Předávání státních vyznamenání se letos kvůli hospitalizaci prezidenta republiky nekonalo. Náhradní termín, v němž by chtěl Miloš Zeman ocenit několik významných osobností, je 1. ledna 2022. Pražský hrad i přes zrušený ceremoniál na svých webových stránkách zveřejnil jména, která letos prezident vybral.

Nabízíme vizitky osobností vyznamenaných Milošem Zemanem u příležitosti státního svátku 28. října:

Jiřina Bohdalová – herečka

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti umění)

Jiřina Bohdalová (3. května 1931) – jedna z nejoblíbenějších hereček, která svůj talent uplatnila zejména ve filmu a v televizi, například ve snímcích Dáma na kolejích, Ženy v ofsajdu či Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Její životní rolí je zřejmě part v kdysi trezorovém snímku Karla Kachyni Ucho (1970). Úspěch jí přineslo i účinkování v legendárním Televarieté. Herečka nechyběla v televizních seriálech F. L. Věk, Chalupáři, Létající Čestmír, Cirkus Humberto, Přítelkyně z domu smutku nebo Pojišťovna štěstí.

Bohdalová působila v Městských divadlech pražských, od roku 1967 až do konce 90. let v Divadle na Vinohradech. Je držitelkou dvou Českých lvů, pravidelně bývá diváky oceňována v anketě Týtý. V roce 2011 získala Thálii za celoživotní mistrovství. V roce 2004 Bohdalová u soudu vyhrála spor s ministerstvem vnitra kvůli evidenci v seznamu agentů Státní bezpečnosti (StB). Herečka žádala vymazání svého jména. V roce 2013 dostala od prezidenta Zemana medaili Za zásluhy.

Alfred Duff Cooper, in memoriam – britský politik, diplomat a spisovatel

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch ČR)

Alfred Duff Cooper (22. února 1890 – 1. ledna 1954) – jediný člen vlády britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který rezignoval na protest proti podpisu mnichovské dohody o postoupení českého pohraničí nacistickému Německu. Vystudoval v Oxfordu, sloužil jako granátník u Gardového pluku. Byl ministrem války a ministrem britského válečného loďstva. Jako jediný z členů vlády podal demisi na protest proti Chamberlainově politice ustupování německému tlaku. Zprávu o rezignaci ministra námořních sil přinesly 1. října 1938 všechny londýnské večerníky. V roce 1940 se ale Alfred Duff Cooper znovu vrátil do vlády – nový premiér Winston Churchill z něj udělal ministra informací. Ve funkci však vydržel jen několik měsíců, načež byl poslán zastupovat vládu do Singapuru. V roce 1943 se stal zástupcem Británie ve Francouzském výboru národního osvobození a posléze až do roku 1947 úspěšným velvyslancem ve Francii. Poté byl povýšen do šlechtického stavu a věnoval se literární tvorbě. Napsal šest knih, včetně autobiografie Old Men Forget. Je také autorem románu Operace Heartbreak (1950).

generálmajor Alexander Hess, in memoriam – vojenský letec, důstojník československé armády a letectva

Řád bílého lva vojenské skupiny I. třídy

(za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost)

Alexander Hess (4. května 1898 –10. srpna 1981) – do dějin se zapsal jako první velitel československé 310. perutě britského Královského letectva (RAF). Své krajany vedl přitom jeden z nejuznávanějších prvorepublikových letců, který slavil úspěchy v mezinárodních soutěžích i olympiádě v Berlíně, v době, kdy mu bylo 42 let. Rodák z Karlovy Hutě na Berounsku byl v roce 1916 krátce po maturitě odveden do rakousko-uherské armády a během první světové války to v jejích řadách dotáhl až na poručíka. Po válce krátce studoval strojní inženýrství, už v červnu 1919 ale znovu oblékl uniformu a od května 1920 spojil svou kariéru s létáním. Začínal jako pozorovatel, v roce 1924 konečně absolvoval pilotní výcvik a postupně stoupal po služebním žebříčku, mimo jiné absolvoval stáž ve Francii. Kromě toho se už od poloviny 20. let věnoval sportovnímu létání, mihl se i ve filmu Slavia L-BROX aneb Románek letcův.

V roce 1926 vyhrál jednu z kategorií Rychlostního závodu o cenu prezidenta republiky, ve 30. letech úspěšně vedl československé družstvo na olympijských hrách v Berlíně nebo na Mezinárodním leteckém mítinku v Curychu. Za mobilizace velel Alexander Hess jedné z perutí vybavených nejmodernějšími československými stíhačkami Avia B-534, po okupaci se zapojil do odboje a v lednu 1940 odešel do exilu. Do bojů ve Francii už ale pořádně zasáhnout nestihl a v červnu 1940 Hess spolu s dalšími Čechoslováky odplul do Velké Británie, kde vstoupil do řad RAF. Díky svým zkušenostem se stal prvním velitelem 310. perutě a zapojil se i do bitvy o Británii. V září 1940 ho nad Londýnem sestřelil nadporučík luftwaffe Walter Horten, Hessovi se ale podařilo vyskočit padákem a vyvázl bez zranění. Velitelem 310. perutě RAF byl do února 1941, poté vystřídal řadu štábních funkcí, mimo jiné působil jako čs. letecký atašé ve Washingtonu a Ottawě. Do Československa se vrátil na jaře 1946, o půl roku později se stal velitelem letectva na jihu Čech. Po komunistickém převratu v únoru 1948 ale musel skončit a v červnu raději odešel podruhé do exilu. Zapojil se do činnosti Rady svobodného Československa, do odchodu do důchodu v roce 1965 se živil se jako poradce aerolinek PanAm. Pohřben byl po boku svých pilotů v čs. oddělení Brookwoodského hřbitova u Londýna. Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace a hodnosti generálmajora in memoriam.

