V pátek sedmnáctého jsem v Národním divadle seděl mezi laureáty Ceny Paměti Národa, tedy těmi, kteří už CPN dostali, jelikož jsem tuhle cenu taky dostal, a vážím si jí mnohem víc, než kdybych byl vylosován úředníky ministerstva obrany na účastníka třetího odboje.

Před přenášeným vysíláním ČT je pokaždé od půl sedmé setkání dosud žijících laureátů s lidmi pořádajícího Post Bellum a se známými jmény intelektuálního, politického i kumštýřského života. A skoro všichni vědí, že když už mě přemluví, abych něco řekl, s momentálními situacemi se nemažu. Vloni i předloni jsem se vymluvil – jednou jsem byl na JIP v Motole, jednou těsně potom a nemohl jsem riskovat, že s nízkou hladinou imunity tam na mě někdo něco prskne.

Vymínil jsem si, že budu mluvit jako poslední, mám docela rád, když občas můžu reagovat na něco, co říkal ten či ta přede mnou. Tentokrát se na to všichni těšili (byť při pohledu na svůj obraz v zrcadle opravdu nevím proč), i když jsem s předstihem upozorňoval, že nejspíš budu mluvit tak, aby se obzvlášť někteří mí přátelé probrali ze svých poraženeckých nálad. Ať jsem za celých těch sedm či kolik let mluvil s kýmkoliv z laureátů a hlavně laureátek, pokaždé mě v nějaké chvíli upozornili, že nechápou, proč se někteří kolem nich tváří tak ublíženě, poraženecky, v nejlepším případě zklamaně jen proto, že všude kolem vládnou agresivní tlučhubové připomínající staré vzpomínky na vyšetřovatele StB, bachaře hrdé na to, že jsou v prvních šicích třídního boje či všelijaké soudruhy všech soudruhů futrály. A jimž se ti, co něco umí a mají něco v hlavách, srdcích i rukou, radši vyhýbají, aby pořád nemuseli něco dávat do čistírny.

Mám čisté svědomí: všechny jsem upozorňoval obzvlášť onoho sedmnáctého listopadu, že si nebudu brát ani servítky, ani sametové rukavice. A to jsem sám ještě nevěděl, že se pustím hlavně do těch, co mají na sebe vztek, že něco prohráli a litují se, a ne do vítězů, co si jsou jisti, že když na všechno kývnou těm, co se chystají vládnout, budou taky vládnout, i když o pět schodů níž.

Takže jsem nejdřív připomněl, jak jsem někdy na konci léta dostal ofrankovaný dopis, v němž mi nějací „Spravedliví“ oznamovali, že tenkrát před těmi sedmapadesáti lety, kdy nás velezrádce a špióny strana a vláda vypustila z kriminálů, nás měli spíš zabít.

Potom jsem se pokusil zveřejnit svůj recept proti sebelítosti. Každému z nás tenkrát dávali soudruzi velitelé tak zabrat, že jsme neustále měli stovky důvodů se litovat. Naštěstí na každém lágru byl někdo, kdo tam byl o pár měsíců či let před námi, a ti se nám smáli: „Až se zase začneš litovat, jaký že jsi chudák, najdi si nějaké co největší zrcadlo, postav se před něj a hleď na sebe a říkej: MNĚ MĚ JE LÍTO, MNĚ MĚ JE LÍTO tak dlouho, dokud si nebudeš k smíchu.“

Každý nám slíbil, že se nám to podaří. Dodal jsem, že to slibuju i já: 17. 11. 2017.

Ještě jsem to tam nahoře v Národním ve foyer galerie, či co to bylo, ani nedořekl, a kam jsem se podíval, všichni se smáli. I bez zrcadel! K tomu jsem ještě přidal jako bonus, že se na lágru dal přežit i dvacetistupňový mraz bez čehokoliv teplého i po několik hodin, když se čekalo, kdy ten, kdo utekl, byl lapen nebo zastřelen. Poradil mi to, si představte, jeden hrabě. Jeho třetí a poslední syn měl nedávno pohřeb. Hrabě Jiří Dohalský. Který mi v mých nejhorších chvílích byl zkušeným otcem, ač málokdo další byl tak málo uzpůsoben na tehdejší způsob otrokářství. Když si všiml, jak se jako naprostý bažant (jehož přivezli den předtím a neměl nejmenší možnost se pod košilí a kalhotami obalit alespoň kusy starých dek) tetelím hrůzou, že mě těch dvacet pod nulou už každou chvíli zdolá, a když se ke mně ze své řady (v níž ostatním dodával náladu vydržet citováním Švejka – ano – pan hrabě!) vydal a po pár krocích zjistil, že to jsem já, a proč, bacil mě rozevřenou dlaní do zad a řekl: „Narovnej se, blbče, nebo… Taky ale uvnitř… Jiříku…“ Pak ještě dodal, že v tomhle areálu třídní nenávisti nesmím myslet na maminčin štrůdl (na který se pamatoval i on), ale že s tím narovnáním to stání na nástupišti určitě přežiju a pak si spolu dáme horký čaj…

Původně jsem FORU 24 slíbil, že napíšu prezidentskou glosu, ale nenapíšu, i když znám cenu splněného slibu. I toho nesplněného. Ale – naštěstí pro mě – jsem kavárenský povaleč, který žádnou prezidentskou glosu psát nemusí. Dokonce bych dodal, že ani nesmí. Když pan prezident taky řekl, že když něco může, neznamená to, že musí.

