Protest s názvem Česká republika na 1. místě na Václavském náměstí (3. 9. 2022) FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
V sobotu 3. září se na Václavském náměstí v Praze uskutečnila protivládní demonstrace „Česká republika na 1. místě!“. Policie odhadla počet účastníků zhruba na 70 000. Akce, jejímž hlavním organizátorem byl covidový dezinformátor, islamofob a putinofil Ladislav Vrabel žijící v Srbsku, vyhlásila jako jednu z priorit negativní postoj k „ředění národa“ ukrajinskými uprchlíky.
Přes zjevně dominantní ultrapravicový charakter protestu se jej v hojném počtu zúčastnili i představitelé „levicové a internacionalistické“, v praxi tradičně promoskevské KSČ(M). Jedná se o učebnicový příklad mobilizace antidemokratických a antiliberálních sil napříč politickými orientacemi a ideologiemi, jak ji už dávno proruskému antisystémovému hnutí předepsal ideolog Alexandr Dugin.
Třetí Řím a „čtvrtá politická teorie“
Čtvrtá politická teorie je kniha ruského ultrapravicového ideologa Alexandra Dugina z roku 2009. Cílem autora bylo integrovat prvky fašismu a marxismu a nahradit liberální demokracii novým ideologickým konstruktem, přičemž centrem hlasatelů nové ideologie je samozřejmě Moskva jako Třetí Řím. Kniha se na pozadí dalších Duginových popularizačních textů stala oblíbenou četbou evropské krajní pravice. Ta ji v intencích autora chápe coby návod, jak pod praporem politicky instrumentalizované Heideggerovy „Ereignis“ a „etnosu“ spolknout přežívající pozůstatky antisystémového krajně levicového hnutí.
Duginovská demagogie tvrdí, že současný liberalismus má „totalitární“ charakter, takže je legitimní mobilizovat proti němu doslova vše antisystémové, co na politické scéně naleznete. Pozůstatky marxistické a fašistické vzpoury proti liberalismu je třeba shromáždit na základě programu odmítnutí postmoderny, postindustriální společnosti, liberálního myšlení a globalismu. Prvním krokem k ustavení čtvrté politické teorie se přitom má stát „globální rehabilitace tradice“. Rehabilitací tradice Dugin myslí v zásadě idealizaci středověku a návrat k němu „kvůli inspiraci“.
V rozhovoru pro server Katechon z ledna 2017 Dugin podrobně vysvětlil svůj ideál: „Je to tradiční společnost. Jedním z prvních, nejjednodušších kroků směrem ke Čtvrté politické teorii je globální rehabilitace Tradice, posvátného, religiózního, spojeného s kastou, pokud chcete hierarchického, a nikoliv rovnost, spravedlnost, nebo svoboda.“ Není těžké přijít na to, že „čtvrtá politická teorie“ představuje průhledný ideologický podvod a pouhou reinkarnaci teorie třetí, tedy fašismu.
Jako ultrapravičák se k přijetí Duginovy „novinky“ nemusíte vzdát téměř ničeho. Biologický rasismus nacistů odmítal ve prospěch rasismu kulturně pojatého („spirituálního“) už ideolog italské verze fašismu Julius Evola – a na něj úzce navázal zakladatel poválečného neonacismu Francis Parker Yockey. Tradiční biologické pojetí rasismu je tak na ultrapravici už více než sedmdesát let většinově neotázkou. Vše ostatní, v co kdy nějaký neofašista či neonacista věřil, nalezne v Duginově teorii jen lehce přebaleno. Krátce a stručně, vše své si tu může ponechat.
Ale podívejme se, co se při konvertování ke „čtvrté politické teorii“ požaduje od levičáků. Ti tradičně věřili v globální třídní solidaritu překračující národní hranice; avšak v Duginově bestselleru se dozvídají, že už nadále nejde o třídu, ale o „etnos“. Levice vždy bývala pokrokářská, nicméně teď má přejít k esoterickému tradicionalismu, který je až na výjimku z doby samotného svého vzniku (René Guénon) ultrapravicově orientovaný. A konečně radikalizovaná hesla Francouzské revoluce „Volnost, rovnost, bratrství“ typická pro levicovou tradici mají ustoupit autoritářskému uctívání hierarchie. Chcete-li se coby levičák přihlásit k Duginově teorii (například formou vzývání „konzervativního socialismu“), musíte nejprve sám sebe dokonale vyvlastnit od všech určujících levicových hodnot.
Nechci slevu zadarmo, soukmenovci!
Jestliže se levice tradičně považuje za reprezentanta námezdně pracujících a extrémní levice má pak sklon vystupovat jako jejich „skutečný“ zastánce v situaci „katastrofálního selhávání“ liberálně demokratických poměrů, můžete se zamyslet nad tím, co by asi tak námezdně pracující mohli získat příklonem k Duginově fantasmagorii.