Petr Kellner, in memoriam – podnikatel

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Petr Kellner (20. května 1964 – 27. března 2021) – většinový vlastník investiční skupiny PPF. Podnikatel a finančník Petr Kellner měl pověst nejbohatšího a jednoho z nejvlivnějších Čechů a taky muže, co si hlídal soukromí. V investiční skupině PPF, která investuje do řady odvětví a působí na třech kontinentech, ovládal téměř 99 procent. Na veřejnosti se miliardář Kellner příliš neukazoval, s médii komunikoval zřídka. Tragicky zahynul letos 27. března při pádu vrtulníku na Aljašce ve věku 56 let. Podle posledního žebříčku z letošního dubna byl Kellner loni 110. nejbohatším člověkem na světě s majetkem v hodnotě 17,5 miliardy dolarů (386 miliard Kč).

Kellner se narodil 20. května 1964 v České Lípě, mládí prožil v Liberci. Do světa „velkých peněz“ se absolvent pražské Vysoké školy ekonomické Kellner probojoval díky úspěchu čtyř privatizačních fondů spadajících pod Správu prvního privatizačního fondu a. s. (Správa PPF). Tu založil spolu se dvěma společníky. Peníze na „rozjezd“ mu půjčil teplický sklářský holding Sklo Union vedený Štěpánem Popovičem. První privatizační fond (PPF) v kupónové privatizaci získal akcie více než dvou stovek firem v hodnotě přesahující pět miliard korun. Kromě působení ve skupině PPF byl Kellner známý řadou dalších aktivit. S manželkou Renátou v roce 2002 založil Nadaci Educa (od roku 2009 pak The Kellner Family Foundation), která podporuje vzdělanost sociálně znevýhodněných studentů, nebo soukromé gymnázium pro nadané děti v Babicích u Prahy.

Vladimír Remek – bývalý vojenský pilot a kosmonaut, bývalý poslanec EP

Řád bílého lva občanské skupiny I. třídy

(za významné proslavení vlasti v zahraničí)

Vladimír Remek (26. září 1948) – letec, první československý kosmonaut. Rodák z Českých Budějovic absolvoval v roce 1970 letecké učiliště v Košicích, působil jako stíhač ve Zvolenu. V letech 1972 až 1976 studoval na sovětské vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moninu u Moskvy. Kosmická loď Sojuz 28 s Remkem na palubě měla původně odstartovat v pro komunisty symbolický den 25. února, tedy výročí takzvaného Vítězného února, kvůli technickým problémům se však od kosmodromu v kazašské stepi odlepila 2. března 1978. Po startu pak zamířila k orbitálnímu komplexu Saljut, na němž kosmonauti strávili osm dní. Na Zem se první mezinárodní vesmírná posádka vrátila 10. března 1978. Remek byl 87. člověkem v kosmu, ve vesmíru strávil sedm dní, 22 hodin a 18 minut.

Poté působil v armádě. Od roku 1970 postupně prošel funkcemi od stíhacího pilota až po zástupce velitele letecké divize. V roce 1990 se stal ředitelem ve Vojenském muzeu letectví a kosmonautiky v Praze – Kbelích, z funkce odešel po neshodách v roce 1995. Poté pracoval přes pět let jako obchodní zástupce ČZ Strakonice v Moskvě a generální ředitel společného podniku CZ-Turbo-GAZ v ruském Nižním Novgorodu. Následně se stal obchodním radou českého velvyslanectví v Rusku. V roce 2004 byl zvolen na komunistické kandidátce poslancem Evropského parlamentu, mandát obhájil v roce 2009. V roce 2013 ho prezident Miloš Zeman prosadil za velvyslance v Rusku, pověřovací listiny mu předal v lednu 2014, čímž se Remek oficiálně ujal funkce. Ve funkci skončil v lednu 2018.

Karel Raška, in memoriam – voják, lékař a epidemiolog, zakladatel moderní československé epidemiologie

Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy

(za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva)

Karel Raška (17. listopadu 1909 – 21. listopadu 1987) – mikrobiolog, epidemiolog a zakladatel moderní československé epidemiologické školy proslul jako jeden z autorů strategie globálního vymýcení pravých neštovic. Díky svým schopnostem byl Raška uznáván ve světě, v tuzemsku jej však normalizace uvrhla do nemilosti. Rodák ze Strašína na Klatovsku se už jako mladý lékař stal odpovědným za zdravotní situaci českých uprchlíků ze Sudet. V roce 1945 pak organizoval likvidaci velké epidemie skvrnitého tyfu v terezínském ghettu – pomáhali mu s ní dobrovolníci i manželka Helena. V komplikované době jeho razantní přístup zabránil rozšíření nemoci do Evropy. Nemenší odvahu i lidskost Raška prokázal také při studiu ohnisek moru v oblastech bývalého Sovětského svazu, Indie nebo Číny.

