Patřilo vždy k dobrému tónu, že přátelé na oslavách své špičky zvládají. A když už se stalo, že se věc z přílišné příchylnosti k alkoholu zvrtla v ostudu, patřilo se mlčet. Opilec spočítá napáchané škody, vymyslí nějakou tu výmluvu pro manželku a na chvíli se z veřejného života stáhne. Ne tak Milan Rokytka.

„Vyšetřovacích verzí bude, jak znám naše vyšetřovatele a služby, ustanoveno jistě více, od stresu z dramatických voleb až po zásah cizích rozvědek a mimozemské entity,“ říká Rokytka a sám nabízí verzí hned několik.

Od soboty, kdy se Rokytka na oslavě volebního vítězství Miloše Zemana opil do bezvědomí, vypouští do světa jednu těžko uvěřitelnou historku za druhou.

Řeči o tom, že se ho kdosi pokusil otrávit, nebo nestoudný návrh, aby jeho ochránci dostali Velíškovu cenu za záchranu lidského života, mohou skutečně být jen typickou distribucí viny a neschopností přiznat vlastní ostudu.

Nebo za tím můžeme vidět „notičky“. Jde totiž o učebnicové vytváření postfaktické mlhy: Pokud nemohu nepříjemnost účinně popřít, vytvořím několik souběžných smyšlených příběhů, které naráz vychrlím do veřejného prostoru. Funguje to tak, že pravda se mezi nimi ztratí. Nebo aspoň rozmělní.

Chybí už jen Kalousek

Nejúčinnější obranou proti postfaktické mlze je samozřejmě fact-checking. Jeho největší slabinou je, že fakta nebývají tak zajímavá jako vršící se verze.

Milan Rokytka neříká, že nepil. Takové tvrzení by vzhledem k záběrům, na nichž se prokazatelně nalévá pivem a vínem, i k jasnému sdělení pražské záchranky, že za jeho kolapsem stál alkohol, bylo neudržitelné. A tak přišel s verzí o jedu.

„Nemohu vyloučit, že mi někdo vhodil do nápoje ze msty nějaký sofistikovaný jed, po kterém jsem zkolaboval. Nebýt zásahu několika kolegů, kteří nebyli hyenističtí a zavolali záchrannou službu, nemusel jsem již být živ a vlastizrádné pražské kavárně dále na obtíž.“

V dalším vyjádření si ovšem Rokytka odporuje: „Šlo zřejmě o vteřiny a o život, nikdo však záchranku dlouho přes výzvy poskytovatelů první pomoci nevolal.“

Fakta? Nešlo ani o vteřiny, ani o život. Nikdo z poskytovatelů první pomoci žádnou první pomoc neposkytoval. Rokytku hodili na podium jako žok – a šli zavolat záchranku.

„Po útoku pražské kavárny jsem v rekonvalescenci a doufám, že se ze šoku brzy zotavím.“ Další mlha. Už je v tom kavárna a šok. Může se hodit, pokud budou v dalších dnech verze dále rozpracovány.

Ne náhodou Rokytka říká, že vyšetřovacích verzí bude jistě ustanoveno více. Sám se na tom čile podílí. Chybí už jen Kalousek a Soros.

Poprali se novináři

Ve veřejném prostoru je najednou úplně jiný příběh než historka chlapa, který se opil jako carský důstojník a jeho ochránci vyvolali konflikt s novináři. Na Zemanově oslavě se poprali novináři, kteří tam přišli vyžrat chlebíčky.

Zpravodajský server iDnes.cz v úterý dokonce přinesl on-line přenos rozhovoru s jedním z ochránců, bývalým boxerem Karlem Slezákem. A mlhu šíří přímo v titulku.

„Útočící novinář Slezák v Rozstřelu vysvětluje napadení kolegů.“ Fakta jsou taková, že Karel Slezák není novinář, i kdyby měl od Zemanova štábu sedm akreditací a šest žlutých a modrých visaček. Novinář není proto, že nepublikuje žádné články.

Příběh byl ovšem vypuštěn. Novináři se mezi sebou perou. „Zaznamenávám v těchto dnech četné názory, které říkají jediné: Média se vůbec vyznamenala ve vyvolávání nenávisti,“ napsal v úterý na Twitter hradní mluvčí Jiří Ovčáček. Další dýmovnice, která má jen zahalit skutečný příběh.

Rychlý trest? Zatím ne

„Útočící novinář“ Slezák se už za své jednání omluvil. Ve hře je totiž trestní stíhání za výtržnictví, případně přestupkové řízení. V takovém případě je samozřejmě omluva polehčující okolností (ale také přiznáním, které je podmínkou zrychleného řízení).

Policie si dává na čas. Věc přitom není nějak složitá – důkazně stojí na pořízených záběrech a svědectví několika desítek přítomných lidí. Je to přitom právě policie, která může vytvořenou mlhu rychle rozptýlit.

Když před dvěma týdny na Miloše Zemana ve volební místnosti vyskočila polonahá aktivistka, byla ta situace v mnohém podobná.

Byla opřena o typově stejné důkazy. Druhý den stála aktivistka před soudcem. Tady si povšimneme, že tím také věc skončila – nikdo nevytvářel žádné další příběhy, žádné konspirace.

Při akci v Top Hotelu ale policie zahájila úkony teprve poté, co napadený reportér přišel podat trestní oznámení. Konat měla sama už dřív, z úřední povinnosti, když záběry viděla v televizi.

Do případu se jí zjevně moc nechce. Čím déle toto lavírování potrvá, tím víc příběhů se zase objeví. A postfaktická mlha zvítězí.