Tam, kde hlavním subjektem nemá být „třída“, ale „etnos“, samozřejmě už nejde o to, aby se bojovalo například za rovné mzdy pro všechny zaměstnance vykonávající stejnou práci. Priorita etnického kritéria znamená vždy nějakou verzi „národního socialismu“, kde je zaměstnanec lépe situován jen a jen proto, že se hlásí k „původnímu obyvatelstvu“ daného území. Jako „geneticky čistý Maďar“ získá vždy mnohem lepší pracovní šanci, než řekněme maďarský Rom nebo uprchlík z Ukrajiny. Těm zůstane vyhrazena sféra prekérních a špatně placených džobů na okraji většinového trhu práce. A pokud budou žádat víc, pošleme je na to šup za hranice.
Jak ovšem chcete dokazovat groteskní orbánovskou fikci „geneticky čistého Maďara“? Soukmenovectví se v notoricky promíšeném středoevropském prostoru dokazuje tvrdými daty vždy mimořádně obtížně, takže si můžete časem vsadit kromě příslušných oděvních doplňků v národních barvách také na nějaké kulturní a jazykové extrémy plnící roli národovecké uniformy.
Dejme tomu, že maďarští soukmenovci usilující o privilegia v zaměstnání na základě etnického původu začnou postupně eliminovat vrstvu jazyka kořenící v kontaktu s jinými kulturami. Odstartují přirozeně europeismy a anglicismy, ale budou-li důslední, postupně nevyhnutelně dospějí také k výrazům jako „mezsárosz“ (řezník), „kovács“ (kovář), „molnár“ (mlynář) případně „karáczóny“ (Vánoce), „ablak“ (okno), „barány“ (beran), „dinnye“ (meloun), „ebéd“ (oběd), „ecet“ (ocet), „kamat“ (úrok), „kocsma“ (krčma), „lekvár“ (marmeláda) a dalším slovům, která kdysi kočovní Maďaři usazení zčistajasna uprostřed usedlého zemědělského obyvatelstva ve velkém přebrali od sousedních Slováků, Slovinců, Bulharů, Ukrajinců a dalších podezřelých, geneticky nečistých cizáků.
Jakmile se levice přestane starat o solidaritu napříč etnickými a národnostními hranicemi, na významu nabývá nikoliv signalizace faktu, že platíte odborové příspěvky a jste řádně zaměstnáni, ale právě nejrůznější fangličkaření typické pro „naše lidi“. Ti vždy a všude mají dostat přednost před cizáky jen a jen kvůli vrozené, geneticky čisté díře do zadku.
A proč by také ne. Vždyť Dugin výslovně uvádí, že musíme rehabilitovat kastovní i jiné hierarchické prvky středověké společnosti, které v Evropě už od pozdního středověku začala postupně odstraňovat tržní směna. Nemá tedy jít o to, aby lidé různě situovaní v hierarchii disponovali obdobnými právy, aby si v nějakém libovolném ohledu zůstali rovni.
Rovnost už není vnímána pozitivně. Požadavek rovnosti přece vůbec neumožňuje zahojit hluboké rány na sebevědomí a spokojenosti se sebou samým, které postiženým způsobuje resentiment. Naopak, k tomu potřebujete stav umožňující stát se „cyklistou“ – hrbit se před těmi nahoře a šlapat po těch pod vámi. Tak i ten nejpodřadnější „geneticky čistý Maďar“ se zvláštní školou bude mít vždycky pod sebou ještě nějakého toho Roma nebo vendégmunkáse (gastarbeitera), na nějž se může po libosti vytahovat a dokazovat si na něm fiktivní „nadřazenost“.
Dlouholetý spor liberální demokracie s autoritářskými systémy se tradičně týkal „formálních“ občanských a politických práv námezdně pracujících. Autoritáři vždy tvrdí, že sociální práva zaměstnanců dovedou jejich hierarchické mocenské struktury zajistit přímo, bez „okliky“ v podobě samostatného boje zaměstnanců na základě přiznaných občanských a politických práv. Historická zkušenost však dostatečně přesvědčivě ukázala, že jakmile se jednou vzdáte prvorozenství za mísu čočovice (občanských a politických práv za „zaručená“ sociální práva), do budoucna přijdete o obojí. Protože ve chvíli, kdy sociální práva budou odebrána, nebude už existovat žádný institucionalizovaný mechanismus, jímž byste se těchto práv znova domohli.
Ideologie upřednostňující „etnos“ a přiznávající poddaným práva v závislosti na míře jejich domorodosti je ovšem jen další variantou téhož. „Formální“ občanská a politická práva jsou v Orbánově Maďarsku omezena (politická soutěž byla systematicky podvázána, už si nemůžete ve férových volbách vybrat jinou politickou reprezentaci), výměnou dostáváte možnost vytahovat se na nedomorodce a příslib sociálních práv distribuovaných na základě přiznané míry domorodosti. Jak tento patologický model společnosti postupně povede ekonomiku ke dnu, počet těch, jimž ještě zůstanou sociální práva, začne výrazně klesat i mezi „geneticky nejčistšími“ Maďary, kteří by ani za prase mangaliku nikdy neoznačili večeři slovem „vacsora“.