Úspěchů zaznamenal mnoho: prosadil revoluční léčbu spály pomocí penicilinu, zavedl metodiku pro diagnostikování střevních onemocnění či eliminoval epidemie virových hepatitid. Podařilo se mu i výrazně omezit výskyt černého kašle, záškrtu nebo dětské obrny. V roce 1952 se Raška stal ředitelem Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, ze kterého vybudoval jedno z nejlepších světových pracovišť. V roce 1963 se Raška stal ředitelem divize infekčních nemocí Světové zdravotnické organizace (WHO) v Ženevě. Vymýcení neštovic podle Raškovy koncepce začalo v roce 1967 a již během dvou let bylo 20 nejproblematičtějších států západní a střední Afriky této choroby zbaveno. V roce 1970 zbavil režim Rašku vedení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, z něhož musel posléze i odejít. Byla mu odepřena penze. Zásluhy za vymýcení neštovic, dovršené v roce 1978, získali jiní. Svět však na Rašku nezapomněl, v roce 1984 mu například Královská lékařská společnost v Londýně udělila prestižní Jennerovu medaili.

Jiří Baloun – velvyslanec v Afghánistánu

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství)

Jiří Baloun (27. března 1961) – velvyslanec v Afghánistánu, oceněn za organizování evakuace z této země poté, co ji ovládlo islamistické hnutí Tálibán. Generál v záloze Baloun byl velvyslancem v Afghánistánu jmenován v lednu 2020. Do diplomacie přešel po kariéře v armádě, kde zastával řadu významných funkcí. Před nástupem na velvyslanectví v Kábulu byl ministerským radou na ministerstvu zahraničních věcí.

Pochází z Čelákovic u Prahy. Vystudoval Vysokou vojenskou technickou školu v Liptovském Mikuláši na Slovensku a poté absolvoval postgraduální studium Vojenské akademie v Brně. Následně absolvoval externí doktorandské studium v oboru teorie řízení, teorie bojového použití vojsk na Vojenské akademii / Universitě obrany v Brně a v letech 2007 a 2008 program Národní bezpečnostní strategie na vojenské škole National War College ve Washingtonu. Profesní kariéru zahájil v tehdejší československé armádě jako velitel radioreléové čety, později byl důstojníkem spojovacího vojska. V letech 1993 až 1998 zastával štábní funkce na generálním štábu, v letech 1998 až 2001 byl národním představitelem pro velení, řízení a konzultace ve stálé delegaci ČR při NATO v Bruselu. Později zastával různé funkce na generálním štábu, mj. byl zástupcem náčelníka i náčelníkem odboru rozvoje velení a řízení, sekce velení a řízení, a náčelníkem Agentury komunikačních a informačních systémů. Později byl bezpečnostním ředitelem ministerstva obrany a náčelníkem spojovacího vojska. V letech 2011 až 2014 byl vojenským představitelem ČR v NATO a EU v Bruselu a poté byl zástupcem a prvním zástupcem náčelníka generálního štábu. V květnu 2004 byl jmenován do hodnosti brigádního generála, o sedm let později do hodnosti generálmajora. Do hodnosti generálporučíka ho prezident Miloš Zeman povýšil v říjnu 2015.

Zdeněk Poul – velitel jednotky vojenské policie přidělené k ochraně velvyslanectví ČR v Afghánistánu

Medaile Za hrdinství

(za záchranu lidského života)

Zdeněk Poul – velitel jednotky Vojenské policie KAMBA, oceněn za rozhodnost a statečnost, když při evakuaci z Kábulu dokázal zachránit 140 Afghánců. Poul velel 11. jednotce Vojenské policie, která měla v Kábulu na starosti ochranu velvyslance a české ambasády. Po obsazení Afghánistánu Tálibánem letos 15. srpna jednotka evakuovala velvyslance i důležité vybavení ambasády. Zároveň se její členové podíleli na evakuaci afghánských spolupracovníků České republiky a jejich rodin, kterým hrozila od Tálibánu smrt.

Michaela Tichá, in memoriam – vojákyně

Medaile Za hrdinství

(za hrdinství v boji)

Michaela Tichá (1993 – 12. listopadu 2020) – česká vojákyně, štábní praporčice, první česká žena, která zahynula během zahraničních misí. Tichá zemřela v troskách vrtulníku UH-60 Black Hawk, který byl na pozorovacím letu. Zřítil se 12. listopadu 2020 nedaleko egyptského letoviska Šarm aš-Šajch u Rudého moře. Stroj patřil k mezinárodní misi MFO (Multinational Force and Observers – Mnohonárodní síly a pozorovatelé), která dohlíží na dodržování izraelsko-egyptské mírové dohody. Bezprostředně po nehodě se za příčinu označovaly technické problémy vrtulníku. Při nehodě zemřelo šest dalších vojáků, pět Američanů a jeden Francouz. Další americký voják utrpěl těžká zranění.

Tichá byla na Sinaji příslušnicí 8. úkolového uskupení české armády, kde se starala o logistiku české jednotky. Do armády podle mluvčího ministerstva obrany Jana Pejška nastoupila v roce 2017, v Egyptě byla jako rotmistryně na své první zahraniční misi.

Gevorg Avetisjan – majitel společnosti Marlenka international, s. r. o.