I proto jsem se tam v Národním divadle radši vrátil ke zkušenostem, které nás donutil nabýt komunistický režim a které jsem jako vlastně ještě kluk dychtivě lapal od zkušených. Například když nastala chvíle, že alespoň na ty, co měli cosi jako partu, padla deprese, a všichni dobře věděli, že pár těch, co se těm svým depresím neubránili, si někde v šachtě schovali trochu střeliva a pár centimetrů zápalné šňůry… a tak. A že je tudíž mnohem veselejší všechny kolem sebe upozornit, že je nejvyšší čas vymyslet vzorec na záchranu lidstva, jelikož jejich ksichty už byly připraveny se veselit. A ne myslet na blbosti.

Po oznámení výsledků voleb se mě dost kamarádů jakoby s nadsázkou ptalo, jestli tentokrát budu emigrovat i já, a když jsem se zeptal proč, už za nejbližším rohem si na mou počest ťukali do čel a s politováním v obličejích pomysleli, že už i mě dostihlo mé stáří.

Někteří byli i před těmi pár dny překvapení mou radostí z toho, že za uplynulých dvacet osm let v téhle naší malé zemičce komunisti ještě nikdy nedostali veřejně tolik na frak jako v těchhle volbách. Vlastně si toho nevšimli, soustředěni na hrůzu, která je čeká od šéfa Babiše a jeho prokuristů. To jsem tam ve foyer už neřekl, možná i proto, že jsem si mnohokrát všiml, že on šéfuje svou firmu podobně, jako před lety měli zorganizovanou svou církev Svědkové Jehovovi – s jedním jsem byl v padesátých letech ve vyšetřovací vazbě a dozvěděl se od něj, že jejich světový šéf má titul generální ředitel a šéfové jednotlivých zemí jsou ředitelé. Tady u nás že on je ředitel celého Československa a příští ředitel bude Slovák, a že všechno ostatní názvosloví je opravdu totožné s názvoslovím nejúspěšnějších firem – Fordem a Baťou počínaje. Jestli jsem se teď jehovistů dotkl, omlouvám se, oni už hodně let žádné ředitele ani prokuristy ani účetní nemají, ale tehdy jsem jen koukal. Abychom nezapomněli své znalosti a zároveň nám nerozuměli soudruzi, jsme se bavili francouzsky, proto přiznávám, že jsem některé informace mohl zkomolit. Ale líbily se mi. A český ředitel byl nadšený – možná si naše pohovory vysvětlil mou sympatií. Netušil, že jsem zrovna dostával na frak (to slovo si každý vysvětlete po svém) za své dvě tety, které byly jeptiškami. A před nimi za dědečka a za tátu (ač byl za války v Osvětimi) a za bratra, který byl odsouzen společně s Jiřím Muchou, synem slavného otce, za velezradu a špionství pro americké a britské zpravodajské agentury, například Reuter či United Press. Mělo to jedinou výhodu: že když přišla řada na mé prohřešky, byli soudruzi bijci už předchozími zásahy unaveni. A byli docela rádi, když jsem předstíral mdlobu.

Občas se pořád ještě stane, že se na mě obrátí nějaký adept novinařiny, který nemůže vědět, co jsem zač, a třeba se mě zeptá, jestli si myslím, že pana Babiše na Slovensku opravdu zavřou kvůli dokladům, které má v ruce tamější ústavní soud. A co tomu říkám. Takže mu docela s radostí povím, že každé ráno, do kterého se vzbudím, děkuju Pánubohu, že jsem se dočkal svobody a že všechno ostatní je až druhé. A podumejte nad tím, zda řeknete, že jsem šílenec.

Přes dvacet let (než si mě našly pozůstatky chorob, které jsem si v kriminálech pořídil) jsem chodil i jezdil za studenty a vyprávěl jsem jim veselé historky ze svého věznění, jimž se srdečně smáli, ale tušili (a já věděl), že jim hrůza té veselosti dojde. Tyhle děti už povyrostly a samy sepisují či kreslí či filmují příběhy bezpráví, kolem nichž i jejich otcové (jimž říkají Husákovy děti) chodí, aniž by si jich všimli. Zabrání do budování svých kariér či jiných důležitostí, za které by je třeba pochválil pan Babiš, či by jim pan prezident dal metál.

Snažil jsem se proto před těmi šesti či kolika dny tam nahoře taky říct, že ona léta třídní nenávisti mnohým ze srdcí i hlav vymazala například takovou obyčejnou pravdu, že je škoda každého dobrého slova, které se neřeklo, a škoda každého zlého slova, které se řeklo. A – jelikož ze všeho nejjednodušší je pravda, aspoň jedenkrát denně bychom (nejdřív jen pro sebe a pak stále veřejněji) ji měli rádi a beze studu říct.

Ví se o mně, že jsem od dětství skautem a skautský zákon i slib se stal součástí mé krve. Poptejte se po něm – budete žasnout. Možná ani nevíte, že je skautkou či skautem i váš potomek, tak se ho zeptejte. Taky byste se dozvěděli, že – například – MŮŽETE-LI UDĚLAT RADOST, MUSÍTE.

Někdy před devíti lety jsem byl jedním z desítek těch, které Česká televize požádala, aby svým spoluobčanům poslali nějaký vzkaz. Mně nabídli, abych se pokusil do současné doby obhájit skautský zákon a slib. Je to pořád ještě v archivu ČT, není to dlouhé a pusťte si to. Ne kvůli mně, ale proto, že ještě líp pochopíte, proč by bývalý prezident Klaus nikdy nemohl být skautem.

Z dneška k tomu jen dodávám, že současný prezident ještě míň. A že z toho mám radost, jakož i z toho, že každá skautka, každý skaut mají můj stokrát větší obdiv než ten neskaut, co nepotřebuje kampaně.