NEKROLOG / Patří k osudu starého člověka, že se ve společnosti kolem něj geometrickou řadou množí počet lidí, které ani náhodou nechce potkat. A vzhledem k tomu, jak jejich počet roste, mu to není nic platné. Přitom rovněž geometrickou řadou roste počet těch, které by sice potkal hrozně rád, ale s jistotou ví, že se mu to už nikdy nepovede. Můj kamarád Karel Štindl se teď definitivně a neodvratně zařadil mezi ty druhé. Řekl bych, že na jedno z prvních míst.

To, co píšu, není nějaké historické pojednání, jen osobní vzpomínky na proud doby. Jejich první část bych zjednodušeně nazval „Od socialismu (nebo přesněji řečeno bolševismu) s lidskou tváří k lidské tváři bez socialismu“. Druhou to, čemu se oficiálně říkalo „normalizace“, k níž patří i Karlova aktivita v nezávislé skupině „Demokratická iniciativa“. A třetí to, co následovalo po převratu (tzv. „sametové revoluci“).

Mluvit o socialismu ve vztahu k tomu, co u nás bylo po komunistickém převratu, jsme se v minulosti snažili vyhnout. Mluvit jako o „socialismu“ o době, kdy jsme patřili k ruskému impériu, je nepřesné, socialismus patří k politice stejně jako konzervatismus či liberalismus. Socialismus je věcné pojmenování, nikoli prokletí  nebo chvála.

S Karlem jsem se setkal poprvé na konci „mého“ prvního ročníku Filosofické (vlastně tehdy „filologické“) fakulty Karlovy univerzity. Studenti byli o prázdninách využíváni jako námezdní pracovní síla, tentokrát už víceméně dobrovolně. Karel právě dokončil druhý ročník. A sešli jsme se na takové pracovní „brigádě“, kde Karel dělal jakýsi prvek studentské samosprávy. Pro mne byla tato forma samosprávy novum a brána do svobody. Ze střední školy jsem dosud znal jen „chmelové brigády“, které mi vždycky připomínaly jakýsi dětský koncentrák: a teď najednou pracovní doba osmihodinová, neděle volné. A mimochodem dost příležitostí ke komunikaci na téma politika. I tím se nám samo sebou a nechtěně otevřel tak říkajíc život, jak ho vedou dospělí.

Karel na fakultě studoval obory polština a ruština, já se věnoval bohemistice a germanistice. Můj druhý obor znamenal mimo jiné i otevřenou cestu do světa aspoň v tom smyslu, že se mi během krátké doby stal jazykově zcela přístupným prostor svobodného Německa. Byla to sice malá, ale důležitá díra do železné opony. Od té doby mám mimo jiné ke svobodnému Německu a vůbec k Němcům jiný přístup než mnoho lidí u nás.

Socialismus s lidskou tváří versus lidská tvář bez socialismu

Svět dospělých, který se pro nás otevřel, byl zatím víceméně virtuální. Naši učitelé měli většinou sice dobrou vůli, ale většinou byli omezeni v ideologii i ve vědomostech. Ale i dobrá vůle byla leckdy k něčemu dobrá. Stačila jako jeden ze spouštěčů k tomu, aby člověk mohl absolvovat cestu od „socialismu s lidskou tváří“ k „lidské tváři bez socialismu“ (přesněji řečeno bez bolševismu, socialismus k tomu zneužití přišel jako slepý k houslím). Otevřela se nám cesta k emancipaci, museli jsme ji absolvovat z větší části svépomocí a nanejvýš hledat, kdo by nám při tom tu a tam trochu pomohl (tehdejší filosofická fakulta se k tomu nehodila, měla v rámci režimu sloužit pravému opaku). Cesta k emancipaci probíhala improvizovaně, důležité byly např. i hospodské diskuse. Občas docházelo k nezamýšleným konfliktům, jednou nás kvůli tomu vyhodili z jakési malostranské knajpy, přeli jsme se moc nahlas a hospodský na nás nakonec zařval silným hlasem: „Pánové, o politice se mi tu nikdo bavit nebude!“ (Jistě, byl by z toho mohl mít malér i on.) Naštěstí byla druhá polovina padesátých let, režim se nejprve pomalounku, pak čím dál tím rychleji rozkládal, což znamenalo taky uvolňoval. Nakonec, shodou okolností poté, co jsme dostudovali, přišly i „oficiální“, veřejné možnosti: v rámci toho se stařešinové ze Svazu československých spisovatelů rozhodli poskytnout mládežnickému literárnímu potěru jakousi učednickou platformu v podobě „časopisu pro mladé“ (rozuměj mladé  lidi, ideoví dozorci nás brali tak trochu jako opice). Naši bývalí kolegové z filosofické fakulty se v akci angažovali a hledali spolupracovníky a oslovili mimo jiné i neformální studentský kroužek, k němuž jsme patřili Karel a já.  

My měli jen jakousi velmi hrubou představu, jak by měl nový časopis vypadat. Dále jsme tušili, že je třeba se posunout od „socialismu s lidskou tváří“ k „lidské tváři bez socialismu“ (tedy přesněji řečeno bez bolševismu). Takové negativní vysvětlení (když člověk pořádně neví, jak se to dělá), ovšem není k ničemu. Proto jsme oslovili pár starších, zkušenějších a vzdělanějších kolegů, kteří se už kolem časopisu (měl hezký a symbolický název Tvář) ochomýtali: byli to filosofové Jiří Němec, Ladislav Hejdánek a především historik Emanuel Mandler. Zvlášť důležitou roli hrál v Tváři Mandler, který měl poměrně jasnou představu, jak by měl vypadat časopis, který bude představovat otevření od socialismu (rozuměj bolševismu) s lidskou tváří k prostě a jednoduše lidské tváři.