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Gevorg Avetisjan (10. dubna 1959) – zakladatel továrny na dorty Marlenka. Narodil se v Jerevanu v Arménii, kde vystudoval Vysokou školu designu, v ČR žije od roku 1995, žije ve Frýdku-Místku a má tři děti. Je majitelem a jednatelem společnosti Marlenka international, s. r. o., kterou založil v roce 2003. Má rád historii, cestování a procházky v přírodě. Vyhrál rok trvající spor s jedním z nejznámějších světových potravinářských koncernů Dr. Oetker, který v Turecku prodával dorty v prášku pod značkou Marlenka. To stejnojmenná česká firma napadla a domohla se toho, že Dr. Oetker všechny výrobky z obchodů stáhl a zároveň zaplatil pokutu.

Karel Blahna – bývalý velitel praporu rychlého nasazení mírových sil OSN

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Karel Blahna (11. března 1952) – brigádní generál ve výslužbě, bývalý velitel praporu rychlého nasazení mírových sil OSN. Vojenskou kariéru začal již jako patnáctiletý na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Opavě. Po maturitě nastoupil na vysokou vojenskou školu pozemního vojska a po jejím úspěšném skončení byl v srpnu 1974 přijat za důstojníka z povolání. V září 1980 byl vyslán k tříletému internímu postgraduálnímu studiu Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně, poté působil jako zpravodajský náčelník u tankové divize v Havlíčkově Brodě. Po dálkovém studiu angličtiny byl v listopadu 1990 v hodnosti podplukovníka přemístěn ke generálnímu štábu ČSA s určením pro funkci velitele praporu rychlého nasazení mírových sil OSN výcvikového střediska v Českém Krumlově, kde absolvoval výsadkový výcvik a kurzy pro velitele a štábní pracovníky misí OSN.

V roce 1992 se stal prvním velitelem čs. praporu mírových sil OSN v misi UNPROFOR, který byl nasazen v dubnu 1992 v tzv. srbské Krajině na území dnešního Chorvatska. Po návratu z mise působil ve velitelské funkci a od května opět v misi OSN v Chorvatsku (UNCRO) jako zástupce velitele sektoru mnohonárodnostních sil v chorvatském Kninu. Po návratu v prosinci 2015 se stal zástupcem velitele 4. brigády rychlého nasazení, následně velitelem 1. mechanizované brigády a od července 1997 zastával funkci zástupce náčelníka štábu Velitelství pozemního vojska. Později byl i poradcem ministerstva obrany u ministerstva zahraničních věcí a absolvoval další vzdělávací kurzy v ČR i zahraničí. V březnu 2001 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a téhož roku se stal zástupcem velitele pozemních sil. V únoru 2003 odešel do zálohy. V květnu 2012 jej ministr obrany vyznamenal Křížem obrany státu.

Jan Cimický – psychiatr, prozaik, básník, překladatel, dramaturg a scenárista

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Jan Cimický (23. února 1948) – psychiatr a spisovatel. Dlouhá léta působil v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v letech 1981 až 1996 zde byl primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. V roce 1996 otevřel centrum duševního zdraví Modrá laguna, kde působí dodnes. Rodák z Prahy vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy a psychiatrii se začal věnovat hned po studiu. V roce 1977 také obhájil doktorát na univerzitě v Paříži a stal se jejím zahraničním asistentem.

Kromě své profese se Cimický intenzivně věnuje i literární tvorbě. Píše romány z lékařského prostředí, detektivky, populárně-naučné publikace o psychiatrii pro širokou veřejnost, básně a také překládá z francouzštiny. Spolupracoval také na scénáři seriálu Stopy života, který vysílala televize Barrandov.

Miroslav Černošek – sportovní podnikatel, manažer a funkcionář

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Miroslav Černošek (27. dubna 1948) – tenisový manažer a podnikatel. Úspěšný sportovní manažer, který stál na počátku kariéry řady českých hvězd, v minulosti ale čelil i kritice za to, že zhruba 28 milionů korun, které státní a polostátní firmy poslaly na podporu olympioniků, skončilo v jeho firmě. Majitel společností TK Plus a Česká sportovní, která ovládá tenisový klub TK Agrofert Prostějov a v minulosti také TK Sparta Praha. Na Filozofické fakultě Univerzity Palackého absolvoval obor literatura, divadlo a film, v letech 2015–2016 podstoupil habilitační řízení na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity, byl jmenován docentem. Před rokem 1989 byl členem komunistické strany a pracoval jako ředitel vzdělávacího institutu při generálním ředitelství Oděvního průmyslu Prostějov. V roce 1991 se začal věnovat sportovnímu marketingu.

V roce 1996 s Milanem Matzenauerem a společností ADIX spoluzaložil marketingovou firmu TenisKomerc Plus, která se po dvou letech přejmenovala na TK Plus. Do jejího portfolia se zařadilo pořádání akcí od atletické Zlaté tretry přes utkání Jágr Teamu, další exhibiční zápasy až k challengeru Czech Open. V roce 2001 se stal předsedou představenstva a spoluvlastníkem firmy Česká sportovní, posléze firmu převzal jako jediný majitel. Česká sportovní se stala marketingovým partnerem ČOV, začala spolupořádat utkání českého daviscupového a fedcupového týmu, organizovala pražské Final Four 2006 euroligy v basketbalu a další.

