou cestou. Novou, neprobádanou, plnou nástrah, ale svou vlastní. Dnes s odstupem času vidíme – a mnohým se to hodnotí velmi snadno – že byly chyby, ale rok 1989 by měl být pro KSČM dostatečnou lekcí, abychom je už příště neopakovali. Jako jediná z českých europoslanců jsem v loňském roce odmítla zvednout ruku pro pamflet nazvaný Význam evropské paměti pro budoucnost Evropy, neboť zásadním způsobem křiví naši vlastní historii.“ Od komunistů slova o křivení naší historie skutečně sedí. Za nich byly zakázané nejen jim nepohodlné knihy a filmy, ale zakazováni byli rovnou lidé jako takoví. Lhali i o minulosti své vlastní strany. Nikdo nesměl veřejně ani položit otázku, proč soudruh Gottwald nechal pověsit soudruha Slánského. Byl Gottwald tak hloupý, nebo byl takový cynik? Desítky let to tak trvalo.

Je jistě užitečné a pro odolné povahy i zábavné si občas připomenout, co jsou komunisté zač. Od chvíle, kdy už se za svoje názory nestydí, máme tu jejich rudé srdce jako na dlani. Snad nás ale představitelé tohoto bizarního útvaru, kde kvete záliba v totalitách minulých a přítomných, nebudou svými řečmi oblažovat z média veřejné služby příliš často.