Ocitli jsme se ve vážné situaci. Ve společnosti narůstá neúměrné napětí a obavy. Není to ale důsledek samotné epidemie koronaviru, nýbrž chaotického a labilního chování předsedy vlády Andreje Babiše.
Premiér Babiš ani při jednom ze svých až nebezpečně častých vystoupení nedokázal veřejnost, která čelí pochopitelnému pocitu ohrožení, uklidnit a povzbudit. Babiš doslova mele páté přes deváté jako naprostý blázen. Nedokáže vyhodnotit, která informace je pro veřejnost nejdůležitější, a není schopen udržet jedno téma, které by systematickým a strukturovaným způsobem lidem objasnil. Především ale sám nepůsobí ani trochu klidně, což je zvlášť hořké a absurdní, jestliže se pasuje do role krizového manažera.
Z naprosté informační břečky, kterou premiér pravidelně vylévá na hlavy svých spoluobčanů, tak můžeme rekonstruovat některé opakující se motivy. Zde jsou:
- Sebechvála: Celá Evropa po nás opakuje naše opatření, my jsme nejrestriktivnější. My pořád na tom pracujeme a jsme nejlepší z celé Evropy.
- Ostouzení a obviňování: Někdo je provokatér, nějaká firma nás podvedla a něco nedodala, Itálie to nezvládá, co nám Evropa bude povídat.
- Slibování, že všechno zařídí: Roušky budou, respirátory budou, my pořád s někým jednáme.
- Zakrývání vlastních chyb: Omlouváme se, že nejsou roušky, celý svět chce roušky, šest miliard lidí chce roušky. Nemohli jsme přece vědět, že tu bude koronavir.
- Absolutní zmatečnost: Premiér neustále odpovídá na něco jiného, než na co byl tázán, některé otázky nesmyslně zlehčuje, vypráví o tom, jak si pořád s někým telefonuje a jak pořád s někým jedná. Naprostou banalitu, že si s někým píše esemesky, dokáže prezentovat jako manažerský výkon.
Babiš neví, že státník v krizové situaci nedělá propagandu a vlastní PR. Má se zcela soustředit na problémy své země. Neví, že se státník v krizové situaci vůbec nezabývá hledáním chyb u druhých a vytvářením nepřátel. Skandální je ale zejména to, že ještě 3. března Babiš tvrdil občanům, že žádné roušky nepotřebují, a nyní se jim dojemně omlouvá, že roušky nejsou, a obviňuje z toho dodavatele.
Realita naší situace je přitom jasná. Vláda nemá pro české občany ochranné pomůcky, protože se na krizi nepřipravila. Proto jí nezbývalo nic jiného, než vsadit všechno na zákazy a restrikce. Omezení pohybu lidí se ukazuje jako legitimní, ale nemuselo mít image státního znesvobodnění občanů, jež navíc provádí premiér, který se demokracii otevřeně vysmívá a překračuje její pravidla.
Stav českého státu by byl tristní, kdyby jej nedržely pohromadě přirozeným samopohybem normální společenské struktury. Každý řadový policista a každý praktický lékař má víc rozumu než hlavní politický lídr země. Čím více ale vnucuje této zemi Andrej Babiš své vedení, tím je situace jenom horší. Vedle Andreje Babiše se ukazuje Jan Hamáček jako racionální člověk, kterému by každý hned věřil, kdyby převzal vedení. Ne ani tak pro jeho mimořádné vlastnosti, nýbrž jen proto, že jedná střízlivě, klidně a normálně.
Tato krize naplno odhalila, že ochranné prostředky v Česku nejsou ani pro ty nejpotřebnější z toho důvodu, že Babišova vláda nezodpovědně rozhazovala státní hmotné rezervy, aby snížila už tak velký rozpočtový deficit, který nasekala populistickou politikou v době hojnosti. Koneckonců podobně jako předtím rozpouštěla finanční rezervy státu. Babiš mohl s předstihem připravit zemi na tuto krizi, kdyby se choval zodpovědně. Kdyby kupříkladu slyšel už v lednu upozornění opozice. Jeho hnutí ale ani nepřipustilo diskuzi.
Problém, který má Česká republika s postavou Andreje Babiše, postupně narůstá. Když veřejnosti nestačilo, že vůdce vládní strany nemá morální předpoklady pro řízení státu, tak si mohla později všimnout, že nemá ani předpoklady intelektuální a kompetenční. Nyní je ale zřetelné, že nemá ani ryze mentální předpoklady. Není schopen řídit ani sám sebe, jak potom může řídit stát? Již dnes je citelné, že Babišovo vytváření zmatku a paniky těžce poškodí ekonomiku. Více, než by bylo vzhledem k epidemii nutné.
V Latinské Americe přebírají v takové situaci státu moc generálové. Naštěstí tu máme jinou kulturu. Stačilo by, aby krizové vedení převzal do vyřešení situace mnohem kompetentnější vicepremiér Hamáček, který je na rozdíl od vicepremiéra Havlíčka či náměstka ministra zdravotnictví Prymuly politik a může se aspoň o něco opřít. A hlavně – Hamáček je ministr vnitra, který má pod sebou státní administrativu po celé zemi. Pan profesor Prymula, při vší úctě, tento nástroj nemá. Jestli Babiš odmítl předat vedení krizového štábu ministrovi vnitra, tak prostě jen politikařil. Chtěl zabránit Hamáčkovu zviditelnění.
Člověk si matně vybavuje slova Olivera Cromwella, že je čas končit. V parafrázi adresované Babišovi by tento výrok vystihl to nejrozumnější, co by měl premiér už konečně udělat.
Na to, co jste tu všechno napáchal, zde sedíte již příliš dlouho. Ve jménu rozumu už odejděte. Nejde o volání po pádu vlády v době krize. Jde jen o to, aby Babiš zalezl a mlčel, než se situace zklidní a rozumní lidé odvedou dobrou práci.