František Filip, in memoriam – filmový a televizní režisér

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

František Filip (26. prosince 1930 – 9. ledna 2021) – filmový a televizní režisér. Natočil stovky úspěšných televizních pořadů a divácky oblíbené napříč generacemi jsou jeho seriály, jako například F. L. Věk, Chalupáři nebo Cirkus Humberto. Z filmů, které Filip natočil, patří k nejpopulárnějším Utrpení mladého Boháčka s Pavlem Landovským, Kočár nejsvětější svátosti s Janem Werichem či Ikarův pád, v němž exceloval Vladimír Menšík. Celkem natočil kolem 600 dramatických, hudebních a zábavných televizních pořadů.

Filip se narodil 26. prosince 1930 v Písku. K filmu se dostal přes amatérské divadlo a studovat na FAMU začal až jako dvacetiletý v roce 1950. Jeho prvním ročníkovým snímkem byl dokument Ústřední loutkové divadlo. O čtyřicet let později se na školu vrátil jako profesor a své zkušenosti předal mnoha studentům režie.

Pavel Foltán – právník, spisovatel, novinář

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Pavel Foltán (8. května 1957) – právník, spisovatel, novinář a od roku 2018 člen Rady ČTK. Vystudovaný právník pracoval v letech 1981 až 1982 na odboru kultury ve státní správě, musel však odejít z politických důvodů. V roce 1982 se krátce živil jako pomocný dělník v pivovaru Starobrno. Od roku 1982 se živí jako profesionální umělec. Mezi roky 1982 a 1991 externě umělecky spolupracoval s Divadlem bratří Mrštíků v Brně, od roku 1990 pracuje také v oblasti mediálního poradenství. Mezi roky 1992 a 2000 spolupracoval s reklamními agenturami, byl i dramaturgem. V letech 2001 až 2003 a 2009 až 2015 byl členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (v letech 2009 až 2015 též místopředsedou rady). V březnu 2018 byl zvolen členem Rady ČTK, nominovalo jej hnutí ANO.

Karel Hanzl – starosta Školského spolku Komenský

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Karel Hanzl (17. září 1952) – starosta Školského spolku Komenský ve Vídni, který kromě základní školy v rakouské metropoli provozuje také českojazyčnou mateřskou školu a reálné gymnázium. Narodil se ve Vídni, jeho předkové přišli do Rakouska v roce 1895. V letech 1958 až 1966 absolvoval českou obecnou a hlavní školu Komenského ve třetím vídeňském okrese, poté vystudoval obor interiérový architekt, což se stalo jeho celoživotním zaměstnáním.

Od roku 1993 je předsedou Školského spolku Komenský, mimo jiné se mu podařilo odvrátit bankrot spolku a zasloužil se o založení reálného gymnázia vyššího stupně. Angažuje se i v dalších krajanských organizacích, například ve výboru Sokolské župy rakouské, jako předseda českého poradního sboru při úřadu rakouského spolkového kancléřství či v Menšinové radě české a slovenské větve. Byl aktivním volejbalistou, později trenérem i rozhodčím. Stál u vzniku Středoevropského volejbalového svazu. V roce 2006 získal od poslanecké sněmovny pamětní medaili T. G. Masaryka za dlouholetou práci pro krajany v Rakousku a zvláště za zásluhy o rozvoj mateřské školy, základní školy a gymnázia ve Vídni. V roce 2008 získal cenu Gratias Agit, kterou uděluje ministr zahraničí za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

Jan Horal, in memoriam – válečný veterán, podnikatel, hoteliér, iniciátor kulturního života a filantrop

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Jan Horal (23. února 1923 – 3. listopadu 2011) – rodák ze Stráže pri Čope (dnešní Solomonovo na Ukrajině), původním jménem Jan Hoffmann, pocházel ze židovské rodiny čs. legionáře a lékaře. Před nacisty uprchl do Palestiny, kde vstoupil do britského vojenského zásobovacího oddílu. Požádal o přeřazení k čs. jednotce a stal se příslušníkem 200. čs. lehkého protiletadlového pluku – východní, který mimo jiné vykonával protivzdušnou obranu u Tobruku. Po transportu do Británie se stal tankistou Československé samostatné obrněné brigády, s kterou se mj. účastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque.

Po válce vystudoval strojní inženýrství na pražské ČVUT, po komunistickém puči emigroval do Švédska. Zde nejprve pracoval jako dělník, později začal úspěšně podnikat, věnoval se obchodu, fotografickému průmyslu, optice, elektronice, jemné mechanice či přístrojům pro lékařství, měl řadu vlastních vylepšení i patentů. V roce 1962 se mj. stal zástupcem mladoboleslavské automobilky Škoda ve Švédsku. Později působil v různých manažerských funkcích v řadě zemí, například uspěl i v Japonsku. Jako zámožný podnikatel podporoval čs. válečné veterány, zvláště letce z RAF. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a začal podnikat v hotelovém byznysu, především v Praze a Českém Krumlově. Angažoval se za navrácení práv a důstojnosti českým vojákům, kteří bojovali se západními spojenci, působil i jako mecenáš a filantrop. Byl povýšen do hodnosti plukovníka. Získal řadu vyznamenání a dalších prestižních ocenění, mimo jiné Řád britského impéria, Řád čestné legie, Čs. válečný kříž a medaili Za chrabrost před nepřítelem. V roce 2016 po něm byla pojmenována jedna z pražských ulic.

