Případ „Alí Fajád a pět unesených“ je u konce, zbývá jen dohra na české politické scéně. Výměna byla provedena ve stylu bývalého hraničního přechodu Checkpoint Charlie v Berlíně rozděleném železnou oponou: „Naši hoši“ se vydali na zpáteční cestu teprve poté, co byl z vazby propuštěn a do své vlasti odcestoval pražský vězeň. Celý příběh od zadržení české výpravy až po dnešek má sám o sobě výrazně švejkovsko-cimrmanovskou povahu – od toho, jak si čeští politici v posledních dnech úporně a vytrvale protiřečili, až po drobné detaily (např. jméno nešťastného vojenského zpravodajce; opět jsem jednou zalitoval, že neumím kreslit). Jsou tu ovšem ještě věci, které zbývá vyjasnit, a které hrozí tím, že zainteresovaným divákům (a to jsme my všichni) zmrzne úsměv na rtech.

Za prvé: S kým česká strana vlastně vyjednávala? Kdo byl česká strana, je snad v zásadě jasné, o věci se zjevně rozhodlo na Bezpečnostní radě státu. Ale kdo byla vlastně protistrana? Libanon? Unesl libanonský stát pět našich občanů poté, co byl v Praze zadržen jeden jejich, a pak s ČR vyjednávali o výměně zajatců? To se dělá ve válce. Libanonská tajná služba? Česká vláda, vždycky tak choulostivá na to, aby byl partner na úrovni (viz např. soustavné odmítání jakýchkoli kontaktů s organizacemi německých vysídlenců), nejednou vyjednává se špionáží cizího státu? Anebo snad dokonce Hizballáh, o němž se tvrdí, že libanonské tajné služby kontroluje? A nebo všechny ty tři subjekty dohromady?

Za druhé: Že hrozba byla účinná a že vláda byla ve složité situaci, o tom nepochybuji. Ale musela se nutně rozhodnout do čtvrtka 4. února? A pokud ano, proč? Jaké hrozilo nebezpečí z prodlení?

A za třetí: tisková zpráva velvyslanectví USA. Je velmi, velmi tvrdá a rezolutní. Bylo by to zcela pochopitelné, kdyby Američané byli zčistajasna postaveni před hotovou věc. Tak tomu ale určitě nebylo, s velvyslancem byli v kontaktu přinejmenším ministr spravedlnosti Pelikán (podle vlastních slov) a premiér Sobotka (tvrdí ovšem, že s ním mluvil o něčem úplně jiném). Spojené státy samozřejmě nemohly ani trochu dát najevo, že by snad s českým postupem souhlasily (proč taky!); nesouhlas však bylo možné projevit různými způsoby. Tenhle je, řekněme, velmi výrazný, a Spojené státy zjevně považovaly za nutné vymezit se vůči české vládě rozhodně.

Jak je to ale s českou vládou a jejím postojem? Už z prvních středečních zpráv o záležitosti se dá vyčíst, že ve svém rozhodování nebyla jednotná. Že někteří účastníci jednání bezpečnostní rady upozorňovali na nebezpečí, která plynou z toho, když ČR přistoupí na nátlak a projeví slabost, a když bude zároveň jednat proti zájmům amerického spojence. Obojí se stalo.

Je zjevné, že tvrdá americká reakce bude mít na situaci v české vládě a v české politice nezanedbatelný dopad. Hlavní spor, který ve vládě probíhá, je mezi stoupenci a představiteli „Nových pořádků“ na jedné straně a na druhé straně stoupenci „Starých pořádků, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“, tj. přesně a věcně řečeno stoupenci polistopadového demokratického režimu. K těm druhým je třeba pořád ještě počítat i čelné politiky vládní ČSSD, i když se člověk při tom musí občas dost přemáhat.

Je nesporné, že tvrdá americká kritika velmi oslabí v dnešní „opoziční koalici“ zejména pozici premiéra a ministra zahraničí. Pana Babiše a jeho souputníků se nijak netkne – sami sice americkou podporu k ničemu nepotřebují, ale přijde jim velmi vhod, když ji nebude mít pan Sobotka. A pak je tu – bohužel – spousta užitečných idiotů, kteří si s panem Babišem hrají do noty.

Jistě, tvrdé americké stanovisko je nejen pochopitelné, ale taky oprávněné. Co bude znamenat pro českou politickou scénu, lze nyní jen těžko odhadnout. Ale nic dobrého to asi nebude.