V souvislosti s pandemií covid-19 je zvykem lkát nad tím, jak EU nedokáže účinně bojovat s virem a chránit Evropany. Začalo to loni na jaře kritikou Evropské komise za to, že bezprostředně po propuknutí pandemie mlčela, pokračovalo to pošklebky nad omezováním prostupnosti schengenského prostoru. Posledním hitem je ne zcela efektivní postup Evropské komise při nákupu covidových vakcín.

Jakkoliv můžeme EU v souvislosti s covidem za leccos kritizovat, mnohem větší problém dnes máme na národní rovině, v jednotlivých členských státech EU. Ty se dokážou střílet do vlastních nohou tak efektivně, že výrobci fake news a dezinformačních kampaní mohou spokojeně odjet na dovolenou. Pokud tedy mají kam…

Státy požadují nemožné

Posledním, velmi závažným případem politického chybování je bojácné pozastavování očkování vakcínou firmy AstraZeneca. Připomeňme, že očkování od loňského léta všichni vyhlíželi jako hlavní nástroj zkrocení pandemie. Do vakcín se investovaly obrovské prostředky a na jejich vývoji pracovaly bez nadsázky ty nejbystřejší mozky. Na vakcinaci panuje shoda respektovaných a uznávaných vědců, kteří svou erudici opakovaně prokázali.

Co se tedy přihodilo vakcínám od AstraZenecy? V populaci cirka 17 miliónů očkovaných jedinců se objevilo několik desítek (!) problematických případů, což vlády napříč kontinentem vedlo k pozastavení očkování touto látkou. Navzdory doporučení Evropské lékařské agentury (EMA), unijního regulátora v dané oblasti. Navzdory faktu, že pravděpodobně každý, kdo slyšel písničkový rým „statistika nuda je, má však cenné údaje“, tuší, že několik desítek ze dvou desítek milionů nelze ani náhodou vydávat za kauzální efekt čehokoli. Navzdory faktu, že v medicíně neexistuje přípravek, který by měl 100% blahodárné účinky pro všechny, jimž je aplikován. U covidu se tohle najednou zcela iracionálně a nesmyslně požaduje.

Vysoká cena za politickou paralýzu

Pozastavování očkování konkrétní vakcínou – což je věc jednotlivých států, které jdou proti EU – má negativní důsledky pro celou očkovací kampaň. V evropských státech nikdy nepanovala absolutní shoda na potřebě očkování, a teď bude ještě menší. Už tak pomalé tempo vakcinace ještě zpomalí. A cena zaplacená za nedostatek odvahy a neschopnost přijmout fakt, že každé rozhodnutí přináší negativní důsledky, bude vysoká, mnohem vyšší než teď.

Druhým, možná dosud nedomyšleným nepříjemným důsledkem stopky pro AstraZenecu je to, že řada členských států EU vlastně zpochybnila autoritu EMA, důležitého unijního regulátora, aniž by pro své kroky měla nějaký relevantní argument. Tedy kromě neurčených obav, často čistě politických, souvisejících s veřejným míněním. Těžko hledat v historii evropské integrace podobný precedent. Kauza proto bude mít potenciálně obrovský dopad na vývoj obecné podpory evropské integrace a unijních institucí. Pokud je zpochybňována kompetentnost odborných, apolitických agentur v tak citlivé oblasti, jako je ochrana životů a veřejné zdraví, jak od občanů můžeme chtít, aby věřili politickým tělesům, jako je evropská komise či evropský parlament?

Je dobře, že Česko se k hysterii (zatím) nepřipojilo. Covidová krize politické elity evropských států nicméně ukazuje jako politiky, kteří se bojí rozhodovat, bojí se přijímat rizika a vlastně jen surfují po vlnách nálad veřejného mínění. V čem je tedy vlastně rozdíl mezi nimi a populisty?