NEKROLOG / „Socialismus s lidskou tváří“ se bohužel po ruském nájezdu (úředně se mluvilo o „sovětské armádě“, resp. „jednotkách Varšavské smlouvy) zhroutil velmi rychle. Zpočátku ještě ve veřejnosti zněla zvučná hesla jako „z této cesty živi nesejdeme“. Těch, co to brali vážně, bylo čím dál tím méně. A čím dál tím více bylo těch, kteří se často v životě už podruhé horempádem přizpůsobili socialismu (rozuměj bolševismu) bez lidské tváře.
Řada lidí se pokoušela skrýt v troskách kulturních institucí. Ale i tam si držitelé rudých tanků či jejich přisluhovači dělali pořádek čím dál tím rychleji a energičtěji. Nakonec ty tanky ani nemusili nasadit do boje, zůstaly většinou jako tichá hrozba v záloze. Část lidí z Tváře (včetně Karla a mne) se rozhodla, že odejde do nepopsaných pustin mimo kulturu a ideologii. Karel k nim patřil, dělal původně asistenta na katedře rusistiky Filosofické fakulty KU a bylo čím dál tím víc zjevné, že co nevidět vyletí. Jednou z možností úkrytu bylo drobné podnikání v předměstských „komunálech“.
Dostali jsme tip, že je tam možné založit a provozovat výrobu dětských hraček a přežít nejhorší, aniž bychom se přitom museli tak či onak zkurvit. Netušili jsme ale, že se z polosvěta aspoň částečně civilizovaného řítíme do končin ovládaných dosti intenzivně sociální vrstvou, kterou jsme si tehdy pracovně nazvali „buranokracie“. Úsilím těch lidí bylo co nejvíc si nahrabat. My jsme si chtěli vytvořit jakési zázemí pro budoucí činnost v normálnějším světě a v oboru, který by mám byl bližší.
Představy jsme měli i v časovém horizontu poněkud nereálné: buranokrati, na nichž jsme chtě nechtě záviseli, si za našimi skutečnými cíli nedokázali představit nic jiného než důkladnou zlodějnu (představa podnikání s idealistickým zázemím pro ně nebyla představitelná jinak než jako zástěrka pro pseudopodnikání, a přitom riskantní, s nechtěnou vyhlídkou na kriminál). Taky jsme si nedovedli představit, že „normalizace“ vydrží celých dvacet let a že si to všechno vyžádá mimo jiné spoustu malicherné a nezvyklé práce. Po necelých čtyřech letech jsme proto experiment zabalili. (Ti, co „podnikání“ jako zdroj obživy po nás převzali, s ním jako se zdrojem živobytí vydrželi až do sametové revoluce. S tím, že idealistický náboj museli nechat stranou.)
Náš druhý pokus byl už realističtější. Atraktivním oborem se pro nás stala „výpočetní technika“. Prosazovala se ve společnosti jako zdroj obživy a podnikání čím dál tím víc. Obsluha počítačů, pokud jde o programování, nebyla až tak náročná. Američané dokončili vývoj počítačů třetí generace a v „táboru míru a socialismu“ (rozuměj v ruském bolševickém impériu) je více či méně nestoudně kopírovali. Šlo to ztuha, ale ještě na konci šedesátých let dokázalo u nás pár bohatých státních (jiné tu nebyly) podniků nakoupit přímo americké originály (já u jednoho z nich pracoval). Na rozdíl od jejich bolševických napodobenin, které fungovaly s větší či menší měrou štěstí, byly ty „západní“ jen nepatrně poruchové. Předtím ovšem bylo nutné se práci s těmi počítači naučit. Nejjednodušší bylo nechat se zaměstnat v kompetentní státní instituci, která měla komický název „Kancelářské stroje“.
Bylo tam spousta volných míst, bohužel jen pro instruktory. Měli jsme z minulosti pár známých s kontakty v tomto oboru, ti nám pomohli, abychom se s lehkým předstihem aspoň základy před našimi budoucími žáky naučili sami. Stali jsme se tedy napřed učiteli, a jakmile jsme zvládli aspoň základy programování, sehnali jsme si relativně slušná místa ve podnicích v Praze a v okolí, kde se programování neučilo, nýbrž provozovalo. Tím jsme zároveň unikli z míst, kde řádila buranokracie předměstského pseudopodnikání, do světa vysokoškolsky a středoškolsky vyškolených techniků a techniček. Nadto například mně nová práce sama o sobě nepřipadala nezajímavá, a tak jsem ji skoro patnáct let dělal docela rád. Navíc lidé pohybující se na této rovině společnosti měli ve svých zájmech poněkud blíž k politice a přátel odporného režimu mezi nimi bylo minimum. A tak jsme postupně získali řadu nových známých, které jsme mohli oslovit v tom, o co šlo i nám v první řadě.