Začali jsme to vše dělat za pochodu. Velmi záhy se ukázalo, že s naší verzí metamorfózy světa, v němž žijeme, z bolševismu s lidskou tváří v pouhou lidskou tvář, nebyli plně srozuměni ani naši bývalí kolegové z fakulty, kteří si právě budovali hnízdečko ve svazu spisovatelů, ani papaláši ze spisovatelského svazu, nad nimiž mávali knutou dozorci z vedení KSČ. Přesto se nám podařilo přes rok vydávat časopis tak, jak jsme si ho představovali. Pak nás rozehnali a časopis zanikl. Přitom naši bývalí kolegové z fakulty dostali za odměnu vlastní, jiný (jmenoval se Sešity pro mladou literaturu). Jenže rozklad režimu pokročil natolik, že nám jednotlivě  nezakázali publikovat. Mohli jsme (každý věděl, že jde o krátkou dobu existující a pak zakázanou Tvář) veřejně vystupovat, redigovat a vydat sborníky a konat ve veřejném prostoru veřejné diskuse. Zároveň jsme vnesli neklid do řad zastánců „socialismu“ (rozuměj bolševismu) s lidskou tváří. Mezi nimi byla i řada lidí, kteří to s polidštěním bolševismu mysleli zcela upřímně, jen nezvážili, že to bohužel nejde.

My už na počátku „naší“ Tváře přistoupili potichu na to, že oborem časopisu je umění a literatura (ani náhodou jsme však nepřistoupili na to, že jinak je všechno v pořádku). Po zákazu Tváře jsme za pomoci českých umělců domácího i zahraničního věhlasu zorganizovali protestní petici (podepsali ji mimo jiné slavní čeští filmaři včetně Miloše  Formana nebo budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert). Podařilo se nám sehnat spontánní podporu slovenských spisovatelů (na Slovensku nám umožnili i publikovat, Slovensko tehdy bylo svět sám pro sebe, už zrála federalizace ČSSR). Velmi významná na Tváři i na organizování protestů byla účast Václava Havla, který byl už autorem světového formátu a na vytváření Tváře, stejně jako na organizaci protestních akcí, se jako člen redakční rady aktivně podílel. „Akce Tvář“ tak získala veřejnou publicitu (omezenou, jistě, tenkrát ještě existovala zcela přísná a funkční „předběžná cenzura“). Ale byla tu aspoň jakási pravidla a o tom, co se děje, mluvil leckdo. Nadto tři roky po zákazu Tváře vyvrcholily konflikty ve svazu spisovatelů a nakonec i na „stranické“ úrovni mezi českými a slovenskými komunisty. Propuklo „pražské jaro“ 1968 a v rámci té proměny se začalo mimo jiné měnit vedení svazu spisovatelů. Obrozené vedení si s případem Tváře nevědělo rady a nezbylo mu než časopis Tvář znovu obnovit. V tom rámci bylo obnoveno i složení redakční rady, kde se ocitl i Karel Štindl. Redakce začala pracovat a připravovala první číslo. V situaci, kdy se cenzura více méně sama od sebe zhroutila, bylo zjevné, že témata, jimiž se bude Tvář zbývat, se neomezí jen na literaturu a umění.

Do toho společenského ruchu najely 21. srpna 1968 čerstvým tempem ruské tanky.

Experiment „socialismus s lidskou tváří“ se na rovině údajných ideových zločinů proti ruskému impériu velmi rychle dostal na stejnou rovinu jako „lidská tvář bez socialismu“. Demontáž „socialismu s lidskou tváří“ však  trvala nějakou dobu a Tvář v té době za plné účasti Karla Štindla dokázala vydat řadu čísel (to poslední existuje už jen ve stránkových korekturách, tj. neocitlo se v trafikách, ale zachovalo se). Musí se to však brát vážně a přesně pojmenovat.

Karel se podílel zejména na popisu „fenoménu Rusko“. Rusko a ruská kultura byly jeho obor a obor to byl velmi zajímavý a pro náš budoucí vývoj klíčový. Rozvinout všechno do detailů nemohl, tanky byly velmi rychlé.

Václav Havel dokončil svou publikační činnost ve Tváři moc hezkým zevrubným článkem o nemístném optimismu Milana Kundery. Během postupné likvidace „socialismu s lidskou tváří“ a proměny pokusu o polidštění bolševismu v „socialismus bez lidské tváře“ se proměnila i tvář světa, v němž jsme žili. Procesu se říkalo „normalizace“. Tedy tak tomu říkali vítězové na rudých tancích. Pro ně to „normalizace“ opravdu byla. Pro nás, mládež, které se pokoušeli namluvit, že jde o nastolení skutečného „socialismu“ obohaceného o lidskou tvář, to byl zcela nový zážitek. Ukázalo se, že jsme dosud žili v jakémsi kulturním teráriu. A teď poznáme, zač je toho loket a v čem žijeme doopravdy. S obohacením bolševismu o „lidskou tvář“ to tedy tentokrát zrovna nevyšlo, ale zkušenost („o co tedy vlastně jde“) to byla neocenitelná.

(pokračování)