U příležitosti třicátého výročí od listopadu 1989 zažíváme velký slavící týden. I když tušíme, že to tehdy bylo spíše poklidné předání moci než nějaká velká revoluce, které se u nás něžně říká sametová. V těchto dnech jsme nezřídka svědky dojímání se nad tehdejším hrdinstvím. Nechybí ani spektakulární gesta nad dnes nejfrekventovanějším slovem svoboda. Je to pochopitelné a dělo se tak před pár dny i v sousedních zemích, v nichž padl komunistický režim o něco dříve než u nás. Těch třicet let odstupu od roku 1989 by však mělo být i časem pro kritickou analýzu uplynulého období a pro realistický pohled na současnost.

A tady už ten hurá optimismus nemůže být tak oslnivý a přesvědčivý. Českou společnost nyní kormidluje poněkud bizarní tandem v osobách prezidenta a předsedy vlády. Těžko představitelný model v atmosféře opojení ve druhé polovině listopadu 89 a týdnech následujících. Boj za hodnoty svobody, liberální demokracie a právního státu směnila nadpoloviční většina voličů za kult konzumu a mravní relativizaci. Jinak by nemohla vládnout koalice ve složení politické divize Agrofertu, s podporou komunistů a okamurovců, za nedůstojné účasti dožívající ČSSD.

Iluze o nás samotných berou za své. Stačí se podívat na zjevnou oligarchizaci země, kterou jsme většinově přijali téměř bez povšimnutí. Opouštíme západoevropské standardy, k nimž jsme se v mnohém fakticky ani nepřiblížili (spíše jen verbálně). O to více jsou západoevropské země terčem kritiky těch, kteří čile kooperují s východními říšemi a sami sebe pasují do pozice normotvorných lídrů národa. Elitáři bojující proti domnělým elitám, a to s vydatnou podporou nejmocnějších oligarchů. Normalizační schémata ožívají, včetně základních pilířů tehdejší moci, kterými byly lež a strach. Nemnohé skutečné elity se chovají většinou plaše anebo nepochopitelně mlčí. A podstatné je to, že schází ty elity, které opustily svoji vlast v různých vlnách emigrace ve 20. století a ty, které násilné zvrácené režimy přímo zlikvidovaly, a i ty, které byly násilně zpacifikovány.  Schází tady i jejich potomci.

Démoni strachu mají různé podoby, včetně strachu z jinakosti, ale i z neudržitelnosti modelu žití v zadluženém blahobytu apod. Naděje nahrazuje přežívání a smiřování se s novými poměry. Dav přijal osvědčenou hru na chléb a hry podle hesla žít a užít. Komunikace se zúžila na klipové zkratky na sociálních sítích. Masová společnost nemá vlastní identitu. Čeká na povely autoritativního vůdce, náčelníka všech manipulátorů. Politiku nahradila bezhodnotová antipolitika a masové voličstvo přijalo většinově pozici dekorace v těchto spektáklech. I zcela zjevné pravdy jsou karikovány a ztrácejí pod nánosy marketingového ohlupování svoji relevanci. To směřování k firemnímu státu je očividné. Ideálem pro náčelníka a jeho kumpány by pak byli voliči na dálkové ovládání, o nichž píše Orwell v románu 1984.

V žádné sousední zemi nebylo komunistické znárodňování tak důkladné jako u nás po roce 1948. Na několik generací byly přetrhány přirozené vazby k osobnímu majetku, k půdě a k odpovědnosti vůči rodině i společnosti. Mnohé se po roce 1989 podařilo napravit, ale tu předchozí ztrátu si neseme stále. Jak dlouho bude trvat skutečná obroda duší národa je těžké odhadovat. Mocní jsou ještě mocnější a dobře vědí čím vším disponují, ekonomickou silou počínaje a vlastnictvím médií konče. Moc je vábivá a těžko si někdo od ní odvyká. Je to často až patologická závislost. Mít všechno a moci všechno. 

