Uprchlík, za jehož fotku, na níž vylézá se synem z člunu, dostal fotograf Pulitzerovu cenu, se vrátil zpátky do Iráku. Do kurdské oblasti, pravda, ale vrátil se. Někteří uprchlíci, ti křesťanští a pečlivě vybraní, nám z Česka prchli do Německa. U nás sice není zemský ráj to na pohled, ale jako ve válečné zóně to tu pořád ještě není. Přitížili svým bližním doma i jejich pomocníkům tady.
Co je to kýč? Výtvor, který chce dosáhnout za nějakým účelem rychle u příjemce emoce. Přiznejme si, že je to tak trochu nátlak. Kýč není třeba zavrhovat, protože jde spíš o to, zda je úmysl správný. Plakáty s dětmi, které mají leukémii, chtějí pomoci získat peníze, které by lidé možná jinak nevytáhli, protože hrůz je všude tolik, že je třeba naši povrchnost prolomit a emoce v tom pomáhají.
Nic se ale nesmí přehánět. Když potom dojde k případům, které nezapadají do barvotiskového světa, je výsledkem jen hořkost a výsměch. Dnes jsme v situaci, kdy hasíme požár. Až budou požárníci dělat náborovou kampaň, mohou si posloužit kýčem se ztepilými hrdiny a blonďatými ohnivzdornými ženami, ale neměli by se tvářit, že si můžeme beztrestně zahrávat s ohněm.
Uprchlická vlna je problém. Jak říká Sir Karl Popper, „život je řešení problémů“. Většina lidských problémů jsou technické problémy, emoce bychom do toho měli tahat jen tehdy, když je to nutné. Pokud je máme předem, máme je reflektovat a vědět, že je máme.
Ano, mentalita příchozích z arabského světa je často ovlivněna poměry kmenové společnosti, jsou zcela prosti znalostí evropské kultury, mají předsudky. Neumí se chovat vůči evropským ženám, protože ty jediné, které znají, viděli na obrazovce televize a nemusíme si dělat iluze, jaký obrázek to asi je. Najít střední cestu mezi pojímáním běženců jako trpících andělů na jedné straně a kozo**dů a potenciálních vrahů a znásilňovačů a svalnatých mladých mužů se značkovými mobily, kteří nechtějí pracovat a ještě nám vezmou práci na druhé straně je těžké. Už proto, že to dotyčný schytá z obou stran. Zarytý pravičák se tak o sobě dozví i to, že je neomarxista a někdo jen ustrašený je fašista.
Pořád se musíme vracet k tomu, že život je řešení problémů a že je budeme řešit vždycky nedokonale a následky si poneseme. Nesmíme ale zaměňovat příčiny a následky. Pokud si někdo myslí, že v Evropě žádný „cizí element“ nikdy nebude, tak se mýlí a je v zajetí iluzí. V iluzích žije i ten, kdo sní o plné integraci cizinců.
Je asi také třeba u některých věcí rozklíčovat v jejich významu. Když Angela Merkelová řekla „Wir schaffen das,“ řekla jen to, co měla. Od kancléřky snad nikdo nemůže očekávat, že v slzách vyhrkne, že tohle už je fakt konec a evropská civilizace zanikne, pokud nepostřílíme na hranicích dost mužů, žen a dětí. K tomu je pak ale třeba po prvotním nadšení dodat, že to znamená krev, slzy a pot a v neposlední řadě peníze a ty dají i ti, kdo je dát nechtějí, protože tak to prostě při fungování států je.
Jako existuje sluníčkový kýč s otrhanými dětmi, existuje i pohromistický kýč se svým světem bomb a znásilněných bílých žen. Na fanatiky nemá cenu apelovat. Na ten zbytek, který chce užívat rozum, se ale rozumné argumenty s aspoň nějakým částečným výsledkem uplatnit dají.
Opustit ale musíme oba kýče, jinak se mineme s pravdou a námaha bude k ničemu a peníze utratíme zbytečně.
