„Olomoučtí státní zástupci chtějí v kauze bývalé ředitelky kabinetu premiéra Jany Nečasové, která je obžalovaná ze zneužití Vojenského zpravodajství (VZ), přehrát zhruba čtyři hodiny odposlechů telefonických hovorů. Státní zástupce Rostislav Bajger novinářům řekl, že není důvod k vyloučení veřejnosti, jako tomu bylo u výslechu některých svědků kvůli utajovaným informacím. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které případ dozoruje, bude podle Bajgera trvat na přehrání odposlechů a záznamů telefonické komunikace obžalovaných. Nahrávky zaberou zhruba tři až čtyři hodiny. ,Osobně si myslím, že není důvod k tomu, aby v případě odposlechů nebyla veřejnost přítomna. Nejedná se o žádné utajované informace. Myslím si, že se ani nejedná o žádnou dehonestaci osob, jsou to pouze vybrané zájmové hovory,‘ dodal. Podle žalobce by si měl soud přehráním odposlechů vytvořit představu o komunikaci mezi obžalovanými. „Jaký byl tón komunikace, nakolik to bylo myšleno vážně, nakolik se jednalo o žert a podobně,“ dodal. Odposlechy jsou coby důkaz podle Bajgera ,dost podstatné‘.“

Tolik ze zprávy ČTK z minulého týdne. Je poněkud zvláštní, když státní zástupce seznamuje novináře s tím, jak povede část obžaloby před soudem ještě před tím, než se celá záležitost před něj vůbec dostane. Ale budiž, zákon mu to nezakazuje. Jenom škarohlíd by mohl v jeho postupu shledávat nepřímý, přes média podniknutý nátlak na nezávislý soud, jak má v konkrétní věci rozhodovat. Zda má vůbec odposlechy jako důkaz připustit, do jaké míry splňují podmínky pro jejich případné utajování a podobně. O tom, zda odposlechy (či jejich jednotlivé části) splňují či nesplňují podmínky podle zákona o utajovaných skutečnostech, nerozhoduje státní zástupce, ale soud. Bajgerovi ani jinému prokurátorovi nepřísluší soudu vzkazovat přes média, jak má pískat podle jeho představ. Jeho právní názory jsou stejně tak směrodatné jako názory obhajoby, jenom s tím rozdílem, že on je státním úředníkem a měl by se tak podle toho chovat, a nikoli postupovat a vyjadřovat se tak, že to může u veřejnosti vzbudit pochybnosti o nezávislosti justice. Kdyby něco podobného provedl státní zástupce z té opačné party, která byla ze soustavy pod nejrůznějšími záminkami odejita po pádu Renaty Vesecké, už by Bajger s největší pravděpodobností čelil kárné žalobě.

Nemluvě o tom, že i pokud soud k přehrávkám přisvědčí, ani on, ani „veřejnost“ se nic nového nedozví. Přepisy odposlechů už dávno přinesla média, a to ještě v době, kdy probíhalo vyšetřování, a nikdo tehdy jediným možným zákonným způsobem nerozhodl o tom, v jakém režimu je možno s nimi nakládat.

Bajger toho řekl v pár citacích ale mnohem více. Tak prý se „nejedná o žádnou dehonestaci“. Proč ale tedy tak vehementně tlačí svůj názor, že by odposlechy měly být přehrány, a to dokonce veřejně? Úlohou obžaloby je uspět u soudu a odejít sodsuzujícím rozsudkem. A ktomu se hodí cokoli. Kdyby neměly audionahrávky obžalované dehonestovat, a naopak jim prospět, asi by je státní zástupce mediálně neventiloval. Samosoudkyně, která kromě Nagyové, kterou odsoudila trestním příkazem k podmínce, a dvou bývalých armádních důstojníků, u nichž shledala pouze kárné zavinění, v zkráceném řízení zbylé obžalované shledala nevinnými. Pochopitelně již přitom měla k　dispozici jak přepisy, tak audionahrávky. Dá se těžko očekávat, že by v řádném řízení změnila nějak radikálně názor. Leda že by jej pozměnila, až nahrávky bude pod patřičným zorným úhlem propírat mediální vlivová agentura policejně prokurátorské kliky v roli „renomovaných a dobře informovaných novinářů“ a užiteční idioti z „nezávislých“ inciativ. Takže soud si již názor udělal, teď jde o to, aby si ten správný názor udělal, řečeno hanácko-prokurátorskou hantýrkou, i „všeholid“.

Jenomže Bajger moc dobře ví, že říká nesmysly. I kdybychom měli brát zcela vážně vše, o čem se lidé mezi sebou baví vtelefonu, což je hloupost, je tu podstatnější věc. Ty tři, čtyři hodiny odposlechů jsou pouze výňatky z　nejméně rok a půl vedeného nahrávání. Zaznamenávají pouze to, co uznal státní zástupce za vhodné pro trestní řízení. Pro to, aby si skutečně kdokoli udělal alespoň jakousi komplexnější představu, by musel soud přehrát vše, co policie v　rámci odposlechů natočila, a nejenom to, co se hodilo do krámu orgánům.

Čímž se dostáváme kposlednímu Bajgerově výroku, že jsou předložené fragmenty „dost podstatné“. Bývávalo kdysi zvykem, a mělo by tomu být i v každém nezmanipulovaném či dopředu nepřipraveném trestním řízení, že odposlechy sloužily pouze jako podpůrný důkaz, kterému by mělo před samotným stíháním konkrétních osob předcházet i obstarání dalších důkazů. Podání vysvětlení, svědecké výpovědi, opatření patřičných listinných či jiných materiálních důkazů. Dnes je praxe úplně opačná. Jakýkoli blábol, pronesený mezi čtyřmi stěnami, případně přenesený éterem, je okamžitě zneužit ke sdělení obvinění, často, jako v　případě osob obviněných z údajného zneužití Vojenského zpravodajství, dokonce k uvalení vazby. Ostatní důkazy pro potvrzení toho, co zachytily policejní slechy, se shánějí až ex post. Dozorový státní zástupce je pak hnán ktomu, aby případ dovedl k soudu za jakoukoli cenu, i kdyby mezitím ostatní shromážděné důkazy svědčily ve prospěch obviněných. Jestliže tedy jsou telefonní odposlechy jako podpůrný důkaz natolik závažné proto, že zbývající důkazy stojí na vodě, pak potěš pánbůh. Anebo lze i toto vyjádření chápat jako další část tlaku na soud, jakou váhu by měl přikládat jednotlivým důkazům?