Robert Klein, in memoriam – československý odborář a politik

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Robert Klein (14. července 1885 – 25. července 1941) – prvorepublikový sociálnědemokratický poslanec a odborář, který zahynul v koncentračním táboře Buchenwald. Rodák z židovské rodiny v Poděbradech působil v Plzni jako obchodní příručí a založil jednu ze skupin Ústředního svazu obchodních zřízenců. Po první světové válce mu představenstvo svazu nabídlo, aby se ujal funkce vedoucího tajemníka. Klein se pak podílel na ustavení odborové organizace Jednotný svaz soukromých zaměstnanců, sdružující soukromé zaměstnance v obchodě, v průmyslu, v družstvech i službách. Poslancem se stal v roce 1920 za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, mandát obhájil ve volbách v roce 1925, 1929 a 1935. Poslanecký post si podržel až do zrušení parlamentu v roce 1939.

Ve 30. letech spolupracoval s německými a rakouskými antifašisty, především odboráři, kteří emigrovali do Československa. Sám po okupaci Československa odmítl emigrovat a již 18. března 1939 byl zatčen a internován na Pankráci. Po dalším zatčení 1. září 1939 byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald, kde v roce 1941 zemřel jako politický vězeň nacistického režimu.

Vladimír Komárek, in memoriam – malíř, grafik, ilustrátor

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti umění)

Vladimír Komárek (10. srpna 1928 – 24. srpna 2002) – malíř, který se od své první výstavy v roce 1958 představil na 150 samostatných výstavách po celém světě. Vystavoval ve všech evropských zemích kromě Albánie, mimo kontinent například v USA a Kuvajtu. Narodil se v Hořensku u Semil a žil a tvořil v nedalekém Nedvězí. Po válce strávil rok na studiu v odborné sklářské škole v Železném Brodě na Jablonecku. Poté nastoupil na Akademii výtvarných umění, odkud byl v roce 1947 vyloučen. Po roce byl přijat na Vysokou školu umělecko-průmyslovou, kde studoval u profesora Karla Štipla. V roce 1954 školu ukončil a vrátil se na Semilsko. Jeho díla jsou nejen v řadě soukromých českých i zahraničních sbírek, zastoupena jsou i v kolekcích Národní galerie. Ilustroval kolem 80 knih, například Hrubínovu Romanci pro křídlovku, Máchův Máj či díla Jaroslava Seiferta a Ludvíka Kundery. Za ilustrace k Jeseninovu Slaměnému měsíci získal ocenění za nejkrásnější knihu roku, ve stejné soutěži uspěla již jeho první ilustrovaná kniha – Vlčí kůže od Jaroslava Havlíčka z roku 1967. A věnoval se i psaní – v roce 1989 mu vyšla kniha Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu aneb Od puberty ke klimakteriu, na sklonku roku 2000 vyšla kniha jeho úvah o výtvarném umění s názvem Řeči s Pavlínou, kterou sestavil s Pavlínou Slancovou.

Václav Krása – politik

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Václav Krása (24. listopadu 1951) – předseda Národní rady osob se zdravotním postižením. Krása je upoutaný na invalidní vozík a právě na něj se prezident Zeman obrátil, když kvůli neuropatii potřeboval užívání vozíku zkonzultovat. Krása, který v letošních volbách neúspěšně kandidoval za uskupení Trikolora Svobodní Soukromníci, absolvoval střední ekonomickou školu a pracoval jako ředitel domova důchodců. Od roku 1992 byl deset let členem poslanecké sněmovny nejprve za ODS, od roku 1998 za Unii svobody. Místopředseda této strany z let 1998 až 1999 a zastánce zájmů zdravotně postižených byl i poradcem místopředsedy vlády. V letech 2002–2014 byl zastupitelem městské části Praha 17, několikrát neúspěšně kandidoval do senátu.

Lukáš Krpálek – judista

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti sportu)

Lukáš Krpálek (15. listopadu 1990) – judista, dvojnásobný olympijský vítěz a mistr světa, trojnásobný mistr Evropy. Nejúspěšnější český judista historie je odchovancem jihlavského klubu. S judem začal v sedmi letech, původně se spolu se starším bratrem Michalem chtěl dát na karate. Úspěchy sbíral již v juniorských kategoriích, na velké akci mezi dospělými debutoval na MS 2009 v Rotterdamu. Premiérovou seniorskou medaili získal o dva roky později na MS v Paříži, kde vybojoval bronz. V roce 2014 se v Čeljabinsku stal prvním českým či československým mistrem světa v judu. Na OH v Riu 2016, kde byl vlajkonošem při slavnostním zahájení, se stal jediným českým zlatým medailistou. V roce 2017 přešel do nejvyšší váhové kategorie a hned druhý turnaj v Antalyi vyhrál, poté ho ale přibrzdily zdravotní problémy, před další sezonou nabíral svalovou hmotu. Na mistrovství světa 2019 v Tokiu jako první judista v historii ovládl po váze do 100 kg i nejtěžší kategorii, koncem roku se i tady posunul na pozici světové jedničky. Na loňském ME v Praze skončil po dlouhé turnajové pauze až pátý, v dubnu získal na ME v Lisabonu bronz, červnové MS kvůli přípravě na olympiádu vynechal. V Tokiu získal letos zlatou medaili v kategorii nad 100 kilogramů. Je dvojnásobným vítězem ankety Sportovec roku (2016, 2019).

