Debata o rozdílných pohledech na dobu komunistického režimu, která následuje po překvapivých výrocích děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna v týdeníku Echo24, obnažila hluboký konflikt o výklad minulosti. Ten je přitom typický pro současnou společenskou situaci. Vlna zpochybňování protiprávní podstaty komunistického režimu je neobyčejně silná. O přepsání našich moderních dějin se nyní již snaží celá řada akademiků z oblasti historické vědy a sociologie. Nejviditelnějším příkladem zásadního hodnotového sporu o výklad minulosti je polemika mezi Michalem Pullmannem a Michalem Klímou (ZDE).
Klíma se pozastavil nad neuvěřitelnou tezí Michala Pullmanna, že většina lidí za socialismu nechtěla cestovat. Je to absurdní tvrzení, ale říká ho člověk na jednom z nejvyšších postů akademické obce. A je tudíž třeba se zabývat jeho motivacemi a jeho argumenty, jež mají navozovat image vědeckých zjištění. Nejde přitom už jen o kuriózní a okrajové výstřelky, nýbrž o masivní proud, jehož síla souvisí s odchodem starších generací intelektuálů a s nástupem nové generace, jejíž přímé zkušenosti s diktaturou se omezují maximálně na zážitky školáků.
Nenáviděný antikomunismus
To by samo o sobě byla jen technická okolnost generační výměny. Zpochybňování totalitních a zločinných rysů režimu KSČ je však ve skutečnosti odrazem nové a poměrně ambiciozní ideologie, která chce vytlačit údajné stereotypy černobílého pohledu na komunistickou minulost. Antikomunismus je podle těchto vesměs levicových intelektuálů snad ještě větší zlo než komunismus. Navíc se zdá, že komunismus podle nich ani tak strašné zlo není.
V porevolučních letech byl odpor ke komunistické ideologii obvyklou normou veřejného vystupování. Šlo o logickou reakci na nedávné zkušenosti. Antikomunismus patřil do širšího spektra postojů, jimiž se chtěl pluralitní demokratický proud v české společnosti odstřihnout od krušného dědictví státního byrokratického socialismu a vlády KSČ. Byly to postoje, které patřily do hodnotového rámce liberálních demokratů. Antikomunismus bez tohoto širšího rámce pozitivních hodnot by byl skutečně primitivní. Na druhou stranu je také systém hodnot liberální demokracie bez antikomunismu – stejně jako bez antinacismu – nekompletní a v důsledku prázdný. Předpona „anti“ nemá vyjadřovat jednostrunný fanatismus, nýbrž odpor ke všemu, co ničí důstojnost člověka ve společenském kontextu. A právě sem patří i komunismus jakožto systém postavený na nesmírně fanatické formě marxismu, která je neslučitelná s ideály pluralitní demokracie, protože zavádí revoluční násilí jako legitimní nástroj údajného pokroku. Tím stojí komunismus a jeho ideologie revolučního marxismu mimo naše hřiště, odporuje pravidlům hry, a je tudíž nepřijatelný a nepřípustný. A právě tyto postoje chtějí levicoví intelektuálové marginalizovat nebo prostě definitivně zničit. Doba jim přeje.
Revizoři dějepisu
Historici Michal Pullmann a Muriel Blaive reprezentují proud, který se stal dominantním v některých institucích. Říká se jim bez pejorativního odstínu revizionističtí historici, protože prosazují revizi pohledu na dějiny. Mají za to, že zbavují historiografii politiky, ideologie porevolučních elit a primitivního antikomunismu. Zároveň se nijak netají svým příklonem k socialismu a jako takoví jsou v kruzích progresivní levice také oceňováni. Pullmann se kupříkladu chlubí tím, že obnovil na fakultě kurzy marxismu, a umí snést pro takový krok pádné argumenty, protože bez pochopení marxismu nelze kupříkladu pochopit velkou část sociologie. Jen máme pochybnost, že účelem je pouze úctyhodná stavba čisté vědy a nikoli víra, která mívá u marxismu náboženský charakter.
Obyčejní lidé a jejich souhlas
Revizionističtí historici se v interpretacích období reálného socialismu také rádi staví za takzvané obyčejné lidi proti údajně elitářským disidentům a mluví rádi o dělnictvu, o většinových postojích obyvatelstva a o každodennosti, v níž prý docházelo ke sladění potřeb vládnoucí nomenklatury s ovládanou společností, takže vlastně spolu mohly živě koexistovat a vzájemně se ovlivňovat. Rádi mluví zejména o tom, že komunistický režim měl vysokou míru legitimity, že udělal „pro lidi“ mnoho dobrého, že „většinová společnost“ nepožadovala konkrétní občanská práva a místo o svoji svobodu se zajímala třeba o manželské půjčky. Nezakrývají sice konkrétní projevy represe, ale popisují je spíše jako excesy, a tím pádem nechtějí mluvit o zločinné podstatě komunistického režimu. Legitimitu režimu odvozují z tisíců drobných projevů souhlasu a přizpůsobení a zejména ze skutečnosti, že odpor vůči režimu byl zanedbatelný a omezoval se na hrstku intelektuálů, kteří si stejně s běžnými lidmi nerozuměli. A tito běžní lidé souzněli s režimem a mnohokrát s ním souhlasili. Musíme se vážně ptát, kde berou taková zjištění o společnosti totálně sterilizované, co se týče informací, a naprosto znásilněné, co se týče možností volby v politické oblasti.
