Velké umění a popkultura, filmy a (nejen) politické diskuse se vracejí, jenže stín pandemie vystřídal stín války. I to je začátek největšího mezinárodního filmového festivalu na světě ve francouzském Cannes. Festival je političtější než dřív a začal jasným politickým příznakem, který mu hned 17. května při slavnostním zahájení dal živý videoprojev ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského.

Filmovým špičkám a celebritám v hlavním sále Lumière ve Festivalovém paláci připomněl Zelenskyj snímek Charlieho Chaplina Diktátor z válečného roku 1940, který byl parodií na Hitlera, a s narážkou na Putina vyjádřil přesvědčení, že diktátor prohraje. Prezident letošní hlavní mezinárodní poroty, francouzský herec Vincent Lindon, v zahajovacím projevu poukázal na důležitou roli umění a kultury a připomněl nejen současnou válku na Ukrajině, ale i krizi v Jemenu nebo v Dárfúru.

Dále čtěte

Mýtus Velké vlastenecké války v politice Putinova Ruska (4.)

Od prvních měsíců roku 2014, na pozadí ukrajinské Revoluce důstojnosti a navazující silové ofenzivy Ruské federace, se světová veřejnost ocitá…

V lesku velkých jmen

Slavný americký herec Tom Cruise v Cannes ukázal, proč je megastar. Před uvedením jeho novinky Top Gun: Maverick (režie Joseph Kosinski) mu byla udělena čestná Zlatá palma a večer se kolem Festivalového paláce vytvořily dlouhé fronty na beznadějně vyprodané představení. Světovou premiéru filmu na velkém plátně v Cannes doprovázelo pět letadel, která kroužením na obloze vytvářela vzorce v barvách francouzské trikolory.

Ještě předtím však Tom Cruise potěšil své fanoušky v pětačtyřicetiminutovém master classu, když mluvil o tom, jak se nejvíc učil od svých režisérů, filmařů a producentů. A zdůraznil, že příprava je pro něj všechno. „Nechci, aby diváci viděli tu práci za filmem. Chci jen, aby si prožili ten příběh.“ Jeho cesta s filmem do Cannes nebyla snadná.

Pokračování slavného filmu Top Gun z roku 1986 už bylo připraveno na červen 2020, ale přišla pandemie a plány na uvedení filmu v kině zhatila. Když producenti v dlouhém lockdownu uvažovali o přesunu premiéry na streamovací platformy, herec řekl, že to se nikdy nestane. Publikum po Cruisových slovech dlouze aplaudovalo. Cruise se také vyznal ze své lásky k filmům pro velké plátno a prozradil, že sám chodí tajně s naraženou čepicí do kina mezi normální lidi. A mimochodem, při natáčení filmu Top Gun: Maverick dobře posloužily i speciální letouny české firmy Aero Vodochody.

Dále čtěte

O hrozivých příznacích Západu aneb Hochštaplerství jako filosofický styl

Ve 20. století byla v rámci filosofie podniknuta celá řada aktivit, které se kriticky zaměřily na samotnou filosofii, způsob jejího…

Jen den předtím se na pódiu při zahájení ocitl i slavný americký herec a producent Forest Whitaker, kterému Cannes letos také udělilo čestnou Zlatou palmu. Získal ji i jako člověk, který aktivně podporuje ukončení válečných bojů v Africe. Festival při té příležitosti uvedl jeho nejnovější dokument Ve jménu míru (For the Sake of Peace, režie Christophe Castagne a Thomas Sametin), na němž se podílel jako producent. Film zachycuje oblast Jižního Súdánu, kde stále probíhají mnohaleté kmenové války, které začaly v roce 2011 a v nichž zahynulo už přes 350 000 lidí.

Dokument se zaměřil na dva mladé aktivisty. Oba se po svém snaží apelovat na kmenové představitele a bojovníky, aby s násilím přestali a lidé se mohli vrátit do svých domovů. Mladá žena Nandege ve válce přišla o otce a málem by přišla i o dceru, kdyby jí nepomohli zahraniční lékaři. Mladý muž Gatjang ve válce ztratil rodinu a v uprchlickém táboře aktivizuje všechny díky fotbalu. Ukáže se, že fotbal vede k férovému jednání dětí i mužů, a on doufá, že podobné principy si chlapci i muži přenesou také do civilního života.