Robert Kvaček – historik období 19. a 20. století

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství)

Robert Kvaček (5. července 1932) – Kvaček patří k největším osobnostem poválečné české historické vědy, jeho jméno se těší respektu i mezi experty v zahraničí. Byl i oblíbeným vysokoškolským pedagogem. Mezi jeho přední zájmy patří dějiny diplomacie mezi světovými válkami a v období druhé světové války a kulturní dějiny konce 19. a počátku 20. století. Působil na českých univerzitách (Univerzita Karlova v Praze, Technická univerzita v Liberci) a pořádal přednášky pro veřejnost, jeho publikační činnost mu vynesla několikanásobné ocenění Cenou Egona Erwina Kische za literaturu faktu. V době normalizace mu bylo zakázáno přednášet dějiny 20. století a i tato okolnost podle pamětníků vedla k prohloubení Kvačkova zájmu o 19. století. Titul univerzitního profesora mohl získat až po sametové revoluci. Napsal například knihy Causa Emil Hácha, Generál Alois Eliáš, Obžalována je vláda či Poslední den.

Milan Maxim – bývalý náčelník generálního štábu Ozbrojených sil Slovenska

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát)

Milan Maxim (13. dubna 1956) – slovenský generál. Rodák z východoslovenského města Michalovce po absolvování gymnázia vystudoval jednoletou důstojnickou školu a stal se vojákem z povolání. Později absolvoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Působil v řadě velitelských funkcí v čs. a později slovenské armádě. V letech 2001 až 2002 byl velitelem Štábu logistiky Generálního štábu, další dva roky velel silám výcviku a podpory a v letech 2004 až 2009 působil jako velitel pozemních sil. V letech 2009 až 2014 byl slovenským vojenským přidělencem v Česku. Náčelníkem Generálního štábu OS SR byl v letech 2014 až 2018. V listopadu 2015 byl povýšen do nejvyšší generálské hodnosti.

Michal Mejstřík, in memoriam – ekonom, profesor Univerzity Karlovy

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství)

Michal Mejstřík (6. června 1952 – 7. ledna 2021) – ekonom. Mejstřík byl profesorem Institutu ekonomických studií (IES) Fakulty sociálních věd UK a předsedou vědecko-pedagogické rady IES. Vyučoval bankovnictví, podnikové finance, finanční trhy a další. Vystudoval ekonometrii na Vysoké škole ekonomické v Praze. V letech 1990 až 1991 studoval na Londýnské ekonomické škole. V roce 1991 se stal docentem ekonomie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v roce 1997 profesorem ekonomie UK. Pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. Začátkem 90. let se podílel na založení Centra pro ekonomický výzkum a postgraduální vzdělání (CERGE) UK a AV ČR, kde pracoval jako vědecký tajemník a poté výkonný ředitel. V letech 2002 až 2007 zasedal v dozorčích radách několika krajských distributorů plynu, v letech 2009 až 2011 byl předsedou dozorčí rady ČSA, v letech 2011 až 2014 předsedal dozorčí radě Českého aeroholdingu a. s. a v letech 2013 až 2014 byl členem dozorčí rady ČEZ.

V letech 2009 až 2014 byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV), na starosti měl oblast konkurenceschopnosti a zahraničního obchodu. Byl členem řady vědeckých a správních rad a odborných organizací, například byl členem vedení a v letech 2011 až 2014 i předsedou Mezinárodní obchodní komory (ICC) ČR a členem světové rady ICC. Od roku 2016 byl honorárním konzulem Korejské republiky v ČR, obdržel řadu odborných ocenění.

Miloš Michlovský – odborník v oboru vinařství, vinohradnictví a šlechtění révy vinné

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti hospodářské)

Miloš Michlovský (21. prosince 1953) – řadí se k předním českým odborníkům v oboru vinařství, vinohradnictví a šlechtění révy vinné. Je průkopníkem zavádění nových technologií, metod a poznatků do praxe a jako uznávaný odborník často usedá v hodnoticích komisích vinařských soutěží. Rodák z Hustopečí absolvoval Zahradnickou fakultu Moskevské zemědělské univerzity. V roce 1985 ukončil doktorské studium. Šlechtitelskou praxi vykonal v Moldavském vinohradnicko-vinařském výzkumném ústavu a v Magarači – Všesvazovém institutu pro vinohradnictví a vinařství na Jaltě. V letech 1991–1994 působil jako pedagog na Zahradnické fakultě v Lednici Vysoké školy zemědělské v Brně. V roce 2001 obhájil habilitační práci na téma „Vývoj šlechtění révy vinné na rezistenci a jeho současný stav v České republice“ a byl jmenován docentem v oboru Zahradnictví. Svůj profesní růst rozšířil v roce 2005 v Moskvě obhajobou velkého doktorátu.

