Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Úvodem stručné upozornění. Muž, jehož budou následující řádky zmiňovat, totiž Jiří Just, moskevský dopisovatel Lidových novin (LN) a mediální divize Agrofertu MAFRA, nadějný novinář, rusista a politolog, v pohodě žijící už patnáct let na svobodě v nesvobodné Moskvě (nesvobodné zejména pro novináře), není mým bratrem.
Můj bratr Jiří je dramatik, spisovatel, fejetonista a úspěšný scenárista a nemá s novinářem nic společného. Mé zamyšlení nad statěmi stejnojmenného schopného novináře nevyvěrá z nějaké osobní zaujatosti, byť se zaměřením jeho článků o Rusku často nesouhlasím. Ale to je jen přirozené, aspoň u nás, zatím. Nejde totiž vůbec o něj, ale o obecný problém.
Vzpomínám na první měsíce agrese, kdy celosvětová média informovala o odhodlání obyčejných Ukrajinců vzdorovat násilí, a naopak o malém nadšení nedobrovolných ruských odvedenců (samozřejmě se do toho promítl i obyčejný, neideologický instinkt cítit s napadeným). V této době nás Jiří Just ve veřejnoprávním rozhlase ubezpečoval, že on osobně viděl z ruské strany jen nadšené mladé odvedence.
Kdo je tady fašista?
Jindy v LN viděl problém i v tom, že ruští občané sami vůbec nevědí, že se mohou mocenské zvůli bránit, a to normální právní cestou. Například při násilných protiprávních odvodech (resp. „únosech“ do uniformy): „Vidíte, že to není tak černobílé, jak se píše na Západě“, zaznamenal jsem už tehdy české, Václav Černý by řekl „čecháčkovské“, reakce. A také: „On ten novinář tam přece na rozdíl od vás žije, má tam rodinu, tak to asi musí vědět. A vůbec, já ty Ukrajince nemusím, měli se s Rusákama místo válčení domluvit a byl by pokoj…“
Myslím si, že hlubší důvod těchto a podobných čecháčkovských reakcí je docela prostý. Náš řadový občan, žijící si oproti Ukrajině v teploučkém zápecí, chráněn deštníkem NATO (proti jehož základnám jindy protestoval, třeba i volbou extremistické strany), vidí jen sám sebe.
Takový občánek, ať mužského či ženského pohlaví, je přímo mucholapkou na všechny fejky a polopravdy. Zejména ty relativizující ruskou agresi a očerňující Ukrajince jako „fašisty“. (Ačkoli podle všech dostupných definic, jež ovšem občánka nezajímají, vládne-li někde v Evropě, tady a teď ukázkově brutální fašismus, je to v Moskvě, a nikoli v Kyjevě.)
Patří mu dál
U jiných politických komentátorů Babišova listu si už devět let umím dopředu představit, o čem a jak budou psát, a hlavně o čem psát nebudou. Totiž o provaze v domě oběšencově. A píšou tak i dál, také v duchu Babišova kamaráda Orbána. A to navzdory zprávám, že estébáckému oligarchovi list nepatří a MAFRU hodlá prý předat jinému oligarchovi. Lidovkoví političtí komentátoři mu totiž patří dál, názorově i mentálně (toto se netýká redaktorů jiných rubrik, například relativně nezávislých rubrik kulturní či sportovní, což je už téměř deset let jediný důvod, proč vůbec list brát vážně).
Babišovi komentátoři se totiž za ta léta dopracovali k umění nenápadně zkreslovat realitu v oligarchův prospěch. Korektně lhát lze i tak, že o některých věcech dlouhodobě pomlčíme. A jiné věci, třeba i v detailech pravdivé, naopak vypíchneme. Je to někdy bohužel i případ psaní o Ukrajině z pera Jiřího Justa (kromě agrofertního tisku se k Rusku v posledních letech vyjadřoval i v Rádiu Plus, Aktuálně.cz, CNN Prima News aj.).
Nevím, co publikuje „doma“ v Moskvě, z médií jsem se jen dozvěděl, že býval hostem goebbelsovsky štvavých protievropských pořadů či debat v tamní putinizované státní televizi. Byť tam údajně platil za jakéhosi státostranou povoleného oponenta v mezích zákona. Zákona, dle kterého se válce nesmí říkat válka, agresi agrese, okupaci okupace a genocidě genocida – jinak si podepisujete umístěnku do mnohaletého vězení. Justovy články pro LN i komentáře v českých médiích mají obvykle podobnou, v podstatě nenapadnutelnou strukturu. Podívejme se na ni blíže.
Ať žije vyváženost!
Přinesou z ruského prostředí zasvěceně nějaký méně známý historický nebo nedávný fakt, výrok, rozhovor, postřeh takříkajíc z druhé strany, který vyvrací „západní propagandu“. Nejméně třetinu, polovinu, někdy dokonce i dvě třetiny textu tvoří citáty z výroků prokremelských propagandistů „pro Lidové noviny“.