V centru pozornosti filmu jsou uprchlické tábory pod správou OSN, v nichž našli azyl ti, kterým ve válkách hrozilo zabití. V těchto táborech na africkém území jsou lidé, kteří nemají zájem utíkat dále do Evropy či jinam. Chtějí se vrátit do svých domovů v Africe a žít v míru. Film s patetickým názvem ale ukazuje, že idylická přání mladých aktivistů není snadné uskutečnit a že je to běh na dlouhou trať.

Dále čtěte

Středa nám chutná aneb Jak za týden otevřít školku pro ukrajinské děti

Osmého března nastoupíte do Charity České republiky jako koordinátorka charitního projektu Young Caritas Challenge. V kanceláři globálního rozvojového vzdělávání je…

Politika a umění v jednom

Politika a umění se mísí v jednom z prvních soutěžních filmů Čajkovského žena (Žena Čajkovskogo). Ruský snímek je v soutěži navzdory prohlášení festivalu, že bude bojkotovat všechny ruské filmy i filmaře. Navíc ukrajinské straně vadilo, že film částečně financoval ruský oligarcha Roman Abramovič.

Film však natočil známý odpůrce Putina a jeho režimu Kirill Serebrennikov. A jak uvedl umělecký ředitel festivalu Thierry Frémaux, není možné zcela izolovat ruské filmaře, je potřeba podpořit i ty, kteří se postavili proti současnému režimu a odmítají nynější válku.

Serebrennikov byl od roku 2020 v Rusku v domácím vězení, teď žije v zahraničí. Za poslední roky se stal stálicí canneské soutěže, loni se tam promítalo jeho mysteriózní, možná ale spíš chaotické drama U Petrovových řádí chřipka, což měla být metafora současné zdeformované ruské společnosti. Čajkovského žena vypráví o neobvyklém životě Antoniny Miljukovové, manželky slavného hudebního skladatele. Ta se jako studentka konzervatoře bezhlavě zamiluje do Čajkovského a nechce připustit, že si ji vzal jen proto, aby zamaskoval svou homosexualitu.

„To byla divná hostina, spíš pohřeb než svatba,“ komentuje Antoninina sestra svatební hostinu, která předurčila celý další život Čajkovského ženy. Od rychlé svatby v roce 1877 spolu manželé žili jen šest týdnů, pak Čajkovskij zjistil, že si spíš přitížil. Od manželky odešel a víceméně se už nikdy nesetkali. Ona prožívá martyrium v patriarchální společnosti, ale přitom zdaleka není její obětí.

Dále čtěte

Nečekám na vůdce, toužím po pastýři: Bude v čele s Janem Graubnerem česká katolická církev méně triumfalistická?

Jmenování olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera pražským arcibiskupem vyvolalo v římskokatolickém prostředí, které znám, dvojí reakci. Vlídné přijetí rámované nadějí, že…

Na rozdíl od loňského Serebrennikovova soutěžního příspěvku je letošní Čajkovského žena umírněnější a ve vyprávění srozumitelnější. I tady používá režisér svou specifickou filmovou poetiku, která především v závěru monumentálně a metaforicky posouvá příběh do současnosti.

Přesto nemá moc smysl ve filmu násilně hledat narážky a paralely se současnou situací v Rusku a degradovat ho tím pouze na kritiku dnešního Ruska. I když metafora omezené a patriarchální společnosti, která během století neprošla žádnou proměnou, je patrná. Je to umělecký film pro náročné diváky, kteří o něm budou chtít hodně diskutovat. Cannes prostor pro diskuse tohoto typu otevírá dokořán.

Martina Vacková je filmová publicistka, editorka Českého rozhlasu Plus a ředitelka Aussie a Kiwi Film Festu. Aktuálně prodlévá ve Francii na mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.