Chceme být opět poslušnou ruskou gubernií?
Na pražské demonstraci „Česká republika na 1. místě!“ šlo zřetelně na první pozici o zájmy Ruské federace v České republice. Její organizátoři se v době, kdy Kreml zkouší vydírat celou Evropu, vyslovují pro další zvyšování závislosti na ruském zemním plynu prostřednictvím dvojstranné dodavatelské smlouvy. Prosazují také vpuštění Rosatomu do tendru na dostavbu Dukovan.
Poté, co Moskva postojem k platným mezinárodním smlouvám znehodnotila klasickou neutralitu, dotlačila tradičně neutrální Finsko a Švédsko do NATO a debata o přehodnocení neutrality začala i v Irsku, organizátoři pražského protestu přicházejí s nesmyslným požadavkem neutralizace Česka. Dále požadují, aby se Česká republika přesně v intencích ruské politiky izolování jednotlivých zemí a následného dvoustranného „vyjednávání“ (čti vydírání) z pozice síly vyčlenila z mezinárodních institucí, které dnes podstatně zvětšují její vyjednávací sílu a možnosti.
Malá otevřená ekonomika založená na exportu má podle těch, kdo stojí za sobotním protestem, být osvobozena „od závislosti na zahraničních společnostech“. Navrhují tedy uprostřed bezprecedentní ekonomické krize opatření, která by tuto krizi ještě dále vyostřila a prohloubila, přinesla dodatečné negativní sociální dopady.
Ukrajincům chtějí proruští strůjci demonstrace znemožnit podávání žádosti o trvalý pobyt v Česku, protože „odlišné životní přístupy i jazyková bariéra jsou nebezpečnými prvky pro klidné soužití obou národů na území České republiky“. To vše mnoho let poté, co měkká xenofobie obou předchozích vlád během uprchlické krize výslovně upřednostňovala právě příjezd a zaměstnávání „slovanských Ukrajinců“ coby tzv. „kulturně blízkých“ osob. Často na výslovnou žádost českého průmyslu trpícího nedostatkem pracovních sil.
Požadavek na zachování národní měny v situaci, kdy je její inflační charakter druhým nejdůležitějším zdrojem ekonomické nestability hned po cenách energií a kdy stát, průmysl i veřejnost už zčásti spontánně přecházejí k platbám v mnohem stabilnějším euru, vyznívá téměř jako výsměch veškeré ekonomické racionalitě.
Když se Česká republika dostala do ekonomických potíží vinou zanedbané a podceňované závislosti na Rusku, přicházejí „vlastenci“ s návrhy, které by tuto závislost nejen zachovaly, ale ještě dále posílily. Tím by samozřejmě Moskva podstatně navýšila svůj vliv na českou ekonomiku i politiku a získala schopnost ještě více manipulovat ekonomickým prostředím v Česku. Recept vlastenců tedy připomíná oblíbený postup notorika: „Čím ses pokazil, tím se naprav.“
Jestliže země masivně doplácí na bezohledné zadlužování Babišovou vládou v lepších časech a autarkní měnovou politiku, kterou si evidentně sotva může dál dovolit, recept „vlastenců“ opět zní: „Nepomůže-li kladivo, vezmi si ještě větší kladivo.“
Obvinění, že vláda „našim lidem“ málo pomáhá a je nečinná, se tak ocitá v poněkud podivném světle. Kdybychom se ve věci zásobování zemním plynem a měnové politiky aktivně drželi „vlasteneckých“ doporučení, krize by záhy byla ještě mnohem a mnohem horší než dnes. Vyvinula by se podle univerzální zásady promoskevských exponentů na Západě: „Čím hůře, tím lépe.“
Nehodlám tu psát, že Fialova vláda je dokonalá, že v krizi vyvolané Putinem udělala, co mohla, nebo že se snad dokonce při řešení krize sama překonává. Takové tvrzení bych jednoduše neobhájil. Mnozí z těch, kdo sympatizují s protestujícími, by se mohli zbavit myšlení ochromujícího strachu z budoucnosti a uklidnit se, kdyby vláda předložila jasnou koncepci protikrizových opatření, na kterou dosud marně čekáme, a dokázala ji jasně komunikovat směrem k veřejnosti. Dopad rozvratného působení „vlastenecké scény“ by byl minimalizován a šance, že se příště nespokojenců sejde ještě více, by prudce klesly.
Rozhodně však nejsou namístě iluze, že by cokoliv z jmenovaného pohnulo organizátory protestů, kteří zřetelně, v řadě případů po mnoho let, působí ve službách cizí nepřátelské mocnosti.
Mgr. Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se angažoval v Amnesty International. Zabývá se zejména bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami.
