Laická i odborná veřejnost přijala poněkud s rozpaky názor soudu, že se za výroky prezidenta Miloše Zemana učiněné na adresu novináře Ferdinanda Peroutky má omlouvat nikoli Miloš Zeman, ale Česká republika zastoupená Kanceláři prezidenta republiky.

Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyšly z předpokladu, že prezident Zeman učinil difamační výroky na Peroutkovu adresu v rámci svého projevu na konferenci u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi pořádané Evropským židovským kongresem v prostorách Pražského hradu, a nejednalo se tudíž o výroky jakožto soukromé osoby, ale o výroky Miloše Zemana jakožto prezidenta republiky.

Prezident není ministr

Tato úvaha je zcela jistě správná. Dále provedený myšlenkový postup soudu však již pochybnosti vzbuzuje. Soudy vycházely z hypotézy, že výroky pronesené prezidentem v rámci jeho pravomoci nevybočují z plnění funkcí státu, tj. nejedná se o exces, ke kterému by došlo tehdy, pokud by prezident sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb.

K zásahu do cti a důstojnosti Ferdinanda Peroutky tak došlo prezidentem, který ale v daném okamžiku vystupoval za Českou republiku, a tudíž případné sankce mohou postihovat pouze samotnou Českou republiku. Pouze v případě, kdy by prezident vybočil z rámce fungování České republiky, tj. dopustil se zmiňovaného excesu, mohly by směřovat občanskoprávní sankce přímo proti němu.

Tato úvaha soudu je rovněž v zásadě správná a zcela by platila např. u difamačních výroků učiněných ministrem vlády České republiky. Soud však pomíjí skutečnost, že prezident je ve zcela jiném postavení. Podle Ústavy České republiky totiž není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný.

Neodpovědný prezident

Okruh právních poměrů, na které dopadá neodpovědnost prezidenta republiky z výkonu své funkce, není v Ústavě vymezen. Je však zřejmé, že se jedná o dvě formy odpovědnosti, a to ústavně-politickou a právní. Absence ústavně-politické odpovědnosti vůči prezidentu republiky znamená, že žádný ústavní orgán není oprávněn na základě svého politického rozhodnutí docílit zánik jeho funkce.

Právní neodpovědnost prezidenta republiky vylučuje, aby mu v důsledku jeho protiprávního jednání spojeného s výkonem jeho funkce byla uložena sankce. Právní neodpovědnost se nevztahuje pouze k široce komentované odpovědnosti trestněprávní, ale i k odpovědnosti občanskoprávní, tedy i k odpovědnosti za výroky zasahující do cti a důstojnosti jiných osob.

Pokud je však založena právní neodpovědnost prezidenta za zásahy do cti a důstojnosti jiných osob, není možné, aby se tato neodpovědnost prezidenta měnila na odpovědnost České republiky.

Nešťastná úprava prezidentství

Jak již bylo uvedeno, Česká republika je odpovědná za výroky svých představitelů. Je tomu tak z toho důvodu, že představitel státu se považuje za zmocněnce státu, za něhož odpovídá Česká republika stejně, jako by újmu způsobila sama.

Pokud je však tento představitel neodpovědný, což znamená, že odpovědností právní poměr vůbec nemůže vzniknout, není žádného důvodu, proč by měl vzniknout ve vztahu k České republice.

Je to podobné situaci, kdy by zaměstnanec způsobil škodu, za kterou by nevznikla odpovědnost, např. z toho důvodu, že zaměstnanec odvracel přímo hrozící nebezpečí újmy, tj. jednal by v krajní nouzi, avšak přitom by z nějakého, právem nepopsaného důvodu vznikla odpovědnost za tuto škodu jeho zaměstnavateli.

Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti prezidenta není zcela šťastná. Je výsledkem smísení koncepce prezidenta neodpovědného, avšak nuceného žádat ke každému svému jednání kontrasignaci, a prezidenta plně odpovědného.

Faktor Zeman

Za urážlivé výroky prezidenta nenese odpovědnost nikdo, byť jsou soudy jiného názoru. Takový stav je nepřijatelný. Závěr soudu, že za tyto urážlivé výroky nese odpovědnost Česká republika, vede rovněž k nežádoucímu výsledku, protože taková odpovědnost zcela narušuje koncepci sankčního charakteru odpovědnosti.

Jakou asi satisfakci může pociťovat vnučka Ferdinanda Peroutky, pokud se jí omluví někdo, kdo do cti a důstojnosti jejího děda nezasáhnul?

Právo je velmi neúplným systémem norem, které ze své podstaty nemohou postihovat všechny životní situace. O ústavním právu to platí ještě více. Je však zřejmé, že tvůrci Ústavy zapomněli mimo jiné na jeden případ, a to případ, kdy se prezident nebude ochoten omluvit za svůj omyl.

Text vyšel na serveru Hlídací pes.