V poslední době se hodně diskutuje o svérázné interpretaci období komunismu historičkou Muriel Blaive. Ta například tvrdí, že lidé v 50. letech necítili potřebu proti režimu vystoupit, protože hospodářská situace nebyla tak špatná. Zcela ignoruje skutečnost, že tehdy panoval teror a lidé byli zavíráni jen za svůj třídní původ. Teror zastrašil potenciální odpůrce režimu a odradil je od jakéhokoliv odporu. V rozhovoru pro Právo Blaive tvrdí, že největší chybou komunistického režimu bylo uzavření hranic. Tato věta svědčí o naprostém nepochopení toho, co bylo podstatou tohoto režimu. Autorka by také měla dodat, že chybou bylo střílet na hranicích do lidí a nechat je trhat psy na kusy. Stejně by mohla tvrdit, že chybou režimu bylo zavedení cenzury. Proč ji komunisté zavedli, když měli podporu tak velké části obyvatel? Čeho se báli? Z toho logicky vyplývá , že chybou režimu byl též zákaz svobody projevu, zákaz politických stran, zákaz svobodného shromažďování, zrušení svobodných voleb a zřízení politické policie. To vše bylo přece zbytečné, když režim měl tak velkou podporu obyvatel. KSČ byla pátou kolonou ruské bolševické koloniální říše, byla od počátku kolaborantskou organizací se vším všudy.

Muriel Blavie se nám snaží namluvit, že tyto totalitní způsoby vládnutí nejsou komunistickému režimu vlastní, že jsou to jen vady na kráse jinak skvělého komunistického režimu. Ve skutečnosti vyplývala všechna represivní opatření ze samé podstaty totalitního režimu a nebyla v žádné komunistické zemi zrušena až do konečného pádu komunismu. To, že v zemi zavedou krutý stalinistický teror, jakmile se dostanou k moci, věděli komunisté dávno před rokem 1948, jen to veřejnosti a také řadovým členům do poslední chvíle tajili.

Václav Havel v eseji z roku 1987 píše, že totalitní podstata je komunistickému režimu vlastní od prvopočátku do současnosti, bez ohledu na to, zda byl v určitém období snesitelnější nebo méně snesitelný. Podle amerického historika Martina Malii slovo totalitní neznamená, že by režim vykonával naprostou nadvládu nad všemi částmi společnosti, ale že takové ambice vůbec má. Totalitní podle Martina Malii není společnost, ale stát. Používat jiné pojmy pro označení komunistické reality znamená hrubé překrucování skutečnosti.

Komunisté nevládli jen prostřednictvím vyvolávání strachu a donucováním, ale obratně využívali klamného manipulování, přesvědčování a také odměňování těch občanů, kteří jim byli ochotní oddaně sloužit. Nebylo málo Čechů, kteří se z toho či onoho důvodu stali stoupenci režimu. V úvodu k českému vydání knihy Svůdný klam třetí říše použil její autor Peter Reichel termín past totalitarismu. Do této pasti čeští komunisté, podobně jako v Německu nacisté, chytili velké množství lidí, i u nás měl režim své fanatické přívržence. Projevilo se to už ve volbách v roce 1946, kdy komunisté dostali na území dnešního Česka 43 % hlasů. V roce 1950 bylo na území dnešního Česka v KSČ 2,2 milionu členů, což představovalo 25 % obyvatel.

Co vedlo takové množství lidí ke vstupu do KSČ? Co je vedlo k tomu, že se byli ochotni vzdát se občanských svobod? Částečně to lze vysvětlit tím, že se mnozí z nich stali obětí obratné komunistické manipulace, částečně sehrály roli válečné prožitky a také obratná sociální demagogie, která zaznívala nejen od komunistů, ale také od sociálních demokratů. Tím hlavním lákadlem bylo kouzelné slovíčko socialismus. Došlo také k velkému selhání nekomunistických politických i intelektuálních elit, které nebyly schopny a ani ochotny vzdorovat stálému tlaku komunistů. Jasnozřivý český novinář K. H. Borovský v roce 1850 považoval za největší problém českého národa přetrvávající poddanskou mentalitu, a to i u české inteligence. Stačí pozorovat chování několika čelných politiků ANO, aby člověk nabyl dojmu, že se od té doby zase tak mnoho nezměnilo.

Místo toho, abychom zkoumali, v čem byly příčiny úspěchu klamné komunistické propagandy a manipulace, chce Muriel Blaivé zkoumat světlé stránky života lidí v totalitním režimu a na základě toho se pokouší dokázat, že režim vůbec totalitní nebyl a poskytoval mnoha lidem skvělé možnosti k životu. Odpověď na otázku, kde se u nás vzala Muriel Blaive, je snadná. Stvořili ji sociálně demokratičtí senátoři, kteří dosadili do rady Ústavu pro studium totalitních režimů salonní levičáky, kteří se hned dali do práce, aby ÚSTR přetvořili k obrazu svému. To se jim dokonale povedlo a přizvali tam francouzskou historičku Murieal Blaive, která náš život v komunistickém režimu vidí prizmatem ideologického jednostranného chápání tehdejší politické reality. Podle této její svérázné interpretace byli Češi s životem v komunistickém režimu většinou spokojení, a to svědčí o tom, že režim nemohl být tak špatný, jak to líčí zrádná pravice. Co lepšího, než takovou interpretaci období komunismu, si mohli čeští komunisté přát. Proto se také francouzské historičky zastal místopředseda KSČM Josef Skála. Není jistě náhoda, že sociální demokraté přibližně ve stejné době, kdy probíhala „politická reorganizace“ ÚSTR, uzavřeli na krajích koalice s komunisty. Velmi se v tomto směru angažoval i současný volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek.

Co říci závěrem? Člověk si zvykne i na život ve vězení, když mu nic jiného nezbývá, ale to, že někteří vězni jsou v tomto vězení relativně spokojeni a naučili v něm žít, ještě neznamená, že toto vězení samo o sobě je něco skvělého, jak se nám nám Muriel Blaive a někteří její kolegové z ÚSTR pokoušejí namluvit. Ti by, jak se zdá, rádi přejmenovali tuto instituci na Ústav pro zkoumání skvělých stránek komunistického režimu.