Ve své profesní kariéře se od počátku věnuje problematice šlechtění odrůd révy vinné na rezistenci k biotickým (houbovým chorobám, škůdcům), abiotickým činitelům (mrazu, suchu) a jejímu pěstování. Michlovský v roce 1994 zprivatizoval Šlechtitelskou stanici vinařskou v Perné. Hlavními směry šlechtitelské činnosti je tvorba nových odrůd révy vinné se zvýšenou rezistencí a udržovací šlechtění. V oblasti vinohradnictví vyvíjí technologie zaměřené na výrazné zhuštění počtu jedinců ve vinohradě. Od roku 2004 jiné vinice než s počtem více než 10 000 keřů na hektar nevysazuje. Získal řadu ocenění.

Emil Šneberg – přímý účastník bojů Pražského povstání na konci druhé světové války, stíhací letec

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů)

Emil Šneberg (8. září 1931) – rodák z Prahy, jehož otec byl letcem rakousko-uherské armády a veteránem první světové války, se musel za druhé světové války s rodinou vystěhovat do Vokovic. Během Pražského povstání se po otcově boku aktivně účastnil různých akcí. Přemalovávali v ulicích německé nápisy, dohlíželi na odchod Němců z letiště, zabavovali zbraně, provedli odminování letiště. Na letišti také deaktivovali časovanou bombu. Účastnili se posledních bojů s Němci, kteří se skrývali v údolí Divoké Šárky. Pomáhali stavět barikády, otec byl posléze velitelem jedné z nich. Za statečnost během povstání Emila společně s otcem prezident Edvard Beneš po válce vyznamenal Československým válečným křížem. Po válce vstoupil do armády a absolvoval Vojenskou leteckou akademii. Léta aktivní služby strávil u stíhacího letectva sboru, mimo jiné i v Praze. V závěru kariéry a po ukončení aktivní služby se stal náčelníkem štábu letecké armády v Praze, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Dnes je aktivním členem Československého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS).

Vojtěch Šustek – archivář a historik

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury)

Vojtěch Šustek (26. února 1968) – archivář a historik, který se specializuje na novodobé české dějiny a dějiny odboje. Od letošního dubna 2021 je členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Rodák ze Šumperka vystudoval v letech 1986–1991 obor archivnictví a pomocné vědy historické na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Šustek pracuje v Archivu hlavního města Prahy, jako historik se zaměřuje zejména na éru nacismu. Jako historik se věnoval například atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha a následné heydrichiádě, ke které vydává edici komentovaných německojazyčných dokumentů. Podílel se i na podobě památníku v jízdárně pražských ruzyňských kasáren, kde byli popraveni vedoucí představitelé domácího odboje. Loni se Šustek postavil na stranu jedné z přeživších lidických žen, která byla po válce obviněna z udavačství. Spor vedl k rezignaci tehdejší ředitelky Památníku Lidice Martiny Lehmannové.

Karel Vágner – hudební producent, skladatel

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Karel Vágner (22. března 1942) – hudebník a hudební producent. Během svého života prošel řadou kapel, známý je díky dlouholeté spolupráci se zpěvačkou Hanou Zagorovou. Otec šesti dětí, mimo jiné známého rybáře Jakuba Vágnera, se uplatnil i jako zpěvák, bavič, režisér nebo dramaturg. Od 90. let se Vágner intenzivně věnoval hlavně podnikání a práci producenta, v únoru 1990 založil vydavatelskou firmu Multisonic, ve které působí dodnes.

Pražský rodák se původně věnoval hlavně sportu, k hudbě se dostal během vojenské služby, po které vystudoval hru na kontrabas na pražské konzervatoři. Kariéru začínal s Greenhorny, později hrál s Karlem Vackem mladším, v Tanečním orchestru Československého rozhlasu, ale například i v Semaforu u Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Je také autorem řady hitů, napsal například hudbu k svého času populární písni Holky z naší školky dua Petr Kotvald a Stanislav Hložek.

Pavel Žák – textař a hudebník

Medaile Za zásluhy I. stupně

(za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění)

Pavel Žák (28. srpna 1941) – textař, režisér, scenárista. Absolvent AMU v Praze v oboru harmonie a skladby působil poté jako učitel a metodik Ústředního domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka v Praze. Spolupracoval s Jaroslavem Jakoubkem, čímž vzniklo několik písní například pro Karla Hálu, Hanu Hegerovou či Evu Olmerovou. Byl dramaturgem a zvukovým režisérem na Světové výstavě 1967 v Montrealu a autorem, hudebním režisérem a scenáristou několika pořadů Československého rozhlasu, jako Radionokturno, Houpačka, Koncert Mikrofóra, Junior 30, Top twenty, 60 pro 20, Radioburza, Sonda X, Kotouče slávy, Junior večerník, Vysíláme za dobrou práci a pro radost. Uplatnil se také v literárně-dramatické a hudební redakci pořadů pro děti a mládež v Československé televizi.

Na svém kontě má od roku 1963 podle svých slov přes 1300 písňových textů. Jako textař spolupracoval s mnoha hudebními autory, například Karlem Vágnerem, Zdeňkem Mertou či Alešem Sigmundem, psal texty především pro Hanu Zagorovou, Petra Rezka, dvojici Hložek–Kotvald a Karla Černocha. U některých skladeb je rovněž autorem hudby, sám žánr označuje jako pop-šanson. Hudbu psal i pro televizní filmy a inscenace. Je autorem básnických sbírek pro děti i dospělé Žákajda a Kalamajky.