Dne 16. ledna 1969 se na Václavském  náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil student Filozofické fakulty Jan Palach. Byl to jeho protest proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy a snaha vzbudit občany z letargie.

Hořící student pak běžel od kašny pod Národním muzeem k Washingtonově ulici. Tam se ho pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku kabátem. S popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin v Legerově ulici. Před smrtí s ním byl na magnetofonový pásek natočen rozhovor, kde student mluví o motivech svého činu. Mluví o pasivitě lidí a požaduje generální stávku.

Zemřel 19. ledna 1969, tři dny po svém činu.

Jak uvádí zdroj české wikipedie, „v lednu 2009 bylo zveřejněno, že historici objevili dokument, podle kterého Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili budovu rozhlasu. Jan Palach svůj návrh odeslal 10 dnů před svou sebevraždou v dopisu adresovaném tehdejšímu studentskému vůdci Luboši Holečkovi. … Inspirací Palachovi bylo sebeupálení vietnamských buddhistických mnichů na protest proti perzekuci buddhistů v Jižním Vietnamu… O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřovatelka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek.“

Palachův čin je diskutován z mnoha hledisek. Jisté je, že se stal symbolickou postavou člověka, který se pokusil vyburcovat občany okupované země z pasivity. Pokud je pravdivá zpráva o tom, že jeho čin byl součástí většího záměru, jak vzbudit veřejnost, třeba právě obsazením rozhlasu, padal by argument, že šlo o pouze pasivní čin, který neměl velký význam. Pražský arcibiskup Josef Beran, který žil v exilu v Římě, tehdy, sám už velmi nemocen a čtvrt roku před svou smrtí, ve Vatikánském rozhlase mluví o tom, že Palachův čin sice schválit nemůže, ale klaní se před jeho hrdinstvím a hrdinstvím dalších takových lidí.

Jisté je, že tehdejší tragédii okupace dodal Palach svým činem osobní rozměr, který předčí nekonečným způsobem kolaborantskou pasivitu mocenské elity, která se nakonec nebyla schopna postavit na stranu národa, který tehdejší představitele přes velké výhrady většinově podporoval.