Protože někteří z našeho malého „tvářistického“ okruhu (přesněji řečeno býv. šéfredaktor Tváře Jan Nedvěd a já) jsme během tohoto „studia programování“ ve volném čase podepsali Chartu 77, stali jme se objekty bádání a zkoumání Státní bezpečnosti. Tam, kde jsme pracovali, však nakonec nevedlo k následkům, kterým se v bolševickém žargonu říkalo „nedozírné“. Byli jsme vystaveni různým buzeracím, ale až na vyhazovy nedošlo. Karel (a taky magnus parens našeho uskupení Emanuel Mandler) Chartu z dobrých a zásadních důvodů nepodepsali, považovali ji za politicky problematickou: a jakékoli represi se přirozeně vyhnuli. Musím říci, že jsem jim posléze v lecčems dal za pravdu. (Přitom odvolat podpis na Chartě bylo ovšem v dané situaci jednak z morálního hlediska nepřípustné a ostudné a jednak taky zbytečné: nic víc než ostudu tím člověk nezískal.
Tak jsme si vytvořili „v každodenním světě“ jakési zázemí i pro činnost bližší tomu, co jsme dělali dříve, před „normalizací“. V letech 1979 –1987 to obnášelo pořádání diskusních večerů po soukromých bytech (účast bývala cca 15 – 25 lidí). Na základě těchto poloveřejných diskusí (zajímavé je, že nás estébáci nikdy „nevybrali“) vznikaly pak průběžně „ineditní“ sborníky ve strojopisu. Počet výtisků byl pokaždé cca 20 exemplářů. Příspěvky jsme tam zveřejňovali pod pseudonymy. Sborníky kolovaly mezi spoustou známých, také v okruhu Charty 77. Tu a tam nějaký skončil v rukou StB, žádné viditelné důsledky to nemělo. Témata byla např. zrod české demokracie v 19. a 20. století, problém Rusko a kořeny stalinismu, politické vyhlídky české společnosti do budoucna a konečně: jak by asi měl vypadat politický program pro tuto budoucí dobu, v niž jsme věřili. Karel jako autor (odborník na Rusko) i organizátor byl důležitý. Mezi účastníky diskusí a autory článků ve sbornících byli mj. i lidé z okruhu Václava Klause (Tomáš Ježek, Jan Stráský) nebo Petra Pitharta (Petr Příhoda). Výbor z těchto sborníků byl pak v roce 1993 publikován v nakladatelství Maxdorf, odbornou redakci provedl historik Miroslav Vaněk, jmenuje se Hledání naděje a předpokládám, že ve větších veřejných knihovnách se dá sehnat.
Tím se zároveň vytvářel jako zázemí této i budoucí činnosti jakýsi kolektiv, který udržoval víceméně pravidelný kontakt. StB nás neotravovala, nebyla to pro ni asi prvoplánová věc.
Naše aktivita z let 1978 až 1989 a Karlova spoluúčast jsou tedy zdokumentovány a dokumentace je v knihovnách dostupná.
Pozvolný politický rozklad v Rusku zejména po nástupu Michaila Gorbačova (ten člověk to nejspíš myslil dobře, jen se mu to nepovedlo) se nutně promítl i do politické situace u nás. Naše diskuse o politickém programu pro nadcházející dobu navíc nutně vedla k tomu, aby se naše diskuse přelila ve větší politizaci toho, co jsme dělali, a hlavně v potřebu užší komunikace s jinými politickými skupinami, zejména s Chartou 77, kde jsme znali spoustu lidí. Protože na jejich straně existoval rovněž zájem komunikovat, shodli jsme se nakonec s řadou významných představitelů disentu v čele s Václavem Havlem na společném dopise všem poslankyním a poslancům federálního shromáždění s výzvou k zahájení demokratizace veřejného a politického života. Dopis obsahoval základní požadavky toho, co je třeba v dohledné době ve společnosti měnit. Podepsalo to dohromady 50 lidí, řada z nich byla pro StB známa jako „sledované elementy“. Shodnout se na textaci listu nebyl žádný problém. A vyšlo to hned také „na Západě“ (tomuto druhu publikace jsme se dříve vyhýbali; tempora mutantur.).
Dopis byl adresován všem poslankyním a poslancům. Známky života projevil z nich jen jeden papaláš, který nám stručně písemně sdělil, že náš dopis obdržel. To byl tenkrát v těchto vrstvách nejvyšší signál odvahy a vstřícnosti.
Otevřená zůstala jediná věc: naši noví partneři z Charty 77 usilovali o to, aby se vytvořilo nějaké jednotné uskupení pod jejich dominancí; my bychom si byli rádi zachovali určitou autonomii (obojí snaha je přirozená). Proto jsme se od 19. ledna 1988 veřejně prezentovali i samostatně jako občanské uskupení Demokratická iniciativa.