Stať je tak vlastně pouhým glosovaným výborem citátů z těchto rozhovorů a Just se tak nepřímo stává vlastně pravidelným tlumočníkem prokremelských narativů, uvozených nebo glosovaných vždy nějakým tím alibistickým „říká pro LN“, „z pohledu Moskvy“, „myslí si“. Pro větší atraktivnost pouze přerušuje tok citátů obligátním „soudí“, „vysvětluje pro LN“, „dodává“ apod. Pokud necituje, převypravuje ve „svém“ textu zbytek jejich projevů nebo projevy dalších propagandistů (například „vlivného senátora“ Alexeje Puškova).
Názorný příklad z poslední doby? Justův článek o ruských reakcích na povolební Slovensko i Maďarsko, jež shrnuje titulek Přátelé jako s Orbánem rozhodně nebudeme (LN, 3. 11. 2023). Z více než sto padesáti řádek textu tvoří devadesát tři řádek citáty ruských propagandistů. Mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov: 9 řádek; prokremelský politolog Jevgenij Kisljakov: 31 řádek; Pjotr Trofimov z moskevského Státního institutu mezinárodních vztahů MGIMO: 53 řádek. Spíše než původní autorský text to bývá komentovaný výběr prokremelských citátů, jež ve výsledku vždy relativizují Putinovu agresi.
Tu také jednou dvakrát i Just kvůli „vyváženosti“ okrajově zmíní: sám je, skryt za touto sofistikovanou metodou, zcela z obliga. Tím vším budí novinář celkem úspěšně zdání jakési „normálnosti“ tamního zločinného režimu. Nevycházím z údivu, když Just mluvívá o „nezávislých“ ruských poslancích nebo novinářích, ačkoli celý svět názorně vidí (pokud ovšem vidět chce), že něco takového jako nezávislou opozici nebo její zbytky v ruských médiích, tím méně v Dumě, už Putin dávno zlikvidoval. Dokonce nejednoho oponenta či „oponenta“ i fyzicky.
„Našilidi“ si nikdy nepřiznají vlastní vinu
Co je tedy tím hlubším důvodem „čecháčkovských“ reakcí, kromě pochopitelné lidské touhy mít se dobře, zabydlet se v jakémkoli statu quo a nekomplikovat si život svědomím? Myslím, že to je i nikdy nepřiznaný mindrák. Komplex méněcennosti, který je podle Junga doslova „méněcenným citem“ vedoucím zpravidla k různým siláckým kompenzacím.
Mindrák národního společenství nebo jeho vůdců, kterým v podobné situaci, v jaké teď žijí Ukrajinci, ani nenapadlo se agresi a drtivé přesile bránit (1938, 1939, 1948, 1953, 1968 aj.). Na rozdíl od statečných Poláků a Ukrajinců, ale i malých nebo počtem ještě menších Finů, Maďarů, Gruzínců.
Ono to totiž bolí, přiznat si osobně srabství a individuální i kolektivní egoismus. Lehčí je všude možně, doslova po všech čertech hledat si různé zástupné důvody, ať skutečné, či vyfabulované (těch druhých je bohužel naprostá většina). Nejspolehlivější z důvodů jsou ty, že za naši nestatečnost, národní egoismus a podlézavost silnějšímu mohou vždycky jiní, jen ne my Češi.
To je pravidlo číslo jedna. Přináší politické body spolehlivě, neomylně a zadarmo. A ten, kdo se takto ohání češstvím, může být třeba i Slovák nebo Japonec. Ba i estébák. Dál a dál boduje v průzkumech, navzdory logice. Hojí – samozřejmě jen zdánlivě – náš kolektivní mindrák. Přináší totiž „našilidem“ vítané alibi, neboť jinak by si občánek musel přiznat jen motivy sobecké a nemorální.
Co zůstává v nevědomí
Zapomíná se přitom na trvale platná slova jednoho z největších znalců lidské duše: „Kdyby lidé věděli, jaký je to zisk, když člověk nalezne svou vlastní vinu, jaká je to hodnota a jaké zvýšení své vlastní duševní úrovně. Vždyť to opravdu není nic zanedbatelného, když člověk ví o svém vlastním zlu, a není to zrovna výhra, když ztratí svůj stín z očí.
Vědomí viny má totiž tu přednost, že člověk je v důsledku toho schopen na své vině něco změnit. Co zůstává v nevědomí, to se, jak známo, nemění nikdy, jen ve vědomí se dají provést psychologické korektury. (…) Při každé léčbě neurózy se musí vyhledat stín, jinak se nic nemůže změnit…“ (C. G. Jung, 1945).
Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