Skutečnost, že se lidé masově účastnili rituálů komunistické moci, nesmyslných pseudovoleb bez možnosti volby a podepisování petic za světový mír, nedělá takový režim ničím lepší a ničím legitimnější. A ani to nijak nevypovídá o faktickém souhlasu ovládaných. Legitimita vzniklá z trpné účasti je jen falešnou legitimitou a komunističtí vládci to dobře věděli. Vždyť právě proto si vybudovali nástroje represe: tajnou policii, Lidové milice a všudypřítomné kádrování. Legitimní vláda by k tomu neměla důvod.
Nakonec je třeba zdůraznit, že revizionističtí historici odmítají slovo totalita, protože nevidí dokonce ani ve stalinismu projevy totální kontroly společnosti. Dozvěděli jsme se také o tom, že západní souputníci těchto českých historiků objevili prvky demokracie i v období stalinského teroru, neboť dělníci v továrnách prý měli tehdy možnost na shromážděních požadovat smrt svých nadřízených inženýrů. I takovou zrůdnost může někdo vynášet za projev demokratičnosti stalinismu. Dokonce i samotný Pullmann tvrdí, že kolektivy pracujících, které požadovaly ve svých rezolucích během politických procesů nejpřísnější tresty, tak mohly činit i z vlastní iniciativy a nikoli z donucení. Vyděšený čtenář by se rád pana Pullmanna zeptal, zda by takové údajně spontánní projevy kolektivní zvrácenosti mohly být „v diskurzu čisté vědy“ považovány za zdroj legitimity represivní vlády.
Je to zvláštní, když se někdo vzpírá označit za totalitní režim policejní stát, který všemi myslitelnými prostředky vnucuje obyvatelstvu státní doktrínu správných názorů na svět. Mohla by to být jen otázka významového úzu. Obávám se ale, že tím pravým záměrem není přesné pojmenování, nýbrž jen vykreslení systému vlády jedné strany s extrémně socialistickým programem jako čehosi přijatelného. Vláda komunistické strany se tak jeví jako jedna z možných variant uspořádání společnosti, která je rovnocenná jiným společenským systémům. Přesně takové uvažování prosazují mimochodem naši současní advokáti Čínské lidové republiky, kteří rovněž odmítají považovat tamní represivní režim s politickými vězni i popravami za totalitní. Důsledky jsou děsivé. Vrazi nejsou vrazi, ale jen úředníci, s nimiž hodně lidí přece souhlasí. Člověk si matně vybaví chování Adolfa Eichmanna před soudem v Izraeli.
Ignorance protiprávnosti
Pak tu jsou ale skutečnosti, které od revizorů dějepisu neslyšíme. Zdá se kupříkladu, že jim nevadí likvidace soukromého vlastnictví, okradení lidí, kteří tvořili ekonomickou páteř společnosti. Bídné zásobování za socialismu nechápou jako logický důsledek znárodňování, nýbrž jen jako dezorganizaci příliš byrokratického systému. A ta dezorganizace je prý opět důkazem, že nešlo o žádnou totalitu, která by byla schopná všechno organizovat a kontrolovat. Revizoři dějepisu také relativizují základní fakt, že uchvácení moci komunisty bylo protiprávním aktem násilí a v roce 1948 se odehrálo pod skrytou režií Moskvy. Po roce 1968 se tak stalo kvůli převzetí moci prosovětskou klikou v režii okupační armády. Revizoři dějepisu vám radši povědí o tom, jak již brzy v sedmdesátých letech docházelo k projevům souznění mezi společností a stranickou a státní byrokracií.
Politická dimenze revize dějepisu
Řekněme to rovnou. Pod pláštíkem odpolitizování a odideologizování historie se tu před našimi zraky odehrává neobyčejně ideologický a také zcela pavědecký útok na postoje liberálních demokratů porevolučního období, který má pochopitelně svoji politickou dimenzi.
Není překvapivé, že socialističtí historici mají tolik pochopení pro dobu reálného socialismu. Opravdovým problémem však je, že pullmannovská ideologie pozoruhodně souzní se současnou vládnoucí parlamentní většinou. Jako by šlo o jakousi subtilní verzi babišismu a její odraz v akademické obci.
