Nelibost a jisté rozladění vyvolalo u ministrů zahraničí evropských členů NATO oznámení, že se jejich summitu 5. a 6. dubna nezúčastní americký státní tajemník. Evropští matadoři se cítí trochu ublíženě, ale neměli by se divit. Pro USA i pro svět má daleko větší význam návštěva čínského prezidenta v USA 6.–7. dubna. Zvlášť když se M. Tillerson se svými evropskými protějšky viděl nedávno a když uvážíme bizarní reakce Evropanů na připomenutí jejich závazků vůči NATO. K těm nejpodivnějším počítám zdánlivě racionální tvrzení, že financování rozvojové pomoci je vlastně výdaj na obranu. Na obranu před čím, prosím pěkně? Snad před uprchlíky, které si máme spravedlivě rozdělovat?

V čínském ideologickém arzenálu má stále své místo Mao Ce-tungova teze o „lidové válce“. Neodstranilo ji ani Teng Siao-pchingovo modernizační úsilí, ani důraz na moderní technologie a snaha části generality prosadit jiný koncept války. Modernizace čínské armády po stránce technické i v oblasti strategického a taktického uvažování nemění nic na výchozím ideologickém konceptu z dílny Velkého kormidelníka.

V osmdesátých letech 20. století byl ale koncept hloubkové obrany čínského území změněn na koncept „rozšířené obrany“ Číny s využitím „lokální války na periferii“. Jinak řečeno, za jejími hranicemi, v „blízkém zahraničí“, jak by tomu asi říkali v Moskvě. Poté nastala éra Ťiang Ce-minovy „high-tech doktríny“ a prudký nárůst nejen pozemní techniky, ale i moderních letadel a plavidel. Čínská obranná strategie tak dostala poněkud agresivní charakter.

Změny v uvažování o podobě, průběhu a důsledcích „příští možné války“, jak se říkalo v Československé lidové armádě, vedly čínské stranické a armádní špičky mimo jiné k rozhodnutí obrátit pozornost k oceánu. V roce 2000 bylo veřejně, tj. uším mezinárodního společenství sděleno, že od té chvíle se Čína soustředí na vybudování moderního námořnictva k ochraně svého území a „svých zájmů v jižním Pacifiku“. Během několika týdnů pak USA zařadily Čínu na špici seznamu svých hlavních strategických protivníků. Nevydržela tam dlouho, protože ji 11. září 2000 předehnal Afghánistán.

Byla to podle mého soudu strategická chyba americké zahraniční politiky, která podlehla domácím konjunkturálním tlakům. Od té doby se USA soustředily na dosti široce definovaný Blízký východ a nic na tom nezměnila ani Obamova administrativa. Ta se pro jistotu začala z tohoto prostoru vytrácet, aniž by se obrátila k jiné strategicky stejně důležité oblasti, například k Dálnému východu.

S letošním nástupem nového prezidenta USA došlo ke zdánlivě chaotickému oživení čínsko-americké relace. Jako kámen vhozený do louže zapůsobil telefonát D. Trumpa s tchajwanskou prezidentkou. I v Pekingu samozřejmě dobře věděli, že to nebyl žádný „úlet“ politického amatéra, ale vykalkulovaný provokativní krok.

Integrita čínského území je pro každou pekingskou vládu nedotknutelné sakrosanktum, a i jen bezděčné nebo naznačené pochybnosti ze zahraničí vždy vyvolají odezvu. USA udělaly krok, na který ČLR musela reagovat, protože jinak by ztratila tvář. USA podle očekávání verbálně přibrzdily a obě strany si tak potvrdily své pozice.

Vstřícným krokem z čínské strany je nadcházející prezidentská návštěva v USA. Kdyby se M. Tillerson nezúčastnil jednání s vysvětlením, že jel na summit ministrů do Evropy, dal by tím najevo, že ČLR pro něj ani pro prezidenta není dost důležitou zemí a žádná návštěva by se nejspíš neuskutečnila. Evropští ministři to pochopitelně vědí, ale tváří se dotčeně, aby zase oni neztratili tvář.

Proč je pro USA seriózní jednání s ČLR na nejvyšší úrovni významnější než rutinní summit v Evropě? Především proto, že se jedná o ekonomicky, vojensky a politicky strategickou relaci té nejvyšší důležitosti. USA jsou také jediná země na světě, kterou Čína bere dostatečně vážně ve všech ohledech. Čína je také jediný možný prostředník ve složitém vztahu zdivočelé KLDR k současnému světu. Čínské zájmy (nikoli nutně vliv) se šíří do Afriky a Latinské Ameriky a finančně Čína proniká do Evropské unie. Všechno to jsou dostatečně významné důvody ke strategickému zamyšlení a ke strategickému dialogu.

Podle některých analytiků je Čína jen příslovečný kolos na hliněných nohou. I kdyby to byla pravda, nezmenšuje to rizika, která s Čínou souvisejí. Spíš naopak, protože zahnána ke zdi, je čínská stranická, ekonomická i vojenská generalita schopna i zoufalých kroků.

Čína je pro USA strategický protivník, konkurent i partner číslo jedna (EU není protivníkem a Rusko postrádá čínskou ekonomickou sílu). Nesoulad představ o kýženém stavu například v jihovýchodní Asii, v Jihočínském moři a v jižním Pacifiku je vyvažován společnými zájmy například na tlumení paranoie severokorejského režimu a na strategickém omezování Ruska.

Pokud jde o jižní Pacifik, nechaly USA Čínu vyrůst až příliš vysoko, i když se Čína svým záměrem netajila. Spor se státy kolem Jihočínského moře ohrožuje i americká teritoria v Pacifiku, Japonsko a Jižní Koreu, ohrožuje dopravní trasy z Dálného východu do jižní Asie a do Evropy a má potenciál vyvolat konflikt i v kontinentální části jihovýchodní Asie.

Na asijské pevnině má Čína vliv nejen na ekonomickou situaci v ruské části Sibiře, ale i na stabilitu Mongolska. To se právě pokořilo, omluvilo se Pekingu za „chybu“, kterou byla návštěva dalajlamy, a slíbilo, že už se to nebude opakovat. Odměnou mu bude finanční pomoc z Číny, která snad postaví churavějící mongolskou ekonomiku na nohy. Čínský vliv také sahá do Kazachstánu a do dalších států Střední Asie. Jednak je třeba bojovat proti terorismu (čili proti Ujgurům, kteří mohou nacházet pomoc u svých turkických bratranců), jednak je třeba vybudovat novou Hedvábnou stezku do Evropy.

Je toho prostě hodně, o čem se bude mluvit při setkáních čínských představitelů s jejich americkými hostiteli. Svým průběhem, výsledky i neshodami daleko převýší cokoliv, co snad by mohlo být řečeno na summitu vesměs myšlenkově sterilních a politicky nevýznamných ministrů zahraničí evropských členů NATO.