Kde se staly ty chyby, které nás dovedly až do těchto konců? Jedna z prvních a zásadních bylo to láskyplné heslo o tom, že nejsme jako oni. To se jim muselo líbit. Logicky se pak ti ONI promíchali s těmi MY, a pak už nebylo jasné kdo je kdo, kdo za kým stojí a kdo má jaké úmysly. Jako jediná země bývalého sovětského bloku máme svoji přeživší komunistickou stranu v parlamentu, kde hraje roli jazýčku na vahách. A co více, ona je symbolem rafinované kontinuity s minulým režimem. A tuto jen zcela mírně zahalenou kontinuitu můžeme sledovat v mnoha klíčových oblastech života společnosti, mimo jiné v justici a ve školství. V mnohem podstatnější míře než v tolik kritizovaném Polsku či Maďarsku. Poláci se do dekomunizace země pustili s vervou, ale hlavně jde o základ jejich politického boje. Politickým bojem je i maďarský nefalšovaný nacionalismus, jakkoli se nám nemusí líbit. Polské a maďarské příběhy nejsou identické. Ale jedno je spojuje – pořád je to politika. Strašit by nás mělo spíše Orbánovo bratříčkování s Ruskem a Čínou než polská vášeň. Polsko je právní stát, sice ve specifické situaci, ale funguje, včetně justice, v níž dochází ke konečné fázi dekomunizace.

A u nás? U nás jde již jen o konzumaci kořisti bez elementárního politického základu, bez hodnotového obsahu. Většinová lhostejnost, pohodlnost a typická česká hra na ano, ale…to vše nahrává těm, kteří se sice tváří tak, jako by se pro nás obětovali, ale ve skutečnosti námi pohrdají a zneužívají tohoto nastavení ve svůj prospěch. Pokud si tento stav nepojmenujeme a nebudeme schopni mu společně čelit, pak nám nebude pomoci, a k utahování dalších šroubů bude docházet ve velmi dohledné době. Připadá mi proto hloupé, když se občanská a politická opozice nedokáže dohodnout ani na nástupci Zemana či vyzyvateli Babiše. Oba pak s neskrývanou rozkoší pozorují, jak se ten vzdor vůči nim rozmělňuje a pozvolna rozpouští díky vlastním soubojům mezi sebou, často jen díky pitomé ješitnosti jedinců. Je neuvěřitelné, když bývalý politický vězeň, chartista a blízký spolupracovník Václava Havla prohlásí s vážnou tváří, že ten Babiš nebyl tak velký estébák, ale jen malý práskač, a že by si dovedl jako prezidenta představit odboráře Středulu. To pak máte pocit, že asi žijeme na jiné planetě. A jiný občanský opozičník a zasloužilý sametový revolucionář prohlásí, že by ti kluci z Miliónu chvilek měli více poslouchat ty starší zkušené. Každá revoluce požírá své děti, nebylo tomu jinak ani u nás po sametovce, ale to ještě není důvod k tomu hrát až do skonání věků smutnou roli zapšklého a zneuznaného proroka. Navíc je to škoda a některé z nás to i mrzí.

Měli bychom se jako normální slušní lidé s rovnou páteří rychle spojit, protože ti neslušní se proti nám spolčili již dávno.  Ale důvodně se obávám, že toho nebudeme schopni a umeteme těm všehoschopným další cestu k ještě větší porci moci, podobně jako to učinily demokratické politické strany v čele s prezidentem Benešem po roce 1945. I tehdy, jako dnes, na tom měli zájem Rusové, nyní se k nim ještě přidaly čínské interesy. Dobře vědí, proč zrovna u nás. Ta kruciální otázka je pořád stejná – chceme být součástí Západu nebo Východu, a chceme žít v plnohodnotné demokracii anebo ve státě s autoritativním vedením? Na to bychom si měli v tomto slavícím týdnu odpovědět a přidat k tomu svoje osobní předsevzetí. To by byl důležitý výstup oslav třicátého výročí. Letná i další akce po celé republice jsou vhodnou příležitosti pro takovéto poselství.