Současnou mocenskou garnituru sice necharakterizují žádné originální intelektuální výkony, ale celkový mediální a marketingový narativ, který nám má vysvětlit chování prezidenta Miloše Zemana a zejména vládu Andreje Babiše a jeho spojení s KSČM, je také postavený na jistém revizionismu. Miloš Zeman i Andrej Babiš jsou totiž stejně jako Michal Pullmann revizory dějepisu. Babiš jenom k tomu nečetl Maxe Webera. Ideologie současného vládnoucího (pseudo)hnutí je taková, že tradiční demokratické strany selhaly a to, co se tu dělo za polistopadového demokratického režimu, je jen série zločinů. Proto museli přijít obyčejní lidé, jako je Babiš, aby udělali pořádek. Parlamentní koalice s KSČM není čistě náhodná, nýbrž naopak zcela logická. U soudu nad liberálnědemokratickým režimem nesmí komunisté chybět.
Babiš sice zaníceně slaví 17. listopad, ale jeho voliči dobře vědí, že on neslaví polistopadovou cestu národa. A protože se Babišův holding Agrofert prolíná a slévá se státem, vrací se nám částečně i struktura státního monolitu. Jen se to tentokrát neodehrává znárodněním, nýbrž privatizací státu hegemonem politické moci. Výsledek je v mnohém podobný a systém státního socialismu je opět tu.
Revize demokracie
Revize dějepisu není náhodná a neděje se jen na půdě vědy. Je to jen část procesu, který bychom mohli nazvat revizí demokracie. Hodnoty, pravidla a postoje českého demokratického myšlení jsou podrobeny nemilosrdné revizi v praxi médii a politiky stejně jako v teorii na akademické půdě.
Netrápilo by nás, kdyby teoretická obhajoba státního socialismu byla jen jednou z mnoha různých škol. Máme ale vážný problém s tím, že revizionistická a socialistická historiografie vytlačuje klasické liberály a liberální konzervativce a zmocňuje se vědy jakožto pravdy o světě. Hegemonie revizionistů je již paradoxně zřetelná v Ústavu pro studium totalitních režimů. Tamní vědci vyzkoumali, že tu žádná totalita nebyla.
Revizionistická historiografie je vlastně – ať už nevědomým či vědomým – odrazem revizionistické ideologie Babišova režimu. Děkan Michal Pullmann, při vší úctě k jeho vzdělání, lásce k hudbě i luteránské víře, je pravděpodobně nevědomky režimním akademikem par excellence.
Když někdo přisuzuje komunistickému režimu legitimitu, tak vhodně přispívá i k legitimitě mocenské koalice hnutí ANO s komunisty, což je klíčový rys naší současnosti po třiceti letech svobody, které mimochodem byly velmi úspěšným obdobím v dějinách českého národa. Podle krajní levice a podle Andreje Babiše to ale bylo téměř nové období temna. Záměna je dokonalá. Socialismus byl fajn, a pak to přišlo. Parlamentní listy i ruský Sputnik šíří totéž. Pullmann by to takhle drsně asi neřekl, ale jeho vývody této ruské propagandě a vládnoucímu babišismu propůjčují (…ani se mi to nechce vyslovit) kus legitimity.
Stručně řečeno: revize demokracie nevede k lepší demokracii, nýbrž k oligarchii a k buranismu. Teoretická podpora intelektuálů je ovšem jako vždy vítána.
Pravda už je zase jen jednou ze sil?
Kancléřka Angela Merkelová ve svém projevu v Evropském parlamentu u příležitosti zahájení německého předsednictví v EU řekla jakoby mimochodem, že pro funkční demokracii je důležitá pravda. Reagovala tím na gejzíry lží antidemokratické propagandy, jež mají za cíl rozložit západní státy i Evropskou unii. Žijeme znovu v době, kdy se lži produkují továrním způsobem, jako to dělala komunistická propaganda, a kdy se rozšiřují řady těch, kteří chtějí překroutit a zatemnit i základní ponětí o spravedlnosti, pravdě a lidské důstojnosti. Pravda je už asi zase jen jednou ze sil.
Podlamování, rozmělňování a falšování historické pravdy je proto velmi nebezpečné pro osud demokracie. K pravdě se můžeme přiblížit poctivostí při zacházení s fakty. Pojmy jako „každodennost“, „obyčejní lidé“, „většinová společnost“, „dělnictvo“ či „sociální práva“ jsou vágní a ideologické kategorie, které mají za cíl při interpretaci komunistického režimu zakrýt základní pravdu. Že totiž šlo o nemorální a zaostalý systém, který kopíroval to nejhorší z ruských dějin a ruské reality. A že se proti tomuto systému lidé v dostatečné míře nebouřili? A proč se s tímto nemravným režimem do jisté míry sžili? Odpověď není až tak těžká. Protože předchozí pluralitní a mnohovrstevná společnost byla násilně slisována s použitím represe a propagandy do jednolité masy pracujících, která se při absolutním potlačení informací stala bezbrannou obětí politického násilí. Kdo v tom chce hledat nějakou legitimitu, ať si ji hledá.
Jediné, co je přínosného na vlně revizionismu vůči dějepisu i vůči polistopadové demokracii, je to, že nám to dává příležitost ukázat, nakolik si ceníme své svobody a nakolik jsme odhodláni bránit liberální demokracii.