Od té doby se v našem denním režimu leccos změnilo. Především velmi radikálně vzrostl zájem StB o naše aktivity: od výslechů přes „vybírání“ schůzek aktivistů DI až po předběžná zadržení na policejních „cépézetkách“ na dvakrát 48 hodin. Bylo to dosti otravné. Hlavně nebylo možné předem předpokládat, kdy to přijde. Přibylo také práce: až do počátku roku 1987 jsme byli jen jakýsi neformální přátelský klub. Teď jsme potřebovali jakousi organizaci a stoupence po republice (taky na Slovensku, tam jsme předtím moc neuspěli). Začali jsme taky komunikovat se zahraničním vysíláním v českém jazyce ze „svobodného světa“ (vysílačky Hlasu Ameriky, České vysílání BBC a zejména Svobodná Evropa, kterou od ledna 1989 nerušili, a nadto i dříve rušení stoprocentně fungovalo jen v Praze a větších městech).
Rovněž bylo nutné nějak neformálně určit, kdo vlastně má Demokratickou iniciativu reprezentovat. Funkci předsedy vykonával Emanuel Mandler, jeho zástupcem byl Karel Štindl. Toto rozdělení trvalo i po zhroucení bolševismu, kdy byla Demokratická iniciativa formálně legalizována, Mandlera a mne kooptovali do Federálního shromáždění ČSSR a Karla do České národní rady. Karel měl v ČNR formálně důležitější pozici (předseda výboru ČNR pro zahraniční styky, nevím, zda název cituji přesně) a snadněji ji uplatňoval.
To tedy byla naše startovní pozice v roce 0 obnovené české (vlastně ještě československé) svobody.
x x x
Symbolická vstupní brána Demokratické iniciativy na veřejnost a do svobody byla poměrně šťastná. 11. listopadu 1989, tedy těsně před sedmnáctým listopadem, jsme se coby už Československá demokratická iniciativa formálně prohlásili za „nezávislou politickou stranu“ a požádali jsme Ministerstvo vnitra ČSSR o registraci. Odvolali jsme se přitom na mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jenž se formálně stal součástí právního řádu ČSSR. A dodali jsme naše programové a organizační zásady.
Následovaly dva měsíce tajemného mlčení, načež nám již Ministerstvo vnitra České republiky vydalo osvědčení, že jsme právnická osoba a můžeme vyvíjet politickou činnost na území ČR. Držet nás uměle v jakési ilegalitě ve chvíli, kdy předseda, místopředseda a tajemník strany byli vybaveni imunitou a celá republika naruby, už prostě nešlo.
Demokratická iniciativa se na jaře roku 1990 přejmenovala na Liberálně demokratickou stranu. Název je neutrální, bez ohledu na hlediska jako „levicovost“ nebo „pravicovost“, pouze s důrazem na demokratičnost a političnost a s distancí od „nepolitické politiky“, s níž přišli Charta 77 a Václav Havel. V lehce hysterické atmosféře prvních demokratických voleb se snáze uplatnily silácké a jednoznačnější programy „zprava“ i „zleva“, což je český problém dodnes. Pokus o sloučení LDS s ODS tehdy nevyšel. Zato se povedl pokus o rozpuštění LDS v ODA, který prosadila nová předsedkyně Viktorie Hradská, zvolená nejtěsnější většinou na sjezdu strany na podzim 1991. Dosavadní vedení strany (předseda Emanuel Mandler, místopředseda Štindl a já coby tajemník) na své funkce hned rezignovalo a nové vedení se zasadilo o vplynutí do Občanské demokratické aliance. Tím LDS fakticky vzala za své (ODA coby „havlovská pravice“ pak pár let živořila, zanikla a pokus o znovuoživení nemá zatím přesvědčivé výsledky).
Karel Štindl se pak angažoval v zahraniční politice. Vykonával funkci velvyslance ČR ve Varšavě a pak v Kyjevě (obojí odpovídalo jeho vysokoškolské kvalifikaci). A taky mi ještě na sklonku života pomohl při vzniku Klubu na obranu demokracie, který jsme s přáteli z někdejší Demokratické iniciativy založili po nástupu Babiše a Zemana k moci. Jsem mu za to velmi zavázán: myslím, že i takovéhle iniciativy mají dnes svůj význam. A že nám přitom Demokratická iniciativa byla užitečná.
A úplně nakonec: věnuji tyto řádky kromě Karla Štindla i památce mého zesnulého přítele Emanuela Mandlera, který stál u kolébky Tváře, Demokratické iniciativy a vlastně, i když bohužel jen symbolicky, i u kolébky Klubu na obranu demokracie.
(Podotýkám, že nejdůležitější dokumenty Demokratické iniciativy i rozhovory pořadatele sborníku, historika PhDr. Milana Otáhala, CSc., s politiky strany vyšly knižně už v lednu 1993 péčí Nadace Demokratické iniciativy pro kulturu a politiku pod názvem Čas Demokratické iniciativy.)